Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 324/2017-89

28 Cdo 324/2017-89

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce A. Š., P., zastoupeného JUDr. Jiřím Schönbachem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 394/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o zaplacení 222 946 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2016, č. j. -75, takto: I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :(dle )

V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) výrokem pod bodem I potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. února 2016, č. j. -38, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 222 946 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení.

Žalobci přiznaná peněžitá náhrada – dle závěru odvolacího soudu – představuje náhradu za bezdůvodné obohacení, jež vzniklo žalovanému za žalobou vymezené období užíváním pozemku ve vlastnictví žalobce bez právního důvodu, v situaci, kdy je žalobcem vlastněný, v restituci vrácený pozemek (parc. v k. ú. H.) prokazatelně zastavěn místní komunikací ve vlastnictví žalovaného (a kdy žalovaný postrádá jiný titul k užívání pozemku).

Dovoláním žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu v části, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení věty první , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „ “; k tomu srov. bod 2. čl. II. části první ), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, jímž bylo skončeno odvolací řízení, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. ).

V otázce vzniku bezdůvodného obohacení umístěním stavby pozemní komunikace na pozemku vlastněném osobou odlišnou od vlastníka komunikace je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dlouhodobě ustálena v závěru, že je-li obec (v souladu s , větou druhou, , o pozemích komunikacích) vlastníkem místní komunikace vystavěné na pozemku jiné osoby, aniž by jí k umístění stavby komunikace na cizím pozemku svědčil řádný právní titul, dochází tímto na její straně ke vzniku bezdůvodného obohacení (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. ), a to případně i v rozsahu odpovídajícím užívaní nezastavěné, ale k provozu komunikace nezbytné plochy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. ); citovaný závěr byl jako ústavně konformní aprobován i rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. , či usnesení ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. ).

Sama skutečnost, že žalobce získal pozemek v restituci (resp. při vypořádání podílového spoluvlastnictví s osobou sobě blízkou) nepředstavuje důvod, pro niž by byl žalobce vyloučen z uplatňování nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Dovolací soud přitom již dříve vyslovil a odůvodnil i ten závěr, že nelze usuzovat na souhlas s bezplatným užíváním pozemku toliko ze skutečnosti, že se oprávněná osoba domáhá jeho vydání v restitučním řízení, ač si je vědoma jeho veřejného užívání; toliko v mimořádném případě zjevného spekulativního a nemravného postupu v rámci restituce by bylo možno uvažovat o případném rozporu požadavku na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. ).

K argumentaci dovolatele, opírající se o obiter dictum nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. (či na něj navazující nález ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. ) lze z rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. , rozsudek ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. , ovšem též na pozdější rozhodovací praxi samotného Ústavního soudu, v níž se tento dříve „na okraj“ vyslovený názor (tedy že vlastníku pozemku, jež je proti své vůli omezen na svém vlastnickém právu veřejným užíváním, za omezení nepřísluší žádná náhrada) neprosadil (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. , nález ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. ). Nehledě na to, že vzpomínané obiter dictum nálezu sp. zn. hovoří obecně o překážce užívání působící ve prospěch veřejného statku a nebylo tak formulováno v návaznosti na skutkový stav korespondující zjištěním přijatým v projednávané věci (v níž jde o nárok z bezdůvodného obohacení vzniklého umístěním stavby pozemní komunikace na pozemku žalobce). Relevantní není ani odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. -64, a na nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 211/2005, v nichž byly řešeny veřejnoprávní aspekty užívání pozemku (jako účelové komunikace, resp. veřejné prostranství), aniž by byla zodpovídána otázka vzniku bezdůvodného obohacení užíváním pozemku (tím méně v situacích obdobných případu nyní posuzovanému, v němž jde o bezdůvodné obohacení vzniklé obci jako vlastníku místní komunikace umístněné na pozemku jiné osoby).

Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem uplatněná argumentace, kterou usuzuje na rozpor výkonu práva žalobce (na vydání bezdůvodného obohacení) s dobrými mravy a jíž doprovází odkazy na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. , a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. ; s nimi, stejně jako s další judikaturou Nejvyššího soudu, jež se vztahuje k dané otázce, napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není. Ustanovení zákona upravující korektiv dobrých mravů dle citované judikatury patří k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností; odpovídající úsudek soudu musí být podložen relevantními skutkovými zjištěními a dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr o rozpornosti s dobrými mravy (srov. přiměřeně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. ), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. ). Při posuzování rozporu s dobrými mravy přitom dává zákon soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. ). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak zpravidla brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. , a judikaturu v něm odkazovanou).

V tomto směru úvaha soudů nižších stupňů (obsažená již v důvodech prvostupňového rozhodnutí, jež byla takto bezezbytku aprobována i odvolacím soudem) žádným deficitem netrpí, v situaci, kdy nebyly zjištěny okolnosti, pro něž by bylo lze označit požadavek žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za nemravný. Odkazuje-li dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. , a ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. , přehlíží, že ta jsou vybudována na diametrálně odlišných skutkových základech, kdy tehdejší žalobkyně – obchodní společnost – získala pozemky zastavěné stavbou hlavního města Prahy darem od restituenta s cílem zjevně spekulačním, zatímco v projednávané věci nabyl žalobce spoluvlastnický podíl o velikosti jedné poloviny na předmětném pozemku přímo v restituci (aniž by mohl v minulosti jakkoliv ovlivnit zastavění tohoto pozemku) a zbylý podíl pak v rámci vypořádání spoluvlastnického vztahu s osobou sobě blízkou, taktéž restituentkou.

Ohledně výše bezdůvodného obohacení je rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena v závěru, že výše náhrady za bezdůvodné obohacení poměřuje se zpravidla s obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase, přičemž bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. ). Uvedené jistě neznamená, že v konkrétním případě nemůže být obvyklé nájemné nižší než cena maximální regulovaná příslušným předpisem. Citovaným judikaturním závěrům se ovšem odvolací soud v dané věci nikterak nezpronevěřil, určil-li sice náhradu v úrovni maximálního (regulovaného) nájemného z pozemků nesloužících k podnikání nájemce, avšak v situaci, kdy znalecký posudek – z něj čerpané skutkové zjištění, od něhož se určení výše bezdůvodného obohacení odvíjí, k cenové regulaci přihlížel a kdy se soud prvního stupně zabýval otázkou, zdali obvyklá výše nájemného přesahuje jeho maximální – regulovanou výši (se zjištěním, že tomuto tak vskutku je). Jestliže dovolatel naznačuje, že by výše bezdůvodného obohacení neměla být určena maximální výší nájemného i v situaci, kdy obvyklá výše nájemného tuto částku přesahuje, pak dovolací soud odkazuje např. i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. , v němž obdobnou dovolací argumentaci již dříve odmítl.

Námitky dovolatele, že soudy nižších stupňů měly řízení přerušit, ať již obligatorně podle ustanovení , či fakultativně podle ustanovení , jsou pak námitkami vystihujícími vady řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. ), nikoliv uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle (nevytyčuje-li dovolatel kvalifikovanou otázku procesního práva, na jejímž řešení by odvolací soud vskutku založil napadené rozhodnutí ve věci samé). Ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. věty druhé ).

K dovolatelem uplatněné kritice procesního postupu soudu sluší se snad připomenout, že o návrhu na přerušení řízení bylo rozhodnuto již soudem prvního stupně, při jednání konaném dne 26. 2. 2016, a to záporně, přičemž proti takovému rozhodnutí není žádný opravný prostředek přípustný ( ). K opětovně vznášené argumentaci sluší se uvést, že dle ustanovení musí soud přerušit řízení, závisí-li rozhodnutí na otázce, kterou nemůže sám řešit jako předběžnou; takovými otázkami jsou zejména otázky, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt, kdo je spáchal, jakož i otázky osobního stavu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. ). Další důvody obligatorního přerušení řízení mohou vyplývat ze samotného obsahu právního vztahu (např. neplatnost rozvázání pracovního poměru) nebo přímo ze zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. ). O žádnou z uvedených procesních situací (kdy byly by splněny předpoklady pro obligatorní přerušení řízení) v posuzované věci nešlo.

V případě fakultativního přerušení řízení je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně ustálena v tom, že ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. ). Důvody přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud podle může vyřešit sám. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. ). V rámci úvahy o přerušení řízení by měl soud zejména posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sen. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. ). Ustanovení představuje pouze možnost soudu přerušit řízení do skončení jiného řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2013, sp. zn. ), jsou-li pro to dány patřičné důvody. Ty ovšem soudy nižších stupňů v dané věci neshledaly, jestliže disponovaly dostatečnými poklady i pro samostatné vyřešení předběžné otázky, zdali je žalobce vlastníkem komunikací zastavěného pozemku, čerpajíce v tomto směru svá zjištění i z rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněných osob, jehož právní moc nebyla odložena ( ) ani v později iniciovaném řízení dle částí páté

I z takto uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (není-li naplněno žádné z hledisek uvedených v ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z článku bodu 2. čl. II. části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a z bodu 2. čl. II. části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. listopadu 2017

Mgr. Petr Kraus předseda senátu