Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2873/2024

23 Cdo 2873/2024-836

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně M. B., zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 551/6, proti žalovaným 1) UYANGA a.s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Politických vězňů 912/10, identifikační číslo osoby 28548540, a 2) Zámek Líčkov s.r.o., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Opletalova 1284/37, identifikační číslo osoby 02895153, oběma zastoupeným JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, za účasti KaBB winkel s.r.o., se sídlem v Brně, Staré Brno, Nové sady 988/2, identifikační číslo osoby 03360156, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 1. 2024, č. j. -791, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Lounech dne 12. 9. 2014 domáhala určení vlastnického práva k souboru nemovitých věcí označených v žalobě, jež tvoří areál zámku XY. Žalobkyně tvrdila, že dne 10. 3. 2009 podepsala prohlášení vkladatele, jímž předmětný soubor nemovitostí vložila jako svůj nepeněžitý vklad do žalované 1), ačkoli jako osoba vysokého věku a důvěřivější povahy nebyla schopna chápat důsledky svého jednání. Žalobkyně byla navíc druhým zakládajícím společníkem žalované 1), Ing. Pavla Moravce, uvedena v omyl, že vklad nemovitostí do žalované 1) je nejlepší pro to, aby zámek XY, k němuž žalobkyni poutá silné osobní a citové pouto, zůstal zachován, byl dále zveleben a byl v něm zachován i odkaz žalobkynina zesnulého manžela – O. B., jemuž měla být v zámku zachována obrazárna. Skutečným podvodným úmyslem Ing. Pavla Moravce však bylo získat zámek XY pro sebe prostřednictvím žalované 1). Dne 9. 10. 2014 byly všechny předmětné nemovité věci s výjimkou pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, vše v k. ú. XY, dále jen „pozemek parc. č. st. XY“, v rámci exekučního řízení vedeného proti žalované 1) převedeny na žalovanou 2), a to prodejem mimo dražbu se souhlasem exekutora; zápis vlastnického práva žalované 2) k daným nemovitým věcem do katastru nemovitostí však proběhl až po vyznačení poznámky rozepře v katastru nemovitostí.

2. Okresní soud v Lounech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 10. 2019, č. j. -659, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).

3. Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobkyně napadeným rozhodnutím jednak a) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že žalobkyně je vlastnicí ve výroku označených nemovitých věcí, jednak b) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala určení vlastnictví k pozemku parc. č. st. XY (výrok I napadeného rozhodnutí) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně (výrok II napadeného rozhodnutí) a před soudem odvolacím (výrok III napadeného rozhodnutí), rozhodl dále o náhradě nákladů řízení státu (výrok IV napadeného rozhodnutí) a o povinnosti žalovaných a vedlejší účastnice zaplatit soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně a za odvolání (výroky V a VI napadeného rozhodnutí).

4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podaly žalované 1) a 2) dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl.

5. Žalované v dovolání předně namítají, že výroky napadeného rozhodnutí jsou vzájemně rozporné, neboť odvolací soud ohledně určení vlastnického práva žalobkyně k pozemku parc. č. st. XY žalobě jednak [v části výroku I a) napadeného rozhodnutí] vyhověl a jednak [v části výroku I b) napadeného rozhodnutí] potvrdil část rozsudku soudu prvního stupně, který v daném rozsahu žalobu ve vztahu k žalované 2) zamítl. Otázka podobné kontradiktornosti rozhodnutí odvolacího soudu přitom podle žalovaných v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

6. Žalované dále zpochybňují závěr odvolacího soudu ohledně existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, který odvolací soud podle nich učinil v rozporu s ustáleným rozhodováním dovolacího soudu (konkrétně v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. ). Podle žalovaných totiž odvolací soud určil „plošně existenci vlastnického práva žalobkyně proti oběma žalovaným, a to ve vztahu ke všem pozemkům“, ačkoliv naléhavý právní zájem žalobkyně založený ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“, mohl být dán vůči žalované 1) pouze ohledně určení vlastnického práva k pozemku parc. č. st. XY a vůči žalované 2) pouze ohledně ostatních nemovitých věcí.

7. Žalované navíc upozorňují, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda v případě uplatnění námitky relativní neplatnosti právního titulu, na jehož základě došlo k původnímu převodu vlastnického práva, má být aplikováno ustanovení § 985 o. z. (upravující tzv. poznámku rozepře) či § 986 o. z. (upravující tzv. poznámku spornosti).

8. Žalované konečně zpochybňují závěr odvolacího soudu, podle něhož byla jimi uplatněná námitka promlčení práva žalobkyně namítat relativní neplatnost právního úkonu v rozporu s dobrými mravy. Podle názoru žalovaných v projednávané věci nebyly dány natolik výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly užití korektivu dobrých mravů vůči námitce promlčení, a proto se odvolací soud v daném ohledu odchýlil od závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (představované např. rozsudky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. , ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. , ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , či ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. ). Žalované v této souvislosti zpochybňují také přičitatelnost důvodů, pro které shledal odvolací soud jejich námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy, oběma žalovaným. Trestnou činnost, jíž odvolací soud odůvodnil uvedený závěr, totiž spáchal Ing. Pavel Moravec, nikoli žalované; žalovaná 2) nadto s uvedeným jednáním neměla vůbec nic společného. Uvedená otázka přitom podle názoru žalovaných nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

9. Žalované na základě shora uvedeného navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

10. Spolu s dovoláním žalované navrhly rovněž odklad právní moci napadeného rozhodnutí, které podle jejich názoru představuje způsobilý podklad pro změnu zápisu v katastru nemovitostí a umožňuje žalobkyni další dispozice s předmětnými nemovitostmi včetně jejich případného převodu na třetí osobu. Podle názorů žalovaných by přitom dopady odložení právní moci napadeného rozhodnutí byly (vzhledem k věcnému břemenu, které žalobkyni umožňuje nadále bydlet v předmětných nemovitostech) ve srovnání s dopady do právních sfér žalovaných zanedbatelné.

11. Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.

12. Dovolání žalovaných bylo podáno včas ( ), osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem ( ). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením a dále se zabýval jeho přípustností.

13. Napadají-li žalované dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v té části výroku II napadeného rozsudku, jíž odvolací soud částečně potvrdil výrok II rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně určení vlastnického práva k pozemku parc. č. st. XY ve vztahu k žalované 2), je v tomto rozsahu jejich dovolání subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), neboť v této části napadeného rozsudku nebyla žalovaným způsobena žádná újma na jejich právech, která by byla odstranitelná zrušením uvedené části rozsudku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

14. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalovaných podle ustanovení ve spojení s ustanovením odmítl a dále se zabýval přípustností dovolání ve zbývajícím rozsahu.

15. Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

16. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

17. Žalované v dovolání v prvé řadě namítají, že ve věci neměla být využita tzv. poznámka rozepře ve smyslu § 985 o. z., neboť vklad vlastnického práva žalované 1) měl být podle tvrzení žalobkyně učiněn na základě relativně neplatné smlouvy, nýbrž – vzhledem k tomu, že na základě námitky relativní neplatnosti zaniká smlouva s účinky ex tunc –mělo být postupováno podle ustanovení § 986 o. z. upravujícího tzv. poznámku spornosti. Uvedenou námitku však žalované v řízení (před podáním dovolání) nevznesly, ačkoli mohly, neboť odvolací soud na jednání dne 11. 1. 2024 seznámil účastníky se svým právním názorem. Podle však v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy, a tak ani doposud v řízení nevznesená právní argumentace není způsobilá založit přípustnost dovolání podle (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. , a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. , ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. , ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. , nebo ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. ).

18. Jestliže žalované dále napadají správnost závěru odvolacího soudu ohledně existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení ve vztahu ke všem předmětným nemovitým věcem a vůči oběma žalovaným, ačkoli žalovaná 1) byla v době vyhlášení napadeného rozhodnutí toliko vlastníkem pozemku parc. č. st. XY a žalovaná 2) byla v téže době vlastníkem ostatních v žalobě označených nemovitých věcí, nemůže ani tato námitka přípustnost jejich dovolání podle založit, neboť odvolací soud napadené rozhodnutí na jejím posouzení (výlučně) nezaložil. Odvolací soud totiž vycházel také z toho, že naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení [ve vztahu k žalované 1)] vyplývá rovněž ze skutečnosti, že žalovaná 1) byla ke dni zahájení řízení a ke dni zápisu poznámky rozepře v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník všech předmětných nemovitostí, přičemž v takovém případě je možno pokračovat v řízení proti původní žalované i poté, co došlo (po zápisu poznámky rozepře) k převodu vlastnického práva na třetí osobu, vůči níž (v souladu s o. z.) následně působí rozhodnutí o věcném právu žalobkyně vydané proti původní žalované (srov. bod 22 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Posléze uvedený závěr se však žalovaným nepodařilo dovolací argumentací relevantně zpochybnit.

19. Dovolací soud přitom ve své rozhodovací praxi dospěl k ustálenému závěru, podle kterého spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby či naopak k vyhovění žalobě pro nedůvodnost obrany žalovaného, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se totiž při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. ).

20. Žalované rovněž brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož byl výkon práva vznést námitku, že právo žalobkyně dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu bylo uplatněno po jeho promlčení, v rozporu s dobrými mravy, neboť okolnosti projednávané věci podle jejich názoru neospravedlňují užití korektivu dobrých mravů a tyto okolnosti nejsou žalovaným přičitatelné, přičemž v této souvislosti odkazují na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. , ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. , ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , či ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , a na závěry Ústavního soudu prezentované v nálezu ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. , a v usnesení ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. .

21. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěrech, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek se přitom musí zakládat na důkladných skutkových zjištěních a současně přesvědčivě dokládat, že tato dovolují v konkrétní kauze přijmout závěr, podle něhož výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. , či v něm odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. ). Při posuzování daného aspektu sporu přitom dává zákon soudu široký prostor pro uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem projednávané věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. , a v něm odkazovaná rozhodnutí). Účelem zmíněného korektivu je nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, neboť dává soudu možnost uplatnit pravidla slušnosti v situacích, v nichž by prostá aplikace právních norem mohla vést ke zjevné nespravedlnosti (srov. mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. , a ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. ). V dovolacím řízení by přitom bylo možno úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva či o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, byla-li by tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , a ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. ).

22. V projednávané věci odvolací soud vycházel z toho, že žalobkyně se stala obětí sofistikovaného podvodu Ing. Pavla Moravce, který orgány činné v trestním řízení objasňovaly téměř 10 let a který žalobkyně jakožto naivní a důvěřivá osoba (ve věku přesahujícím již v té době 80 let) nemohla sama odhalit, mimo jiné proto, že byla po celý běh promlčecí doby ujišťována, že zámek XY bude opraven a bude v něm zřízena obrazárna zesnulého manžela žalobkyně – O. B. – a až do uplynutí promlčecí doby jí byl vyplácen sjednaný důchod a byly podstupovány formální kroky směřující k rekonstrukci zámku XY (srov. bod 36 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Nejvyšší soud proto neshledal, že by úvaha odvolacího soudu byla v daném ohledu zjevně nepřiměřená, a postup odvolacího soudu je tedy se shora citovanou judikaturou v souladu. Námitka žalovaných ve vztahu k otázce aplikace korektivu dobrých mravů podle obč. zák. proto přípustnost dovolání podle založit nemůže.

23. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že jako zjevně nepřiměřenou neshledává ani úvahu odvolacího soudu, že trestné a podvodné jednání Ing. Pavla Moravce [jako člena představenstva žalované 1)] je z pohledu aplikovatelnosti korektivu dobrých mravů podle § 3 odst. 1 obč. zák. přičitatelné žalované 1), neboť ze skutkových zjištění je zřejmé, že trestná činnost Ing. Pavla Moravce byla vykonávána v úzké provázanosti s žalovanou 1), jelikož realizovaným podvodným záměrem Ing. Pavla Moravce bylo vnesení zámku XY a souvisejících pozemků a staveb do základního kapitálu žalované 1) a její následné neoprávněné využití k zajištění a úhradě svých dluhů (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. ).

24. Ve vztahu k otázce přičitatelnosti důvodů aplikace korektivu dobrých mravů ve vztahu k žalované 2) pak Nejvyšší soud konstatuje, že na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jak vyplývá ze shora uvedeného, odvolací soud založil napadené rozhodnutí také na úvaze, že rozhodnutí vydané o věcném právu toho, komu svědčí tzv. poznámka rozepře, působí vůči každému, jehož právo bylo do věcného seznamu zapsáno poté, co dotčená osoba o zápis požádala. Pro posouzení nároku žalobkyně je proto irelevantní, zda byly důvody pro rozpor námitky promlčení s dobrými mravy přičitatelné (také) žalované 2), neboť odlišné posouzení takto vymezené otázky by se nemohlo v poměrech žádné z dovolatelek nijak příznivě projevit, což činí jejich dovolání i v tomto rozsahu nepřípustným (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. ).

25. Konečně vytýkají-li žalované odvolacímu soudu vnitřní rozpornost výroků napadeného rozhodnutí, namítají tím vadu řízení, ke které dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné, což však v projednávané věci není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. ).

26. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle ustanovení odmítl.

27. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání ( ) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle ani přípustné.

28. Žalované spolu s dovoláním podaly rovněž návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. K tomu dovolací soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení ( ), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o návrh akcesorický.Nejvyšší soud se proto návrhem žalovaných nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. , nebo ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. ).

29. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 12. 2024

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu