Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 77/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců: a) Ing. Z. P. a b) V. P., zastoupených JUDr. Blahoslavem Mazourkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vyžlovská 2244/38, proti žalovaným 1) M. D. a 2) V. D., zastoupeným JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem Kolíně, Politických vězňů 27, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2006, č. j. -61, takto:

I. Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) uvedl, že žalobci se jako vlastníci domu č. p. 9 na ulici A. Kaliny v K. (dále jen „dům“, resp. „předmětný dům“) žalobou podanou 15. 4. 2002 domáhají, aby žalovaní vyklidili byt I. kategorie, sestávající z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství, nacházející se v prvním patře domu (dále jen „byt“, resp. „předmětný byt“). Tvrdí, že žalovaným k užívání bytu nesvědčí žádný právní titul. Dohoda o výměně bytů, kterou žalovaní uzavřeli 11. 7. 1992 s L. V. o výměně bytu v K., Podskalská ul. č. 1356, za předmětný byt, je absolutně neplatná, stejně jako nájemní smlouva k bytu z 1. 12. 1992, uzavřená mezi žalovanými a OBP Kolín s. p. v likvidaci. V řízení vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. (v němž se žalobci domáhali, aby B. V. vyklidil byt 1+1 v prvním patře domu) bylo prokázáno, že původním uživatelům (později rozvedeným) manželům L. a B. V. nikdy nesvědčilo platné právo užívání bytu 4+1, správně prostor v prvním patře domu, neboť se jednalo o nebytové prostory, a jejich rekolaudace na byt 4+1 nebyla nikdy provedena. Následně vydal MěstNV Kolín 30. 10. 1989 neplatné rozhodnutí o rozdělení těchto prostor (bytu 4+1) na dva byty. Ačkoliv kolaudační rozhodnutí odboru výstavby MěNV Kolín z 12. 9. 1990 nabylo právní moci 4. 10. 1990, uzavřel OBP Kolín s L. V. už 3. 5. 1990, a to s účinností od 1. 2. 1990, dohodu o užívání bytu, který se měl nacházet ve druhém patře domu, což bylo v rozporu se skutečností. Žalobci také v žalobě uvedli, že dohoda o výměně bytů z 11. 7. 1992 není určitá, neboť není uvedeno patro, v němž se má byt v domě č. p. 9 nacházet, a nejsou jednoznačně specifikovány subjekty oprávněné vydat souhlas s výměnou bytu.

Soud prvního stupně konstatoval, že tentýž nárok žalobci uplatnili proti žalovaným již v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. s odůvodněním, že dohoda o výměně bytů z 11. 7. 1992 nebyla předem odsouhlasena OBP Kolín s. p. v likvidaci, že uzavřením nájemní smlouvy 1. 12. 1992 se žalovanými v průběhu restitučního řízení byl porušen , že prostory užívané v domě manžely V. byly kolaudovány v roce 1938 jako ordinace lékaře s bytem, poté však nebyly kolaudovány na byt 4+1, který tak nemohl být v roce 1990 rozdělen na dva byty, a že předmětný byt nebyl ani v době uzavření nájemní smlouvy s L. V. kolaudován. Rozsudek soudu prvního stupně z 22. 3. 2000, č. j. -46, jímž byla žaloba zamítnuta, nabyl právní moci dne 23. 8. 2000. Žalobci sice podali proti tomuto rozsudku odvolání, v němž uvedli, že nájemní smlouva z 1. 12. 1992 je neurčitá a že v dohodě o užívání bytu uzavřené 3. 5. 1990 s L. V. je označen byt ve druhém patře domu, ačkoliv správně jde o byt v patře prvním. Odvolání však bylo podáno opožděně a bylo odmítnuto usnesením Krajského soudu v Praze z 12. 12. 2000, č. j. -67, které nabylo právní moci 20. 1. 2001.

Na základě tohoto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci v tomto řízení uplatnili tentýž nárok, o němž bylo již pravomocně rozhodnuto. V projednávané věci jde o shodný právní vztah mezi totožnými účastníky, opírající se o skutečnosti, které žalobci uvedli již v průběhu původního řízení (včetně řízení odvolacího), pouze jinak formulované. Projednání nároku v tomto řízení tak brání překážka věci pravomocně rozsouzené vyplývající z (správně ) , , ve znění před novelou provedenou (dále „“). Pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení soud prvního stupně usnesením ze dne 21. 6. 2005, č. j. -48, podle řízení zastavil.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 12. 2006, č. j. -61, výrokem pod bodem I. připustil změnu žaloby, že „žalovaní jsou povinni vyklidit byt první kategorie sestávající ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, který se nachází prvním patře domu čp. 9, ulice Antonína Kaliny v K. V a tento vyklizený předají žalobcům do patnácti dnů od právní moci rozsudku s tím, že žalovaní dále budou povinni nahradit žalobcům náhradu nákladů tohoto řízení“, výrokem pod bodem II. potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Změnu žaloby připustil odvolací soud s odůvodněním, že neshledal, že by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že pravomocným rozsudkem z 22. 3. 2000, č. j. -46, bylo mezi stejnými účastníky rozhodnuto o tomtéž nároku. Dodal, že na tom nic nemění zřejmá nesprávnost ve výroku citovaného rozhodnutí, kde je chybně uveden byt 1+1 namísto 2+1. Ze žalobního petitu vyplývá, že se žalobci domáhají vůči týmž žalovaným vyklizení téhož bytu, a bez významu je skutečnost, že zpochybnili počet jeho obytných místností. Na rozdíl od soudu prvního stupně považoval za skutková tvrzení způsobilá založit překážku věci rozsouzené pouze ta, která žalobci v původním řízení uplatnili do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, neboť objektivně byla předmětem rozhodovací činnosti soudu. Jednotlivá skutková tvrzení žalobců v obou řízeních podrobně rozebral, porovnal a dospěl k závěru, že je uplatnili již v řízení sp. zn. . Další tvrzení, že dohoda o užívání bytu z 3. 5. 1990 byla s L. V. uzavřena na byt ve druhém patře, který nikdy neužívala, že dohoda o výměně bytů z 11. 7. 1992 je neplatná, protože z ní není patrné, ve kterém patře se byt nachází a z čeho se sestává, že dohodě z 3. 5. 1990 nepředcházelo vydání správního rozhodnutí o přidělení bytu, že v rozhodnutí MěNV v Kolíně z 12. 9. 1990 o povolení užívání bytu 2+1 v prvním patře domu č. p. 9 je neplatné, neboť se správně jedná o byt se třemi obytnými místnostmi, a že v nájemní smlouvě z 1. 12. 1992 není náležitě identifikován účastník smluvního vztahu, jsou sice nová, avšak mají povahu pouze doplňujících tvrzení ve vztahu ke skutku, který žalobci uplatnili v předcházejícím řízení sp. zn. , a nepředstavují tedy nový skutek z hlediska posuzování překážky věci rozsouzené ( ). Tato tvrzení mohli uplatnit již v původním řízení, a to i formou námitek, že nebyli soudem náležitě poučeni o povinnosti tvrzení. Jestliže tak neučinili, nemohou zákonný postup obcházet tím, že je uplatní spolu s původním skutkem v další v podstatě stejné žalobě.

Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o Uvedli, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (podle obsahu dovolání ve smyslu však nebyl takový důvod uplatněn), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Namítají, že o totožnou věc nejde v případě, že stejný právní důvod vyplývá z jiného skutkového stavu nebo byl dokonce uplatněn právní důvod jiný. Přitom podkladem rozhodnutí mohou být pouze skutečnosti, které vzal soud v úvahu v odůvodnění rozhodnutí a s nimiž se vypořádal. Vzhledem k tomu s odvolacím soudem souhlasí pouze v tom, že dotčená řízení byla vedena mezi týmiž účastníky, avšak nejednalo se o totožný předmět řízení. Připuštěním změny žaloby navíc došlo ke změně uplatněného nároku, který se nadále týká vyklizení bytu sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství. Na tom nemohou nic změnit nepodložená tvrzení žalovaných, kteří považují třetí pokoj za komoru, když ani byt s komorou nelze považovat za totožný s bytem bez komory. Odvolací soud pominul důkaz protokolem z místního šetření z 3. 12. 2003 pořízený v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn , předložený před soudem prvního stupně k tomu, že předmětný byt není totožný s bytem v řízení vedeném pod sp. zn. . Pouze uzavřel, že předmět sporu vymezený žalobními petity obou řízení je totožný, přičemž přehlédl, že rozhodný je konečný petit (k tomu žalobci odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a ). Poukazují na to, že odvolací soud si odporuje, když konstatuje, že v novém řízení byly uplatněny nové skutečnosti, a zároveň uvádí, že se jedná o pouhá doplňující tvrzení ke skutku uplatněnému v dřívějším řízení. Totožnost právního důvodu nemůže vyplývat z rozdílných skutkových stavů. Nelze přisvědčit ani tomu, že nová tvrzení bylo možné uplatnit v původním řízení. Konkrétní nárok je determinován konkrétním důvodem vycházejícím z určitého skutkového stavu. Bez ohledu na to konstatují, že se nově uplatněný nárok primárně opírá o právní důvod vycházející ze skutečnosti vzniklé dva roky po skončení řízení sp. zn , a to ze skutečnosti učiněné nespornou v řízení vedeném pod sp. zn. , o vyklizení bytu 1+1 s příslušenstvím v předmětném domě žalovaným B. V., které skončilo pravomocně 7. 3. 2003. Jde o skutečnost, že po stavebních úpravách provedených v prvním patře předmětného domu nebyly nově vzniklé byty přiděleny jejich uživatelům, tedy ani L. V., příslušným správním rozhodnutím, které by ji opravňovalo platně uzavřít nájemní smlouvu, takže neexistoval ani právní titul k jeho výměně za byt se žalovanými. Tuto novou skutečnost nebylo možné v dřívějším řízení uplatnit, protože v té době nebyly k dispozici žádné důkazy. Napadené rozhodnutí je také skrytě diformní, neboť odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, ačkoliv se neztotožnil s jeho právními závěry, které nahradil vlastním právním hodnocením založeném na odlišném výkladu Tím bylo žalobcům znemožněno v řízení účelně argumentovat a jednat, jak dovodil Ústavní soud například v nálezech a . Uzavírají, že odvolací soud neprojednal jejich odvolání v mezích, v nichž se domáhali přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že připuštěním změny žaloby nedošlo ke změně uplatněného nároku. Tvrzení žalobců, že v obou řízeních nejde o totožný byt, považují za ryze účelové. Nárok se ani neopírá o právní důvod, vycházející ze skutkového stavu, který nastal až po vydání předchozího rozhodnutí. Tvrzené okolnosti sice byly konstatovány v jiné právní věci až po vydání rozhodnutí v původním řízení, avšak existovaly již v jeho průběhu a žalobci je mohli použít. Navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení, za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení a že je přípustné podle , ve znění účinném k 30. 6. 2009 (čl. II bod. 12 věta před středníkem ) – dále opět jen „“, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle

Podle a 3 je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a (existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ], i když nebyly v dovolání uplatněny.

Vady řízení dovolatelé namítli s tím, že odvolací soud měl jiný právní náhled na věc než soud prvního stupně, a přesto jeho rozhodnutí potvrdil, čímž žalobcům znemožnil právo vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, a že neprojednal jejich odvolání v mezích, v nichž se domáhali přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně.

K námitce překvapivého rozhodnutí dovolací soud uvádí, že jako překvapivé rozhodnutí označuje Ústavní soud „postup obecných soudů, který nese znaky libovůle“ (Nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. ), „kdy na základě shodně zjištěného skutkového stavu rozhodl odvolací soud sice shodně jako soud I. stupně, ale s argumentací opřenou o jiný právní názor“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. , srov. též nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. ). Tato situace však v souzené věci nenastala. Z hlediska právního posouzení soudy obou stupňů shodně uvedly, že nebyla splněna jedna z negativních procesních podmínek řízení spočívající v překážce věci rozsouzené. Odvolací soud pouze odkázal na správné ustanovení , které uvedenou překážku upravuje.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle dovolatelé napadli správnost právního názoru, že projednání této věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu

Podle nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Ve smyslu v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a případně jiné osoby projednána znovu ( ).

V ustanovení (ve spojení s ustanovením a 4) jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté, která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla – v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby a též všechny orgány – projednávána znovu. Přitom ustanovení soudu ukládá, aby k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení (tedy i k tomu, zda zde není překážka věci rozsouzené) přihlížel kdykoli za řízení.

Soud tedy může o věci jednat pouze za splnění podmínek řízení podle , tudíž i podmínky, spočívající v tom, že o téže věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, tj. tehdy, není-li zde dána tzv. negativní procesní podmínka v podobě překážky věci již pravomocně rozhodnuté ve smyslu Naopak existuje-li v nově zahájeném řízení překážka věci pravomocně rozsouzené ( ), jejíž nedostatek nelze odstranit, soud (prvního stupně) nově zahájené řízení zastaví ( věta první ).

Předpokladem ovšem je, že jde skutečně o totožnou pravomocně rozhodnutou věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se totožných osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže stejný nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku – viz rozsudek ze dne 5. dubna 2001, sp. zn. , publikovaný pod C 401 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ročník 2001).

V rozhodnutí z 4. 3. 2003, sp. zn. , publikovaném pod č. C 1756 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ročník 2003, Nejvyšší soud vyložil, že „z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté je nutno zamítavý výrok rozhodnutí posoudit v souvislosti s jeho odůvodněním“.

Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně z 22. 3. 2000, č. j. -46, vyplývá, že jím byla pravomocně zamítnuta žaloba dovolatelů směřující proti stejným žalovaným o vyklizení předmětného bytu. Žalobou ze dne 8. 4. 2002, doručenou soudu prvního stupně 15. 4. 2002, se žalobci v projednávané věci opět domáhají vůči žalovaným vyklizení téhož bytu. Přitom stejně jako v původním řízení argumentují neplatností nájemní smlouvy z 3. 5. 1990, dohody o výměně bytů z 11. 7. 1992 a nájemní smlouvy z 1. 12. 1992. Pokud nyní beze změny skutkových okolností, které zde byly v době rozhodnutí soudu prvního stupně v předchozím řízení, dovozují, že žalovaní užívají byt v předmětném domě bez právního důvodu, popírají správnost předchozího pravomocného rozsudku a domáhají se na základě stejného skutkového stavu jeho nepřípustné revize. Tvrzení, že po úpravách provedených v prvním patře dotčeného domu v roce 1990 nebyl nově vzniklý byt přidělen Ludmile Vaňhalové příslušným správním rozhodnutím, není tvrzením o skutečnosti, která tu nebyla v době původního řízení a k níž došlo až později, což dovozují jen z toho, že byla učiněna nespornou v pozdějším řízení soudu prvního stupně vedeném pod sp. zn. . Nelze přehlédnout, že jde o řízení původně vedené pod sp. zn. proti Bohuslavu Vaňhalovi o vyklizení bytu 1+1, které bylo zahájeno žalobou podanou týmiž žalobci 7. 6. 1999, a že žalobce v uvedeném řízení již dne 4. 10. 1999 jako účastník řízení vypověděl, že po stavebním rozdělení bytu 4+1 v roce 1990 na byty dva nedošlo k přidělení bytu. Původní rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. , a Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. , byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, č. j. -147, a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. Teprve pak bylo řízení vedeno pod sp. zn. a rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 12. 2. 2003, č. j. -12, bylo žalobě na vyklizení vyhověno. Nezbývá než opakovat, že žalobci v původním řízení vedeném proti žalovaným pod sp. zn. předestřeli tvrzení, že původně byl v domě kolaudována ordinace s bytem, nedošlo k rekolaudaci na byt 4+1, nedošlo k jeho rozdělení na dva byty v roce 1990, dohoda o výměně bytů z 11. 7. 1992 je neplatná, neboť L. V. nebyla ke dni jejího uzavření nájemkyní bytu, a neplatná je i nájemní smlouva žalovaných z 1. 12. 1992. Ohledně důkazů vztahujících se k bytu užívaném L. V. označili pouze dohodu o jeho užívání, kterou uzavřela 3. 5. 1990. Pokud výslovně nezmínili, že po rozdělení bytu, resp. stavebních úpravách v roce 1990, nebyl byt L. V. přidělen správním rozhodnutím, pak zřejmě proto, že jim tato skutečnost byla známa. Nicméně byť na tuto skutečnost výslovně nepoukázali, musela být zřejmá i soudu. V tomto dalším řízení o vyklizení bytu v domě žalobců, zahájeném v roce 2006, tak nemůže jít o nové skutkové tvrzení, k němuž soud v původním řízení při právním posouzení věci nemohl přihlížet.

K námitce, že změnou žaloby podle došlo ke změně nároku, dovolací soud konstatuje, že je nepochybné, že žalobci se v obou řízení domáhali vyklizení bytu vůči žalovaným, přičemž nikdy netvrdili, že by žalovaní v předmětném domě užívali bytů více, navíc sami předmětný byt v žalobách označili jako 2+1. Je zřejmé, že změna žalobního petitu tak byla pouze účelovou snahou o odstranění nedostatku podmínky řízení (res iudicata), a nemění nic na tom, že o nároku žalobců vůči žalovaným týkajícím se vyklizení bytu v předmětném domě již bylo pravomocně rozhodnuto. V tomto směru je rovněž lichá námitka, že odvolací soud pominul předložené důkazy.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je z uvedených důvodů správné a dovolání bylo zamítnuto ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo zamítnuto a žalovaným vznikly náklady (, , a ). Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle , , a a čl. II vyhl. č. ve výši 3.900,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 2x 300,- Kč podle vyhl. č. a čl. II vyhl. č. a činí celkem 4.500,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z a

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto usnesení, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 25. února 2010 JUDr. Marie Rezková, v. r. předsedkyně senátu