Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 1672/2025

24 Cdo 1672/2025-214

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci posuzované M. B., zastoupené JUDr. Janem Žákem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, za účasti zdravotního u Psychiatrická nemocnice XY, o vyslovení přípustnosti převzetí a držení ve zdravotním u, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání posuzované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2025, č. j. -200, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2025, č. j. -182, určil, že držení umístěné M. B. ve zdravotním u od 29. 11. 2020 do 1. 12. 2020 nebylo přípustné (výrok I), o náhradě nákladů řízení účastníků rozhodl tak, že žádný z nich nemá na ni právo (výrok II) a vyslovil, že Česká republika – Obvodní soud pro Prahu 8 nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že převzetí umístěné do zdravotního u dne 29. 11. 2020 bylo v souladu s , o zdravotních službách, a že tento důvod trval v období od 29. 11. 2020 do 1. 12. 2020 (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Vyslovil rovněž, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu umístěná (dále také „dovolatelka“), řádně zastoupená advokátem, napadla v rozsahu jeho výroku I, o věci samé, dovoláním, které Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl.

Otázka formulovaná dovolatelkou, a to zda za „známky duševní poruchy“‚ ve smyslu (dále jen „zák. o zdr. službách“), lze považovat i „známky (pouhé) poruchy osobnosti“, které lze zaměnit za „známky duševní poruchy“, resp. které se manifestují (u osoby s poruchou osobnosti, tedy u osoby bez duševní poruchy) jako „známky duševní poruchy“ nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť jejím prostřednictvím posuzovaná brojí proti zcela jasnému znění zákona, čímž je dán současně závěr o tzv. „zjevné bezdůvodnosti“ podaného dovolání ve smyslu in fine

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. , a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. ), že přípustnost dovolání podle nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud již při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu , ve znění účinném do 31. 12. 2012, vyložil (srov. usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. , rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. , a usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. , ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. , a ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. ), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti.

Výklad § 38 odst. 1 písm. b) zák. o zdr. službách, pokud stanoví, že pacienta lze bez souhlasu hospitalizovat, jestliže ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známkyduševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak, nemůže činit těžkosti, neboť jeho hypotéza zřetelně obsahuje zásadně rovnocenné (a potud alternativní) předpoklady pro nařízení detence, a to buď že pacient „trpí duševní poruchou“, nebo že „jeví známky duševní poruchy“. Zákonem použitý obrat „jeví známky“ je imanentně spojen s existencí jiné, než duševní poruchy (tedy včetně poruch osobnosti), kterážto jiná „porucha“ (při zvažování umístnění pacienta do zdravotního u) má totožné či obdobné projevy, jako porucha duševní. Jiný výklad si, při užití pravidel formální logiky, nelze ani prakticky představit. Lze tedy uzavřít, že důvodem detence může být (při splnění ostatních zákonných předpokladů) nepochybně i „pouhá“ přítomnost poruchy osobnosti, navenek (v době umístění a následného rozhodování soudu) manifestovaná shodnými projevy, jež jsou typické pro duševní poruchu.

Ostatně lze rovněž podpůrně odkázat na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. , uveřejněného za účelem sjednocení soudní praxe pod číslem 38/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž sice dovolací soud primárně řešil otázku výkladu pojmu „bezprostřední hrozba“, nicméně tak činil v rámci skutkového terénu srovnatelného s nyní projednávaným případem, když v obou věcech šlo o situaci, kdy umístěný trpěl poruchou osobnosti (projevující se obdobně jako duševní porucha) a nikoliv duševní poruchou samotnou. Nejvyšší soud na závěry uvedeného rozsudku (dostupného na www.nsoud.cz) a judikaturu vrcholných soudů i Evropského soudu pro lidská práva v něm označenou pro stručnost svého nynějšího rozhodnutí odkazuje, neboť je v něm podrobněji popsán účel, který detenční řízení sleduje, přičemž z hlediska ochrany zájmů posuzovaného i společnosti je prakticky bezvýznamné, zda v době přijetí do zdravotního u umístěný trpí duševní poruchou nebo jinou poruchou jevící se navenek jako porucha duševní.

Vady řízení namítané umístěnou nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu nebo ) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.

Námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť odvolací soud se při vydání svého rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se nepředvídatelného či překvapivého rozhodnutí, jestliže věc právně posoudil odlišně od soudu prvního stupně na základě vyjádření (námitek), které bylo uplatněno zdravotním ústavem v jím podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nepředvídatelným, resp. překvapivým je jen takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. , nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. , a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. ). Zákon (resp. žádné ustanovení zákona) navíc soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. , taktéž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. ). Dlužno doplnit, že umístěná ke své procesní újmě nevyužila práva vyjádřit se písemně k podanému odvolání zdravotního u směřujícímu vůči rozsudku soudu prvního stupně, ústavní princip kontradiktornosti řízení byl současně naplněn i tím, že dovolatelka mohla k věci zaujmout své stanovisko ještě při nařízeném odvolacím jednání. K zásahu do práva na spravedlivý proces tak nedošlo, zvláště, když uvedené právo nelze vnímat jako nárok na to, aby soud rozhodl podle představy toho kterého z účastníků řízení.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 7. 2025

JUDr. David Vláčil předseda senátu