Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 728/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců A) V. H., a B) J. H., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) M. J., a 2) P. J., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. září 2003, č. j. -105, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 30. listopadu 2001, č. j. -54, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost, aby do třiceti dnů od právní moci rozsudku vyklidili „byt č. 11, I. kategorie, sestávající z kuchyně a tří pokojů s příslušenstvím v III. nadzemním podlaží domu čp. 2594 v P. na pozemku p. č. 7302 v k. ú. P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. září 2002, č. j. -67, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. května 2003, č. j. -89, žalobě opětovně vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. září 2003, č. j. -105, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že předmětný byt byl rozhodnutím ze dne 24. července 1979 přidělen otci žalobců V. H. staršímu jako byt podnikový, že konkludentně byla sjednána dohoda o odevzdání a převzetí bytu, že dne 23. června 1999 byla mezi otcem žalobců a žalovanými uzavřena smlouva o podnájmu předmětného bytu maximálně na dobu jednoho roku, že k uvedené smlouvě udělil dne 24. května 1999 písemný souhlas pronajímatel bytu, že vě s názvem „Čestné prohlášení“ ze dne 12. července 1999 (dále jen „čestně prohlášení“) otec žalobců prohlásil, že ke dni 30. října 1998 opustil společnou domácnost a trvale se odstěhoval s úmyslem se tam již nevrátit, že čestné prohlášení stvrdil svým podpisem, že v místě, kde je uvedeno „Podpis ověřen“, je čestné prohlášení mimo jiné opatřeno otiskem úředního razítka města P., že žalobci písemně prohlásili, že ke dni odstěhování otce (ke dni 30. října 1998) s ním vedli společnou domácnost a nemají jinou možnost bydlení, že dne 6. prosince 1999 byla mezi městem P. jako pronajímatelem a žalobci jako nájemci uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (dále jen „nájemní smlouva ze dne 6. prosince 1999“) a že v nájemní smlouvě ze dne 6. prosince 1999 je mimo jiné rovněž uvedeno, že v návaznosti na přechod práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení – 708 vzniklo nájemci (nájemcům) právo na uzavření této smlouvy o nájmu. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů mimo jiné dovodily, že ke dni 1. ledna 1992 neměl předmětný byt charakter bytu služebního a že za této situace se právo osobního užívání bytu svědčící pouze otci žalobců k uvedenému dni transformovalo (podle , , v tehdy platném znění) na právo nájmu bytu otce žalobců. Soud prvního stupně – zejména s odkazem na čestné prohlášení a svědeckou výpověď otce žalobců – rovněž dovodil, že právo nájmu bytu otce žalobců zaniklo písemnou dohodou podle , , v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), neboť čestné prohlášení bylo podle jeho názoru opatřeno podpisem obou smluvních stran, a proto šlo o písemnou dohodu o zániku nájmu bytu. Naproti tomu odvolací soud v této souvislosti uvedl, že otisk úředního razítka a podpis příslušného zaměstnance jsou na čestném prohlášení umístěny z důvodu ověření podpisu V. H. staršího a že především proto čestné prohlášení neobsahuje vůbec žádný projev vůle pronajímatele bytu. Za této situace nemůže jít o písemnou dohodu o zániku práva nájmu bytu jako dvoustranný právní úkon, nýbrž jde o písemnou výpověď V. H. staršího z nájmu bytu jako jeho jednostranný právní úkon směřující k zániku práva nájmu bytu. Poté soudy obou stupňů shodně dovodily, že žalobci jsou v dané věci aktivně věcně legitimováni, neboť nájemní smlouva ze dne 6. prosince 1999 (dvoustranný hmotněprávní úkon) byla uzavřena ohledně bytu tehdy již právně volného a obsahuje ty náležitosti, které pro vznik smlouvy o nájmu bytu vyžaduje ( obč. zák.); proto žalobcům vzniklo na jejím základě právo nájmu bytu. Z hlediska naplnění předpokladů vzniku smlouvy o nájmu bytu není (podle odvolacího soudu) rozhodující to, co pronajímatele k uzavření smlouvy vedlo. Za této situace žalobě vyhověly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Namítli v něm, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedli, že odvolací soud posoudil oběy (čestné prohlášení a nájemní smlouvu ze dne 6. prosince 1999) v rozporu s hmotným právem. Zde – s odkazem na ustanovení obč. zák. – namítli, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, a pokračovali, že nelze-li ani za použití výkladového pravidla podle obč. zák. zjistit, jakou vůli chtěla jednající osoba v právním úkonu projevit, jde o absolutně neplatný právní úkon podle obč. zák. se všemi z toho plynoucími důsledky, k nimž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Podle dovolatelů odvolací soud pokládal čestné prohlášení za výpověď V. H. staršího z nájmu bytu, aniž použil výkladové pravidlo uvedené v obč. zák. Dovolatelé zastávají názor, že z čestného prohlášení a ze svědecké výpovědi V. H. staršího vyplývá vůle trvale opustit společnou domácnost, z bytu se odstěhovat a již se do něj nevrátit, avšak není zde ani náznak toho, že by nájem bytu vypovídal nebo jej chtěl nějak ukončit. Považoval-li proto odvolací soud čestné prohlášení za výpověď z nájmu bytu, došlo tím přímo ke změně projevu vůle obsaženého v čestném prohlášení, neboť napadený rozsudek s ním spojil účinky, které jednající osoba neměla vůbec v úmyslu. Stejnou interpretační vadou je podle dovolatelů postižen i výklad nájemní smlouvy ze dne 6. prosince 1999. Je-li totiž v nájemní smlouvě obsažen odkaz na „přechod práva nájmu bytu ve smyslu – 708 “, pak nešlo podle dovolatelů o novou nájemní smlouvu s novými nájemci, ale pouze o stvrzení přechodu nájmu podle citovaných ustanovení . Nevzal-li odvolací soud v uvedených souvislostech v úvahu prohlášení V. H. staršího, prohlášení žalobců z července 1999, zprávy magistrátu města P., směrnice města P. pro uzavírání nájemních smluv, samotný text nájemní smlouvy ze dne 6. prosince 1999 a ani skutečnou vůli účastníků v době uzavření nájemní smlouvy, jde o výklad právního úkonu, který je v rozporu s výše uvedenými interpretačními pravidly. Pokud by uvedené okolnosti vzal v úvahu, musel by dospět k závěru, že „žádná smlouva nevznikla, neboť nedošlo k souhlasnému projevu vůle stran“. I kdyby v případě čestného prohlášení šlo o výpověď z nájmu bytu, pak je pravděpodobné, že návrh nájemní smlouvy, resp. jeho přijetí, byly učiněny v době, v níž – vzhledem k běhu nějaké výpovědní lhůty – ještě nájem bytu V. H. staršího trval; šlo by tedy o neplatný právní úkon. Odvolacímu soudu také vytkli, že se nezabýval otázkou, zda návrh nájemní smlouvy ze dne 25. srpna 1999 nezanikl podle obč. zák. uplynutím přiměřené doby pro jeho přijetí. Na existenci vady ve smyslu usoudili z toho, že odvolací soud při hodnocení čestného prohlášení nevycházel ze zjištěného skutkového stavu věci, a dále také z toho, že v napadeném rozsudku – z důvodů uvedených v dovolání – nerespektoval závěry uvedené ve zrušujícím usnesení ze dne 25. září 2002, č. j. -67. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek (popřípadě i rozhodnutí soudu prvního stupně) a věc vrátil odvolacímu soudu (popřípadě soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/ Už na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že vady podle , tedy vady, jejichž existenci dovolatelé namítli, (a ani vady uvedené v , a b/ a ) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání ( ).

Podle nemůže být dovolání přípustné, byť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že svým druhým (odvolacím soudem potvrzeným) rozsudkem nerozhodl soud prvního stupně jinak než ve svém předcházejícím (zrušeném) rozsudku; v obou případech šlo o vyhovující rozsudky soudu prvního stupně.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. , uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. , ze dne 19. července 2001, sp. zn. , a ze dne 31. října 2001, sp. zn. , uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. , ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. , ze dne 25. září 2003, sp. zn. , ze dne 25. března 2004, sp. zn. , ze dne 27. května 2004, sp. zn. , a ze dne 7. října 2004, sp. zn. ). Otázka, k čemu směřovala vůle V. H. staršího obsažená v čestném prohlášení a stejně tak vůle účastníků nájemní smlouvy ze dne 6. prosince 1999, je proto otázkou skutkovou.

Zpochybňují-li tedy dovolatelé závěry odvolacího soudu týkající se otázky zániku práva nájmu V. H. staršího k předmětnému bytu, dále otázky vzniku nájemního poměru žalobců k předmětnému bytu a s tím související otázky aktivní věcné legitimace žalobců v projednávané věci poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků obsažené v čestném prohlášení a v nájemní smlouvě ze dne 6. prosince 1999, a dále na to, jak měla být tato vůle interpretována, napadají tím správnost skutkových (nikoliv právních) závěrů odvolacího soudu.

Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výtka nesprávného právního posouzení věci je založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelé brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelé však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Lze uzavřít, že pokud dovolatelé ve skutečnosti zpochybňují správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozují nesprávnost závěrů, že V. H. staršímu zaniklo na základě výpovědí z nájmu právo nájmu k předmětnému bytu a že žalobcům nájemní smlouvou ze dne 6. prosince 1999 vznikl k předmětnému bytu nájemní poměr na dobu neurčitou, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle , a proto je podle a odmítl (pro nepřípustnost).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení , , a a o skutečnost, že žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelům právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. ledna 2005

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu