Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 4847/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně p.k.Solvent s.r.o., se sídlem v Praze 9, Vysočany, K Žižkovu 640/9, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 25069497, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Rabasem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 343/6, proti žalované D. L., zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Sokolská 295/37, o zaplacení 101 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2014, č. j. -101, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2012, č. j. -64, v zamítavém výroku ve věci samé (s opravou data prodlení, od něhož byly úroky se zaplacením žalované částky požadovány) a změnil ho ve výroku o nákladech řízení, pokud jde o výši náhrady nákladů přiznané žalované vůči žalobkyni, není přípustné podle ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. bod 7. článku II. přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bod 2. článku II. přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „“).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. , ze dne 19. května 2014, sp. zn. , a ze dne 29. července 2014, sp. zn. , jež jsou – stejně jako i níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), že přípustnost dovolání dle nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud již při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu ve znění účinném do 31. prosince 2012 vyložil (srov. rozsudek ze dne 12. prosince 2013, sp. zn. , a předtím například usnesení ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. , ze dne 30. května 2006, sp. zn. , a ze dne 24. května 2007, sp. zn. ), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladově těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu ve znění účinném od 1. ledna 2013.

Předestřela-li proto dovolatelka k řešení podle jejího mínění dovolacím soudem dosud neřešenou otázku „neplatnosti konkurenční doložky dle a odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ve vztahu k neplatnosti konkurenční doložky dle a ( – dále jen „obč. zák.“), nejde o otázku, která by mohla otevřít přípustnost dovolání dle , neboť jde o otázku jednoduchou, jejíž řešení vyplývá z právní úpravy, a proto není zapotřebí její řešení v rozhodovací praxi soudů. Z právní úpravy totiž neplyne, že by ustanovení a obč. zák., upravující neplatnost právního úkonu, byla v nějakém závislém či souvisejícím vztahu k ustanovení obch. zák., které vyjadřuje další důvod neplatnosti právního úkonu (ujednání o konkurenční doložce). Kromě toho ze žádné právní normy nelze dovodit, jak činí dovolatelka, že aplikace ustanovení obch. zák. má přednost před použitím ustanovení a obč. zák. a že tedy (dle dovolatelky) soud nemůže shledat ujednání o konkurenční doložce jako neurčité (jak učinil odvolací soud), aniž by se nejdříve zabýval předpoklady (ne)platnosti upravenými v obch. zák. Požadavky stanovené pro platnost právních úkonů dle a obč. zák. se týkají též ujednání o konkurenční doložce, přičemž nějaké „aplikační pořadí“ důvodů zakládajících neplatnost právního úkonu zákon nestanoví a ani výkladem jej nelze dovodit.

Tyto závěry o nezpůsobilosti vymezené právní otázky otevřít přípustnost dovolání dle lze vztáhnout i na námitku dovolatelky, že smluvní ujednání citující zákon nemůže být v této části neplatné pro neurčitost. S touto nesprávnou logikou by dle dovolatelky nemohla být považována za neurčitou například kupní smlouva, která by pouze citovala díl I., hlavy II., části třetí obch. zák. o kupní smlouvě, aniž by obsahovala konkrétní určení věci (zboží).

Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení , které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. věta první ), odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podle ustanovení pro nepřípustnost.

Dovolatelka podala dovolání výslovně nejen proti potvrzujícímu výroku ve věci samé, ale i proti měnícímu výroku o nákladech za řízení před soudem prvního stupně.

Pokud dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, dovolání v této části není vzhledem k ustanovení přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě žalované byla žalobkyně zavázána za řízení před soudem prvního stupně (18 180 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. ). Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení odmítl pro nepřípustnost. I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, neboť k výroku o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 4. května 2015

JUDr. Miroslav G a l l u s

předseda senátu