Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 915/2016

32 Cdo 915/2016

U S N E S E N Í

a) A. G. Service s. r. o.

b) Ing. L. V.

, podnikatele se sídlem v Michalovicích 74, PSČ 411 02, identifikační číslo osoby 16406532, proti žalované

České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

, se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobců Ing. J. K., CSc., zastoupeného JUDr. Zuzanou Navrátilovou, advokátkou se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Jeseniova 1151/55, PSČ 130 00, o vydání nemovitostí a dobývacích prostorů, popřípadě zaplacení 282 009 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2015, č. j. -480, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 12. 2014, č. j. -419, ve výroku pod bodem I zamítl žalobu na vydání tam specifikovaných nemovitostí a dobývacích prostorů, ve výroku pod bodem II zamítl žalobu, jíž se žalobci eventuálním petitem domáhali po žalované zaplatit částku 282 009 000 Kč, a ve výroku pod bodem III rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně a) v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu v prvním výroku napadla žalobkyně a) dovoláním.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „ “).

Ustanovení stanoví, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu či jeho části (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. , ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. , a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. , která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na http://www.nsoud.cz).

Již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. (srov. shodně např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , odmítl).

Dovolání není přípustné podle 237 , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ).

Dovolatelce nelze přisvědčit, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva, zda privatizační projekt byl pouze podkladem pro uzavření smlouvy o prodeji podniku ve smyslu a násl. , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (ve znění účinném ke dni 15. 1. 1995, kdy byla smlouva o prodeji podniku uzavřena, tj. ve znění , účinném od 6. 12. 1994 - dále jen „ “), a předmět prodeje byl závazně vymezen až samotnou smlouvou o prodeji podniku, odchýlil od jí označené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkaz dovolatelky na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. , je nepřípadný. Je tomu tak nikoliv jen proto, že Nejvyšší soud se v něm zabýval výkladem , ve znění účinném do 12. 8. 1993 (podle něhož převod majetku podle tohoto zákona se provádí podle schváleného privatizačního projektu podniku), zatímco v souzené věci je rozhodné znění ve znění novely provedené zákonem , podle něhož převod majetku podle tohoto zákona se provádí podle rozhodnutí o privatizaci podniku nebo jeho části, vydaného na základě návrhu privatizačního projektu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 11, ročník 2008, pod číslem 163, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. ). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí především neřešil vztah mezi předmětem privatizace podle privatizačního projektu a předmětem převodu podle smlouvy o prodeji podniku, nýbrž se zabýval otázkou, zda může být podnik smlouvou převeden na jinou osobu než na tu, jež byla jako nabyvatel označena ve schváleném privatizačním projektu. Též další dovolatelkou označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, právě shora citovaný rozsudek sp. zn. , se zabývá právní úpravou účinnou do 12. 8. 1993, nehledě na to, že ani z něho nevyplývají ty závěry, které v něm shledává dovolatelka. Nejvyšší soud tu totiž řešil toliko otázku, zda podle , ve znění účinném do 27. 2. 1992, mohl být převeden i takový majetek, jenž nebyl uveden ve schváleném privatizačním projektu, řešil tedy otázku jinou (právě opačnou), než je ta, na jejímž vyřešení v souzené věci závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu.

Lze ostatně dodat, že odvolací soud tuto otázku řešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Ten dovodil již ve stanovisku svého obchodního kolegia a občanskoprávního kolegia ze dne 12. 4. 1994, sp. zn. a Cpjn 102/93, uveřejněném pod číslem 44/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že rozhodnutí o schválení privatizačního projektu je rozhodováním jménem státu jako vlastníka majetku o tom, jak bude s tímto majetkem naloženo, nemá tedy povahu rozhodnutí správního orgánu vydaného ve správním řízení a nejde o rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické nebo právnické osoby. V rozsudku ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. , pak uzavřel, že rozhodnutí o schválení privatizačního projektu, resp. rozhodnutí o privatizaci, byť vydané vládou České republiky, nezakládá závazkový právní vztah; k tomu dochází teprve převodem vlastnického práva k privatizovanému majetku, ať již kupní smlouvou či vkladem do akciové společnosti. Privatizační projekt představuje přípravnou fázi v procesu privatizace, teprve na jeho základě se privatizace realizuje právně závaznými formami, mimo jiné kupní smlouvou. K těmto závěrům se přihlásil též v již citovaném usnesení sp. zn. a dále např. v rozsudku ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. , v němž zdůraznil, že schválený privatizační projekt není právním důvodem nabytí privatizovaného majetku; způsob prodeje privatizovaného majetku určuje Jsou jimi smlouva uzavřená s kupujícím nebo veřejná dražba a těmito způsoby 8dochází k převodu privatizovaného majetku na nabyvatele.

Otázka, zda je dobývací prostor věcí v právním smyslu a lze se domáhat jeho vydání, či zda jde o veřejnoprávní oprávnění, není oproti mínění dovolatelky otázkou v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou. Nejvyšší soud uzavřel již v usnesení ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. (ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. ), jímž odmítl dovolání právě týchž žalobců na vydání dobývacích prostorů, podanou proti jinému subjektu (obchodní společnosti), že dobývací prostor podle , o ochraně a využití nerostného bohatství, není věcí ve smyslu a násl. , , zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“), jejíž vydání by bylo možné požadovat žalobou na vydání. V návaznosti na to pak zdůraznil v důvodech rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. (vydaném v řízení zahájeném dovolatelkou), jenž byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 8. 6. 2016 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí byla Ústavním soudem usnesením ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. , odmítnuta), že dobývací prostor je toliko územně vymezeným prostorem, k němuž se váže veřejnoprávní oprávnění, nikoliv věcí v právním slova smyslu. K témuž názoru se pak přihlásil i v rozsudku ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. , vydaném ve věci, v níž byla žalobcem též dovolatelka.

Zbývá dodat, že odvolací soud se při řešení vymezené otázky od citovaných judikatorních závěrů dovolacího soudu neodchýlil.

V rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně stran žaloby na vydání nemovitostí a na vydání dobývacích prostorů, tedy Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným.

Ve vztahu k dohodě o narovnání uzavřené mezi stranami dne 1. 10. 1996 s deklarovaným úmyslem řešit spor o rozsahu plnění povinností kupujícího a prodávajícího, založených předmětnou smlouvou o prodeji podniku, dovolatelka (ve včas podaném doplnění dovolání) vymezila předpoklad přípustnosti dovolání tak, že „odvolací soud považuje za platnou dohodu o narovnání ze dne 1. 10. 1996, přes její zásadní vnitřní rozpornost a neurčitost, která je podle relevantní judikatury dovolacího soudu důvodem pro neplatnost právních úkonů“. Dovolatelka tu (ani v oddílu F předchozího podání, na něž odkazuje) příslušné judikatorní závěry neoznačuje; použitím atributu „relevantní“ své povinnosti vymezit zvolený předpoklad přípustnosti dovolání rozhodně nedostála.

Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), již uplynula (srov. větu první ). Jde přitom o takovou vadu, jež - v příslušném směru - brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v tomto ohledu posoudit přípustnost dovolání (srov. větu první o. s. ř).

Dovolatelkou blíže nespecifikovaná „relevantní judikatura“ má ostatně dovozovat, že „zásadní vnitřní rozpornost a neurčitost je důvodem pro neplatnost právních úkonů“. Otázku, zda rozpornost a neurčitost je či není důvodem neplatnosti právních úkonů, však odvolací soud neřešil a vzhledem k jasné dikci § 37 odst. 1 obč. zák. ani neměl důvod řešit. Otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže, stejně tak jako i taková otázka, jejíž řešení nevzbuzuje rozumné pohybnosti, neboť vyplývá přímo ze zákona, ze zcela jasné (výkladu nevyžadující) dikce právního předpisu (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. , ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. , a ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. ).

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud se při posouzení platnosti dohody o narovnání z hlediska její určitosti a srozumitelnosti neodchýlil od judikatorních závěrů, v nichž Nejvyšší soud vysvětluje, v čem spočívá neurčitost a nesrozumitelnost právního úkonu [srov. např. rozsudek ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 7988, a rozsudek ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. , uveřejněný v Souboru pod číslem C 619], a vymezuje předpoklady, za nichž lze k závěru o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu dospět (srov. např. rozsudek ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. , uveřejněný v Souboru pod číslem C 5634, rozsudek ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 2, ročník 1998, pod číslem 2, důvody rozsudku ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či speciálně ve vztahu k dohodě o narovnání rozsudek ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. ). Právní posouzení odvolacího soudu ostatně vyhovuje též požadavkům Ústavního soudu, akcentujícího jako základní princip výkladu smluv, reflektující autonomii smluvních stran v soukromoprávních vztazích a společenskou a hospodářskou funkci soukromoprávní smlouvy, prioritu takového výkladu, jenž nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný (srov. např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Z právního úkonu označeného jako dohoda o narovnání je patrno, kdo jej učinil, jakého mezi stranami sporného závazku se týká a na jakém řešení se strany dohodly. Nepřesné (nedůsledné a samy o sobě do jisté míry zavádějící) formulace, jimiž dovolatelka argumentuje, nejsou v kontextu celé smlouvy, zejména se zřetelem na ujednání v třetím odstavci článku VI a v článku X, způsobilé vyvolat vážné pochybnosti o tom, v čem spočívala spornost vztahu založeného smlouvou o prodeji podniku a jakým závazkem byl sporný vztah nahrazen. O tom, že ani sama dovolatelka neměla v tomto ohledu pochybnosti, svědčí její následné jednání, totiž to, že dne 7. 10. 1996 vzala zpět žalobu podanou u Krajského obchodního soudu v Praze a vedenou pod sp. zn. , jíž se po Fondu národního majetku České republiky domáhala vydání majetku státního podniku Kamenolom Dobkovičky.

Jestliže se dovolatelce nezdařilo otevřít dovolacímu přezkumu otázku platnosti dohody o narovnání, řešení zbývajících v dovolání vymezených otázek, relevantních (vzhledem ke shora uvedeným závěrům týkajícím se požadavku na vydání nemovitostí a dobývacích prostorů) již jen ve vztahu k in eventum uplatněnému požadavku na peněžní plnění, k závěru o přípustnosti dovolání vést nemůže. Důsledkem narovnání je totiž skutečnost, že dosavadní závazek zaniká a je nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání. Dohoda o narovnání je samostatným zavazovacím důvodem - právním důvodem vzniku závazku. Po uzavření dohody o narovnání se již věřitel nemůže domáhat plnění z původního závazku, nýbrž jen plnění z nového závazku založeného dohodou o narovnání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. ). I kdyby tedy žalovaná – v intencích argumentace dovolatelky - porušila své povinnosti ze smlouvy o prodeji podniku, narovnáním by závazek z tohoto porušení vzniklý zanikl a opodstatněno by mohlo být pouze uplatnění práv z nového, narovnáním založeného závazku.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení (srov. již usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , a dále např. usnesení ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. , ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. ). Byl-li postačujícím důvodem k zamítnutí žaloby na zaplacení peněžité částky závěr o tom, že nastaly právní účinky narovnání, a tento závěr dovolacímu přezkumu otevřen není, pak na řešení otázek vztahujících se k plnění povinností ze smlouvy o prodeji podniku napadené rozhodnutí ve skutečnosti nezávisí (srov. ), neboť jejich řešením se na výsledku sporu nemůže ničeho změnit (srov. k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 18. 8. 2016

JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu