Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1868/2015

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Mgr. R. T.,

J. Š.

, zastoupenému JUDr. Radovanem Zubkem, advokátem se sídlem Brno, Dykova 2, o zaplacení 161.929,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2012, č. j. -92, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2012, č. j. -92,

se zrušuje

a věc

se vrací

Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 1. 2011, č. j. -55, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 161.929,25 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci dne 8. 7. 2005 uzavřeli příkazní smlouvu, v níž se žalobce zavázal poskytnout žalovanému právní služby spočívající v mimosoudním i soudním uplatnění pohledávky ze směnek na řad žalovaného vůči jeho dlužníkovi L. H. ve výši 2.600.000 Kč a v následném výkonu rozhodnutí. Dohodli si, že za poskytnuté právní služby náleží žalobci smluvní odměna ve výši 10 % skutečně vymožené pohledávky bez DPH a soudních a exekučních poplatků, splatná do pěti dnů od převzetí vymožené částky od dlužníka oproti vystavení daňového dokladu s tím, že žalobce je oprávněn odečíst svou odměnu od vymožené pohledávky. Téhož dne žalovaný udělil žalobci plnou moc k zastupování ve všech právních věcech, výkonu veškerých právních úkonů, podání návrhů a žádostí, uzavírání smírů a narovnání s tím, že se jedná i o speciální plnou moc ve věci uplatnění pohledávky 2.600.000 Kč vůči dlužníkovi L. H. Žalobce v rámci poskytování právních služeb jednal se žalovaným, jeho dlužníkem, s bankou Volksbank a. s. a podal tři směnečné platební rozkazy (přičemž ve všech případech bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku). Poté, co banka realizovala prodej nemovitosti dlužníka, zaplatil dlužník na základě výzvy žalobce dlužnou částku přímo žalovanému. V souvislosti ukončením poskytování právních služeb dne 7. 7. 2008 žalobce vyúčtoval žalovanému odměnu ve výši 161.929,25 Kč včetně DPH podle advokátního tarifu, žalovaný ji však neuhradil. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli smlouvu příkazní podle a násl. , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (viz. ). Protože žalobce za žalovaného v požadovaném směru (za účelem vymožení pohledávky 2.600.000 Kč) jednal, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci vzniklo právo na odměnu, avšak nikoli ve sjednaném rozsahu; došlo totiž k odstoupení od smlouvy z důvodu, že žalovaný již netrval na soudním vymáhání pohledávky. Jelikož byla odměna sjednána v příkazní smlouvě a žalobci vzhledem k jeho povolání odměna za výkon náleží ( obč. zák.), soud prvního stupně uzavřel, že žalobci přísluší mimosmluvní odměna určená podle , advokátního tarifu, v rozhodném znění (dále jen „ “), a to ve výši odpovídající částce uplatněné žalobou.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 11. 2012, č. j. -92, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že žalobci nepřísluší právo na smluvní odměnu, jelikož nebyly splněny podmínky pro její vznik. Konstatoval, že v dané věci byla sjednána odměna za výsledek (10 % z vymožené částky). Právo na odměnu by žalobci vzniklo jen při naplnění účelu příkazní smlouvy- vymožení pohledávky tím způsobem, že žalobce převezme dlužnou částku od dlužníka a potvrdí dlužníkovi plnění dluhu. K tomu však nedošlo. Ačkoliv žalobce učinil některé úkony právní služby, nevedly k výsledku smluvenému ve smlouvě. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že žalobci nenáleží právo na mimosmluvní odměnu, neboť ustanovení § 1 odst. 1 advokátního tarifu stanoví, že sjednání smluvní odměny vylučuje nárok na odměnu mimosmluvní.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že nebyly naplněny podmínky pro vznik práva na smluvní odměnu. V řízení vyšlo najevo, že učinil několik úkonů právní služby, a svědecká výpověď L. H. navíc potvrzuje skutečnost, že pohledávka skutečně vymožena byla. Zpochybňuje správnost výkladu obsahu příkazní smlouvy odvolacím soudem, podle kterého mu měl nárok na odměnu vzniknout pouze tehdy, dojde-li k vymožení plnění tak, že je přijme od dlužníka a přijetí plnění dlužníku potvrdí. Má za to, že ujednání si platebního místa nelze považovat za podmínku vzniku nároku na odměnu. Je přesvědčen, že bylo prokázáno, že k uspokojení pohledávky žalovaného došlo na základě jím provedených úkonů právní služby, tedy že se o její vymožení přičinil. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se ztotožňuje s výkladem obsahu smluvního ujednání v příkazní smlouvě odvolacím soudem a navrhuje dovolání žalobce pro zjevnou bezdůvodnost odmítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II bod 1., 7. , čl. II. bod 2. - dále opět jen „ “).

Dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným ( ) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (241 odst. 1 a 4 ) a je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ).

Žalobce podle obsahu dovolání ( ) nenamítá žádnou z vad uvedených v větě druhé a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Dovolací soud se proto dále zabýval dovolací námitkou, jak ji žalobce závazně po obsahové stránce vylíčil ( věta první ).

Žalobce zpochybnil správnost závěru, že mu nevzniklo právo na odměnu z příkazní smlouvy, námitkou proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že vznik nároku na odměnu byl spjat s vymožením pohledávky předáním dlužné částky žalobci, který o tom vystaví dlužníkovi potvrzení.

Dovolací soud se zabýval námitkou směřující proti výkladu obsahu smluvního ujednání o smluvní odměně za poskytnuté právní služby, která vystihuje uplatnění dovolacího důvodu podle

Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle podle § 35 odst. 2 obč. zák., co bylo jejími účastníky ujednáno (tj. k čemu směřovala jejich vůle), jde o skutkové zjištění. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, dále jeho rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, rozhodnutí ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. , ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. , ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. , ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. , a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. , jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud proti němu podanou stížnost odmítl usnesením ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. ).

Oproti odvolacímu soudu žalobce prosazuje, že úmyslem smluvních stran bylo takové ujednání o odměně, podle něhož mu vznikne právo na odměnu v případě vymožení pohledávky, přičemž její výše (10 %) se bude odvíjet od skutečně vymožené částky.

Prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Dovolacím důvodem podle lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Podle § 35 odst. 2 obč. zák., je třeba vykládat právní úkony vyjádřené slovy nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Ustanovení § 35odst. 2obč. zák.předpokládá, že o obsahuprávního úkonumůže vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádřeníprávního úkonuzachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečnávůlestran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretaceobsahu právního úkonusoudem podle § 35odst. 2obč. zák.nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, abyobsah právního úkonuvyjádřeného slovy, který učinili účastníci v dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. ). Jsou-li pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu písemné smlouvy natolik jednoznačné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k tvrzené vůli účastníka smlouvy usuzovat na jiný obsah tohoto právního úkonu, nelze obsah smluvního ujednání vyložit v rozporu s jazykovým projevem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. ).

V daném případě si účastníci v ě nazvané „Objednávka právních služeb“ sjednali, že předmětem právních služeb bude „uplatnění pohledávky ve výši 2.600.000 Kč s příslušenstvím, z titulu směnek, na řad klienta, vůči dlužníkovi L. H., IČ 68666608, místem podnikání Svitavská 35, Blansko, včetně mimosoudního i soudního uplatnění a následného výkonu rozhodnutí“ (dále jen „předmětná pohledávka“). Pod nadpisem „Odměna a její splatnost“ si ujednali, že „za právní poradenství se sjednává smluvní odměna dle ustanovení vyhl. č. , advokátního tarifu ve výši 10 % z výše skutečně vymožené shora uvedené pohledávky bez DPH a soudních a exekučních poplatků, splatná do 5 dnů od převzetí vymožené částky od dlužníka oproti vystavení daňového dokladu. Klient výslovně uděluje advokátovi pokyn, aby svoji odměnu odečetl od vymožené pohledávky“.

Uvedené ujednání nelze vykládat jinak než tak, že účastníci, kteří uzavřeli příkazní smlouvu ve smyslu § 724 a násl. obč zák. (tento závěr nebyl napaden), si sjednali za poskytnuté právní služby smluvní odměnu, která žalobci náleží v případě, že vyvine činnost směřující k vymožení předmětné pohledávky a dojde k jejímu vymožení, přičemž odměna bude činit 10 % z částky skutečně vymožené. Současně si výslovně sjednali i to, že předmětem právních služeb bude jak soudní tak i mimosoudní uplatnění předmětné pohledávky, z čehož plyne, že pojem „vymožení“ nelze v dané věci spojovat výhradně s úspěchem v soudním řízení či jeho případným ukončením až úspěchem v řízení vykonávacím. Jiné podmínky pro vznik práva na odměnu než tyto dvě (činnost žalobce směřující k vymožení pohledávky a její vymožení) výkladem ujednání dovodit nelze. Zbývající část ujednání je třeba považovat pouze za dohodu o postupu, jakým dojde k převedení vymoženého obnosu věřiteli v případě, že dlužník uhradí dlužnou částku na účet žalobce; nejde tedy o podmínku vzniku práva na odměnu. Je třeba uzavřít, že skutkový závěr odvolacího soudu, podle kterého byl vznik práva na odměnu z příkazní smlouvy vázán na splnění dalších podmínek (že žalobce převezme dlužnou částku od dlužníka a že dlužníku přijetí plnění potvrdí), nemá oporu v provedeném dokazování a není tudíž správný. Neobstojí proto ani skutkový závěr odvolacího soudu, že úkony právní služby provedené žalobcem nevedly ke smluvenému výsledku podle příkazní smlouvy.

Jelikož se žalobci prostřednictvím dovolacího důvodu podle podařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud jej zrušil ( věta za středníkem ) a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( věta první ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. srpna 2016

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu