Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 904/2017

32 Cdo 904/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně A. G. Service s. r. o., se sídlem ve Vrbičanech, Chotěšov 167, PSČ 411 21, identifikační číslo osoby 47282550, zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 47/73, PSČ 186 00, proti žalované České republice -Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Husinecká 1024/11a, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 01312774, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. -180, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 8. 2016, č. j. -180, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozsudek ze dne 12. 11. 2015, č. j. -161, jímž Okresní soud v Litoměřicích zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem id. ½ tam blíže specifikovaných pozemkových parcel v katastrálním území D., obec V.

Dovolání, jímž rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé napadla žalobkyně, není přípustné.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „ “).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka se v otázce přípustnosti dovolání omezuje na pouhou doslovnou citaci Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi dlouhodobě zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž nepostačuje pouhý odkaz na nebo citace textu tohoto ustanovení či jeho části (srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nicméně v rámci obsahového vymezení dovolacího důvodu dovolatelka argumentuje, že odvolací soud se názorem, podle něhož pro řešení otázky, jaký majetek byl v rámci privatizace podle , o převodu majetku státu na jiné osoby, převeden na nabyvatele, není rozhodující privatizační projekt, jenž je pouhým podkladem pro privatizaci, nýbrž smlouva o prodeji podniku, odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu vyjádřených v jeho rozsudcích ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. , a ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz). V tomto ohledu tedy dovolatelka požadavku na údaj, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, z hlediska věcného dostála. Přisvědčit však této její argumentaci nelze; takové závěry, které v nich shledává dovolatelka, z uvedených rozhodnutí nevyplývají.

V rozsudku sp. zn. se Nejvyšší soud nezabýval otázkou, která právní skutečnost je v procesu privatizace rozhodná pro vymezení předmětu převodu (neposuzoval vztah mezi předmětem privatizace podle privatizačního projektu a předmětem převodu podle smlouvy o prodeji podniku), nýbrž řešil otázku, zda může být podnik smlouvou převeden na jinou osobu než na tu, jež byla jako nabyvatel označena ve schváleném privatizačním projektu, přičemž dospěl k závěru, že nikoliv a že taková smlouva je absolutně neplatná, neboť odporuje zákonu. V rozsudku sp. zn. pak zkoumal, zda podle , ve znění účinném do 27. 2. 1992, mohl být převeden i takový majetek, jenž nebyl uveden ve schváleném privatizačním projektu, řešil tedy otázku jinou (právě opačnou), než je ta, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souzené věci.

Odvolací soud předmětnou otázku řešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. , že rozhodnutí o schválení privatizačního projektu, resp. rozhodnutí o privatizaci, byť vydané vládou České republiky, nezakládá závazkový právní vztah; k tomu dochází teprve převodem vlastnického práva k privatizovanému majetku, ať již kupní smlouvou či vkladem do akciové společnosti. Privatizační projekt představuje přípravnou fázi v procesu privatizace, teprve na jeho základě se privatizace realizuje právně závaznými formami, mimo jiné kupní smlouvou. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. , ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. , a dále např. v rozsudku ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. , v němž zdůraznil, že schválený privatizační projekt není právním důvodem nabytí privatizovaného majetku; způsob prodeje privatizovaného majetku určuje Jsou jimi smlouva uzavřená s kupujícím nebo veřejná dražba a těmito způsoby dochází k převodu privatizovaného majetku na nabyvatele. Uplatní se přitom též judikatorní závěry Nejvyššího soudu, podle nichž výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze však jím projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat [srov. např. usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, či rozsudek ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod číslem C 1627]. Jde-li pak o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí obsah projevu vůle vyplývat z textu y, na níž je tento projev vůle zaznamenán (srov. např. rozsudek ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. , uveřejněný v Souboru pod číslem C 196, rozsudek ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. , uveřejněný tamtéž pod číslem C 6237, a rozsudek ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. ).

Z poslední doby pak lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. , přijaté právě ve věci, v níž se dovolatelka spolu s dalším žalobcem domáhala „vydání“ mimo jiné týchž parcel, k nimž se v souzené věci domáhá určení spoluvlastnického práva, a usnesení ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. , jímž Nejvyšší soud rozhodl o dovolání téže žalobkyně v řízení o žalobě na určení spoluvlastnického práva k jiným pozemkům v katastrálním území D., které měla dovolatelka podle svého přesvědčení nabýt na základě téhož privatizačního procesu.

Ústavní soud ve shora citovaném usnesení sp. zn. , dostupném na http://www.usoud.cz, neshledal příslušné judikatorní závěry Nejvyššího soudu ústavně nekonformními. Zdůraznil, že obecné soudy jsou vázány zákonem a při určení vlastnického práva nemohou přehlížet zákonem stanovené podmínky pro jeho vznik.

Argumentace obsažená v čl. IV dovolání pod bodem 12 v jeho druhé větě a pod bodem 13 opomíjí, že dovolatelka se v tomto řízení domáhala určení existence svého spoluvlastnického práva, nikoliv vrácení plnění poskytnutého na základě neplatné smlouvy či náhrady škody.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 11. 8. 2017

JUDr. Pavel P ř í h o d a

předseda senátu