Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 48/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně A. – C. a. s., proti žalovaným 1) L. M., spol. s r. o., 2) M., spol. s r. o., a 3) H. a. s., zastoupené JUDr. M. W., advokátem, o zaplacení 3,900.000,  Kč s postižními právy  ze směnky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání třetí žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2006, č.j. -245, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě ní:

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání třetí žalované potvrdil rozsudek ze dne 17. srpna 2001, č.j. -106, jímž Krajský soud v Brně ponechal vůči této žalované v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 29. ledna 1999, č.j. -35, ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2001, č.j. -87 a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti námitek třetí žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu, založeným na aplikaci a výkladu ustanovení čl. I , 2 a 6, a a 2 (dále jen „“). Pro „úplnost“ dodal, že hmotně právní normou, upravující důkazní břemeno ohledně (ne)předložení směnky, je čl. I , který „zcela jednoznačně přenáší tíži dokazování na dlužníky“.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala třetí žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení (dále též jen „“), a namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení a b)

Dovolatelka zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu ohledně důkazního břemene ve vztahu k řádnému předložení směnky k placení, přičemž ustanovení čl. I věty druhé považuje za rozporné „s Ústavním pořádkem ČR“, ustálenou judikaturou a  . Současně opakuje výhrady, podle kterých žalobkyně nesplnila oznamovací povinnost o nezaplacení směnky směnečníkem a v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku požadovala plnění „rovnou“ po dovolatelce. Vadu řízení pak spatřuje v postupu soudu prvního stupně, jenž nepřerušil řízení a nepodal návrh Ústavnímu soudu na zrušení čl. I . Majíc za nesprávná rovněž skutková zjištění a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení a c)

O případ podle ustanovení nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci) a oproti očekávání dovolatelky není dovolání přípustné ani podle ustanovení

Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Nejvyšší soud, ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí odvolacího soudu, napadené rozhodnutí z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení ( věta první ) zásadně právně významným neshledává.

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého na to, zda má napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení , nebo podle ustanovení , nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle , přihlédnuto (k tomu srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. ). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení po právní stránce zásadní význam, může Nejvyšší soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle a b) , popř. podle obdobného užití těchto ustanovení ( a ). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde.

Pro řešení otázky přípustnosti dovolání jsou tak bez právního významu výhrady dovolatelky poukazující na vadu řízení, nesprávná skutková zjištění a hodnocení důkazů, neboť tyto přípustnost dovolání podle odst 1 písm. c) - jak uvedeno výše - založit nemohou.

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu řešení otázky důkazního břemene, které je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2005, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2005, pod číslem 146, jakož i mutatis mutandis důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 62/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Po právní stránce zásadně významným rozhodnutí odvolacího soudu nečiní ani nesouhlas dovolatelky ohledně následků nesplnění oznamovací povinnosti určené čl. I a 2 , když dotčená právní úprava obsažená v čl. I nevzbuzuje žádných pochybností o tom, že ten, kdo nepodá zprávu včas, neztrácí svá práva. Potud Nejvyšší soud odkazuje na závěry formulované v rozhodnutích ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. a ze dne 30. května 2006, sp. zn. , podle kterých nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti.

Konečně právně nevýznamnými pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení shledává Nejvyšší soud námitky, v nichž dovolatelka považuje uplatnění práv ze směnky za rozporné s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Takové posouzení totiž postrádá potřebný judikatorní přesah (je významné právě a jen pro projednávanou věc), přičemž právní závěry soudů nižších stupňů v tomto směru nejsou ani v rozporu s hmotným právem (viz čl. I ).

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení , Nejvyšší soud je podle ustanovení a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání třetí žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. května 2007

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu