Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1124/2019

28 Cdo 1124/2019-309

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Českomoravská provincie Kongregace sester premonstrátek, se sídlem v Olomouci, Svatý Kopeček, nám. Sadové 152/39, identifikační číslo osoby 00406422, zastoupena Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovanému: Dětský diagnostický ústav, středisko výchovné péče, základní škola a školní jídelna, Olomouc - Svatý Kopeček, Ústavní 9, se sídlem v Olomouci, Svatý Kopeček, Ústavní 97/9, identifikační číslo osoby 00601811, zastoupen Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále 2640/10, o nahrazení projevu vůle uzavřít dohodu o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. října 2018, č. j. -269, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Stanislava Hykyše, advokáta se sídlem v Pardubicích, Zelená 267.

O d ů v o d n ě n í ( ) :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. května 2016, č. j. -182, potvrzen v části výroku pod bodem I, jíž byl nahrazen souhlas žalovaného s uzavřením dohody o vydání pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a na něm umístněné stavby č. p. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) žalobkyni jako oprávněné osobě podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), změněn v nákladovém výroku II tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok III).

Rozsudek odvolacího soudu je založen na posouzení, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle , jakožto právní nástupkyně církevní právnické osoby – Kongregace sester Sv. Norberta s mateřincem na Sv. Kopečku, jíž byly předmětné nemovitosti odňaty v rozhodném období ( ) postupem naplňujícím skutkovou podstatu majetkové křivdy podle ustanovení (k přechodu nemovitostí v rozhodném období na stát zde došlo úkonem Náboženské matice, která – ač nebyla vlastníkem nemovitostí, nýbrž toliko jejich správcem – uzavřela ohledně nemovitostí dne 30. 6. 1958 darovací smlouvu s Československým státem, finančním odborem rady Okresního národního výboru v Olomouci); žalovaný, coby státní příspěvková organizace oprávněná hospodařit s předmětným majetkem ve vlastnictví státu, je povinnou osobou ( ). Předmětné (nezemědělské) nemovitosti jsou způsobilé k vydání i podle ustanovení , neboť v rozhodném období právní předchůdkyni žalobkyně sloužily ke zdravotnickým a duchovním účelům a též jako obydlí duchovních.

Odvolací soud – poté, kdy jeho předchozí rozsudek v této věci byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, č. j. -255 – nepřisvědčil ani té obraně žalovaného, že v posuzované věci je dána překážka vydání předmětných nemovitostí oprávněné osobě podle ustanovení , uzavíraje, že potřeba těchto nemovitostí k zajištění „plnění úkolů žalované pro výkon ústavní výchovy“ nepůsobí restituční výluku, nehledě na to, že plnění těchto úkolů je „po dostatečně dlouhou dobu“ zajištěno i prostřednictvím ustanovení Dle odvolacího soudu nelze přijmout ani ten závěr, že předmětné nemovitosti jsou součástí areálu spolu s dalšími nemovitostmi (budova školy, hřiště, zahrada), neboť plnění funkcí těmito nemovitostmi není ohroženo vydáním pozemku s budovou internátu. Stavba prádelny (sloužící i jako sušírna a žehlírna), nacházející se rovněž na pozemku parc. č. XY, je příslušenstvím stavby č. p. XY, jež je povinná osoba povinna vydat oprávněné osobě spolu s předmětnými nemovitostmi a jejich součástmi, bez zřetele na to, zda i toto příslušenství bylo konkrétně specifikováno ve výzvě k vydání věci; přitom jde o příslušenství stavby nahrazující původní hospodářskou budovu na předmětném pozemku coby tehdejší příslušenství hlavní stavby.

Proti rozsudku odvolacího soudu, všem jeho výrokům, podal dovolání žalovaný (dále jen „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje hned v několika (jím uvedených) zákonných hlediscích, jež připíná k jím současně formulovaným otázkám, jejichž řešení napadeným rozsudkem považuje za nesprávné. Konkrétně namítá, že předmětné nemovitosti tvoří spolu s dalšími nemovitostmi (budovou školy, hřištěm a zahradou) ucelený areál, jehož části nelze vydat pro výluku z naturální restituce dle V této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl test proporcionality oceněním ztráty hodnoty zbylých nemovitostí následkem vydání předmětných nemovitostí oprávněné osobě a že k otázce, zda nemovitosti představují ucelený areál, v potřebném rozsahu nedoplnil dokazování a žalovanému neposkytl potřebné poučení ve smyslu ustanovení . Sám dovolatel prosazuje méně restriktivní výklad překážek naturální restituce podle s ohledem na jeho (dle dovolatele) „nerestituční“ povahu a funkci dotčeného areálu, jež tkví v péči o nezletilé s výchovnými problémy. Dále namítá, že stavba prádelny není příslušenstvím stavby č. p. XY, nenahrazuje původní příslušenství a nelze ji vydat, neboť nebyla zmíněna v písemné výzvě oprávněné osoby. Překážku vydání dle dovolatele představují i přístavby ke stavbě č. p. XY, schopné samostatného užívání (jak se podává z provedených důkazů) a nelze přijmout závěr, že jde o přírůstky k původní věci. Ostatně i samotná stavba č. p. XY byla výrazně přestavěna a dle dovolatele jde prakticky o novou stavbu; nadto se účinností , , stala součástí pozemku parc. č. XY a soudy pochybily, jestliže ji vydaly jako samostatnou věc. V neposlední řadě dovolatel namítá, že žalobkyně byla v důsledku majetkové křivdy zbavena i dluhu váznoucího na nemovitostech a že není možné změnit ve výzvě uvedený důvod majetkové křivdy.

Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání ( , věta první, ) – dovolání odmítl ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “), neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v ), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení , z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

V otázkách výkladu a aplikace relevantního ustanovení se odvolací soud napadeným rozhodnutím nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, na níž Nejvyšší soud odkázal již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci – v rozsudku ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. , jímž vzpomenul i judikaturu o přiměřené použitelnosti některých dílčích závěrů dovozených dříve v rámci výkladu (obdobně koncipovaného) ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dle jen „zákon o půdě“), včetně tzv. „areálové judikatury“, dle níž bezprostřední funkční souvislostí pozemku se stavbou lze rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek – areál (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. , a v nich dále odkazovaná rozhodnutí). Ustanovení (i ) se dle své dikce, systematiky předpisu i účelu dané normy týká zásadně zastavěného „pozemku“ stavbou ve smyslu občanskoprávním (a nikoliv staveb odňatých oprávněné osobě v rozhodném období způsobem naplňujícím majetkovou křivdu, a to ani v případě staveb tvořících součást uceleného areálu s jinými nemovitostmi ve vlastnictví povinné osoby či osob třetích), přičemž v předchozím rozhodnutí v dané věci dovolací soud uvedl i to, že na interpretaci a aplikaci uvedeného „výlukového“ ustanovení (ve směru rozšíření či naopak zúžení rozsahu již dříve stanovených překážek naturální restituce) nemůže mít vliv ani pozdější změna koncepce právní povahy staveb (návrat superficiální zásady do platného práva), uskutečněná v rámci rekodifikace soukromého práva , . Proto je třeba i při zvažování použitelnosti závěrů tzv. areálové judikatury na stavby, jež se staly předmětem majetkové křivdy, postupovat spíše restriktivně, kdy je vždy třeba uvážit i hledisko proporcionality, které spočívá v porovnání újmy oprávněné osoby v případě nevydání nemovitostí, s bezprostředními důsledky, které by mělo vyhovění restitučnímu nároku ve sféře jiných osob (srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. ).

V dané souvislosti sluší se znovu připomenout i tu rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu, dle níž ustanovení restitučních předpisů je nutno prioritně vykládat s ohledem na jejich účel (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, pod č. 123, nebo nález ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 26, pod č. 48, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. ), jímž je alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum). Institut překážek bránících vydání nemovitosti je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí;pojem zastavěnosti pozemku ve smyslu zákona o půdě (obdobně tedy i v režimu ust. ) je tudíž třeba vykládat spíše zužujícím než rozšiřujícím způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. ). Uvedenou interpretační a aplikační metodu, jež je typická pro restituční zákonodárství a jež byla zformulována a bezpočtukrát akcentována v poměrech reglementovaných jinými, dříve vydanými restitučními předpisy (dále srov. např. i nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. , ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. , ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. ), do právní materie církevních restitucí výslovně zakotvil sám zákonodárce (viz ), kdy pozdější aplikační praxe již hovoří o zásadě ex favore restitutionis (viz nález pléna Ústavního soudu sp. zn. , uveřejněný pod č. 177/2013 Sb., bod 342; dále pak např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. , ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. ).

Posouzení funkční souvislosti nemovitostí, existence uceleného areálu i okolností umožňujících vydat některé nemovitosti v areálu (tedy posouzení, zda zbývající nemovitosti v důsledku restituce zcela ztratí svou funkčnost a využitelnost, a uvážení hlediska proporcionality) je úzce spjato s individuálními okolnostmi případu, tedy s konkrétními skutkovými zjištěními věci, jejichž hodnocení je primárně úkolem soudů nižších stupňů, nikoliv Nejvyššího soudu, jenž není instancí skutkovou a jenž by právní posouzení věci odvolacím soudem mohl přezkoumat toliko v případě, kdyby úvaha odvolacího soudu (o funkční spjatosti nemovitostí) byla zjevně nepřiměřená, nezohledňující podstatné skutkové okolnosti či měřítka, jež jsou pro takové posouzení relevantní (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. ). Takovým defektem ovšem úvaha odvolacího soudu v posuzované věci netrpí.

Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že vydání předmětných nemovitostí (pozemku parc. č. XY a na něm stojící stavby č. p. XY, jež byly předmětem majetkové křivdy v padesátých letech minulého století) nebrání překážka dle , že nejde o „zastavěný pozemek“ ve smyslu toho ustanovení, a že zbývající nemovitosti s předmětnými nemovitostmi dosud užívané (škola, hřiště, zahrada) mohou plnit své samostatné funkce i bez předmětných nemovitostí, neboť je lze i nadále využívat k jejich účelu a je k nim zabezpečen přístup z veřejně přístupné cesty (a potud nejde o nemovitosti s vydávanými nemovitostmi funkčně neoddělitelné, jež by v případě vydání předmětných nemovitostí zcela ztratily svou funkčnost a jakoukoliv využitelnost), nikterak se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Argumentace dovolatele, že předmětné nemovitosti nelze vydat, zakládá se především na současném způsobu využití nemovitostí, které slouží jako školské zařízení pro výkon ústavní výchovy – diagnostický ústav. Nejvyšší soud však již v předchozím rozhodnutí (sp. zn. ) uvedl, že tato okolnost (že nemovitá věc, pozemek či stavba, je užívána jako školské zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy či zařízení pro preventivně výchovnou péči; viz , o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů) není bez dalšího překážkou naturální restituci, neboť mezi restitučními výlukami v ustanovení – h) uvedena není (oproti tomu srov. např. důvod výluky dle , jež ke svému naplnění předpokládá, že jde o nemovitou věc užívanou k plnění úkolů bezpečnostního sboru nebo k přípravě na plnění těchto úkolů), přičemž výčet překážek naturální restituce jest taxativní a i s ohledem na zásadu ex favore restitutionis, vyjádřenou i v ustanovení téhož zákona, je nelze rozšiřovat (či „méně restriktivně“ vykládat, jak navrhuje dovolatel). Nezbytná potřeba užívat nemovitosti k plnění takových úkolů i po jejich vydání oprávněné osobě je, byť po časově omezenou dobu, zajištěna prostřednictvím ustanovení

K tomu sluší se zopakovat, že soudy – pohybující se v zákonném rámci – nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly; zakotvení restitučních nároků a jejich vymezení z hlediska časového i věcného (k němuž patří i stanovení výluk z naturální restituce tam, kde převažuje veřejný zájem na ponechání nemovitosti ve vlastnictví státu před zájmem na zmírnění majetkových křivd) bylo především úkolem demokratického zákonodárce; jím přijatý právní předpis obstál i při abstraktní kontrole ústavnosti (viz nález pléna Ústavního soudu publikovaný pod č. 177/2013 Sb.).

Odvolací soud se tedy od konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu (prezentované i předchozím rozhodnutím dovolacího soudu v dané věci) neodchýlil ani tím, jestliže při posuzování otázky, zda jsou žalobkyní nárokované nemovitosti nerozlučně spjaty s jinými nemovitostmi (stavbami a pozemky) ve vlastnictví státu, jež nejsou předmětem řízení, pokládal za významné i to, zda by současný způsob využití nemohl být naplňován v redukované míře, případně zda by nevydané nemovitosti – objektivně posuzováno – nemohly plnit samostatné funkce nebo nemohly být využívány i k modifikovaným účelům; jinak řečeno zda by v důsledku vydání předmětných nemovitostí oprávněné osobě zbývající nemovitosti zcela ztratily svou funkčnost a využitelnost (k tomu srov. např. i závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. , a ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. ).

Jak vidno i z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud nepominul ani hledisko proporcionality (jde-li o poměr mezi omezením restitučního nároku, tedy účelem restituce samotné, a konkrétním veřejným zájmem, který naplnění tohoto účelu brání), kdy v tomto směru považoval za významné, jaká újma vznikla by oprávněné osobě v případě nevydání nemovitostí, v porovnání s tím, jaké bezprostřední důsledky mělo by vyhovění restitučnímu nároku ve sféře jiných osob (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. , bod 30; nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. , bod 17). Není pochyb o tom, že nevydáním předmětných nemovitostí by v poměrech žalobkyně vznikla nikoliv zanedbatelná újma (i s přihlédnutím k tomu, že zákonem paušálně stanovená finanční náhrada nikterak nevylučuje a ani nemodifikuje možnost oprávněných osob domáhat se naturální restituce církevního majetku, když výše finanční náhrady byla petrifikována již v okamžiku účinnosti , tedy bez zřetele na úspěch či neúspěch jednotlivých církevních právnických osob v následném procesu naturálních majetkových restitucí; srovnej přiměřeně závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , a na něj navazujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. ), zatímco dopady restituce do poměrů vlastníka (státu) nebudou natolik významné, lze-li zbývající nemovitosti (byť s výše uvedenou výhradou) nadále užívat. Z pohledu veřejného zájmu a při vážení bezprostředních dopadů naturální restituce i na práva dalších osob nelze pak ztratit ze zřetele ani zákonem stanovený smluvní přímus (kontraktační povinnost, jíž oprávněné osobě ukládá ustanovení ) k pronájmu nemovitostí, s cílem zajistit kontinuální užívání vydávaných nemovitostí pro plnění funkcí státu po zákonem stanovenou dobu (obdobně již dříve např. i ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích). Jsou-li zbývající nemovitosti dle odvolacího soudu nadále využitelné (plnění jejich funkcí není ohroženo vydáním pozemku s budovou internátu), skutečně není podstatná případná ztráta ekonomické hodnoty zbývajících nemovitostí, neboť tato může být s ohledem na jejich prakticky nezměněnou využitelnost (i s ohledem na výše odkazované ustanovení ) nanejvýš marginální a nemůže převážit nad újmou žalobkyně způsobenou nevydáním předmětných nemovitostí.

Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani další, již více méně formální námitky dovolatele, že ve výzvě oprávněné osoby k vydání věci nebylo označeno příslušenství (hlavní) nemovité věci, že nelze měnit ve výzvě uvedený důvod majetkové křivdy a že je v restituci třeba zohlednit i dluh, kterého byla žalobkyně přechodem předmětných nemovitostí na stát zproštěna, jelikož vystihují otázky, jejichž řešení vyplývá přímo ze zákona, ze zcela jasné (výkladu nevyžadující) dikce právního předpisu a nevzbuzuje tak v aplikační praxi výkladové obtíže (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. , ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. ; dále přiměřeně srov. i rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná v procesním režimu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. , ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. , ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. ). Lze-li podle ustanovení písemnou výzvu k vydání věci, jež byla doručena povinné osobě, doplňovat o další důvody, skutečnosti a y osvědčující uplatněný nárok, lze tím spíš tvrzený důvod majetkové křivdy měnit; nepřípustné je toliko dodatečné rozšiřování takto uplatněného nároku tímto způsobem (tedy aby se oprávněná osoba tímto způsobem následně domáhala vydání dalších nemovitostí); takový závěr je kompatibilní také s rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž právní posouzení věci (a tedy i subsumování skutečností zakládajících majetkovou křivdu pod konkrétní ustanovení zákona) náleží vždy soudu, nikoli žalobci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. ). Ustanovení pak výslovně stanoví, že se věc vydává (nedohodnou-li se oprávněná a povinná osoba jinak) i s příslušenstvím; dle směřuje přitom výzva oprávněné osoby k vydání věci a není vyžadováno i označení příslušenství (ostatně nemusí být ani v možnostech oprávněné osoby všechno příslušenství označit). Pro zohlednění skutečnosti, že se žalobkyně v důsledku majetkové křivdy zbavila dluhu váznoucího na předmětných nemovitostech, pak v zákoně č. neexistuje žádný podklad. [Z věty druhé a třetí ustanovení současně vyplývá, že oprávněná a povinná osoba mohou vůči sobě uplatňovat jen taková práva, která stanoví tento zákon; ten vychází z principu, že se věci vydávají ve stavu, v jakém se nacházejí ke dni doručení výzvy, a nevypořádávají se žádné další vztahy mezi oprávněnou a povinnou osobou].

Argumentace dovolatele, že stavba prádelny není příslušenstvím vydávané stavby č. p. XY, resp. že není příslušenstvím, které by se dle ustanovení vydávalo s hlavní věcí, že stavba č. p. XY je prakticky novou stavbou, případně že přístavby nejsou jejími součástmi, nýbrž jsou stavebně technicky oddělitelnými částmi stavby schopnými samostatného užívání, nese se pak již výlučně v rovině kritiky skutkových zjištění, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení a nemůže proto založit přípustnost dovolání (uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle není pak ani případná kritika navazujícího právního posouzení, jestliže při ní dovolatel vychází z odlišného skutkového stavu, než na kterém odvolací soud založil napadené rozhodnutí – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Přípustnost dovolání nemohou založit ani zbylé námitky dovolatele, jež vystihují vady řízení (že měl odvolací soud doplnit dokazování stran existence restituční výluky, nebo poučit žalovaného dle ustanovení , že rozhodnutí je nepředvídatelné a že předmětné nemovitosti byly nesprávně označeny); ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. věty druhé ). K těmto námitkám sluší se přes řečené připomenout, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. ); je zjevné, že o takovou situaci v nyní posuzované věci nejde. Také zde není vadou řízení, pokud odvolací soud nepřistoupil k poučení žalovaného podle , jelikož takového poučení nebylo třeba, založil-li soud rozhodnutí na spolehlivě zjištěném skutkovém stavu, nikoliv na závěru o neunesení důkazního břemene či břemene tvrzení žalovaným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. , ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. , a ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. ). Námitka, že soud rozhodl o neexistující stavbě (pokud se v důsledku návratu superficiální zásady do platného práva k 1. 1. 2014 měla stát součástí pozemku), pak evidentně míří toliko na označení předmětných nemovitostí ve výroku napadeného rozsudku, které zajisté nelze považovat za nesrozumitelné či natolik neurčité, aby vzbuzovalo důvodné pochybnosti o tom, jaké nemovité věci se výrok týká.

Ze shora uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání (poměřováno hledisky dle ) naplněny nebyly.

Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení, jež dovolatel také napadá (podává-li dovolání „do všech výroků napadaného rozhodnutí“), je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením (ve znění účinném od 30. 9. 2017).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněno ustanoveními věty první, a ; dovolání žalovaného bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně, jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 2 500 Kč [srov. , , , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden účelně vykonaný úkon právní služby ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) v částce 588 Kč.

Rozhodné znění (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2. článku II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 11. 2019

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu