Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2460/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Český inkasní kapitál, a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 808/66, identifikační číslo osoby 27646751, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, proti žalovanému R. J., zastoupenému JUDr. Josefem Vítem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Kostelní 146/3, o zaplacení částky 42 371,39 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2015, č. j. -148, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozsudek ze dne 2. 7. 2013, č. j. -97, v části výroku I., kterou Okresní soud ve Vyškově uložil žalovanému zaplatit částku 15 632,14 Kč, a řízení zastavil (první výrok), část výroku I., jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 3 248,64 Kč s úrokem z prodlení, změnil tak, že žalobu zamítl (druhý výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 23 490,61 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (třetí výrok) a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý výrok).

Proti třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do přípustnosti na ustanovení s (dále též jen „“) s tím, že „toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při kterém se odvolací soud buď odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a tato otázka doposud nebyla v praxi dovolacího soudu vyřešena a pokud již vyřešena byla, dovolací soud ji řešil jinak“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, a požaduje náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Těmto požadavkům dovolatel nedostál, neboť ač zastoupen advokátem, co do vymezení přípustnosti dovolání se omezil na tvrzení, že „toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při kterém se odvolací soud buď odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a tato otázka doposud nebyla v praxi dovolacího soudu vyřešena a pokud již vyřešena byla, dovolací soud ji řešil jinak“. Takové vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení Z povahy věci vyplývá, že u každé z otázek může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí, na webových stránkách Nejvyššího soudu; ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , in www.usoud.cz, odmítl).

Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se zřejmě domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím.

Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka tvrzené vady řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně jednal ve věci a rozhodl o pohledávce žalobkyně i přesto, že před insolvenčním soudem probíhalo řízení, ve kterém se řešila otázka, kterou nebyl v tomto řízení oprávněn řešit, a podle názoru dovolatele měl řízení přerušit podle ustanovení , příp. je zastavit, a odvolací soud vadu řízení neodstranil. Tuto námitku dovolatel opírá o závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 1997, sp. zn. , a dovozuje, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přestože dovolatel otázku procesního práva neformuloval, je zjistitelná z obsahu dovolání. Jde o otázku, zda je na místě postup podle ustanovení , tj. aby soud přerušil řízení o pohledávce, bylo-li zahájeno proti dlužníkovi insolvenční řízení podle , o úpadku a způsobech jeho řešení (), zjištěn úpadek a povoleno oddlužení, přičemž pohledávka, jejíž zaplacení je předmětem řízení, byla do insolvenčního řízení přihlášena, zjištěna a je postupně uspokojována.

Dovolatel se mýlí, tvrdí-li, že odvolací soud se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , protože v tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval účinkem prohlášení konkursu na majetek dlužníka - žalovaného podle ustanovení , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, na probíhající řízení v jiné věci a dospěl k závěru, že pokračoval-li odvolací soud v řízení a vydal-li rozhodnutí v době, v níž bylo řízení ve smyslu citovaného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání přerušeno, je řízení předcházející vydání rozhodnutí postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Zákon o konkursu a vyrovnání byl zrušen účinným od 1. 1. 2008, jak vyplývá z ustanovení tohoto zákona. Je tedy nepochybné, že od citovaného rozhodnutí založeného na výkladu ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání se odvolací soud neodchýlil.

Pro úplnost lze dodat, že otázkou účinků zjištění úpadku dlužníka na probíhající spor o pohledávku, kterou byl věřitel povinen přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. , v němž dovodil, že ustanovení (ve znění účinném od 1. 1. 2014) se neuplatní, jestliže v insolvenčním řízení vedeném k 1. 1. 2014 na majetek dlužníka bylo vydáno rozhodnutí o úpadku před 1. 1. 2014. O stejnou situaci jde i v projednávané věci, v níž řízení bylo zahájeno 6. 12. 2010, insolvenční řízení na majetek žalovaného bylo zahájeno 21. 2. 2012 a usnesení o zjištění úpadku a povolení oddlužení bylo vydáno dne 27. 3. 2012 a právní moci nabylo dne 26. 4. 2012. Z citovaného rozhodnutí plyne, že přerušení jiného probíhajícího řízení v souvislosti s insolvenčním řízením se řídí úpravou obsaženou v .

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 8. 11. 2016

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu