Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1058/13

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele A. G. Service, s. r. o., adresa Chotěšov 167, 411 21 Vrbičany, zastoupeného JUDr. Romanem Andělem, advokátem, se sídlem Washingtonova 25, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2013, č. j. -343, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. března 2010, č. j. -303, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2009, č. j. -264, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " "), a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i do práva na ochranu vlastnictví podle y a podle Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. dubna 2009, č. j. -264, zamítl žalobu na vydání dobývacích prostorů specifikovaných ve výroku pod bodem I. (dále též "předmětné dobývací prostory") a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci [stěžovatel v řízení vystupoval pod označením žalobce A)] nabyli práva k předmětným dobývacím prostorům na základě smlouvy o prodeji podniku uzavřené dne 15. ledna 1995 s Fondem národního majetku České republiky. Následně pak docházelo k převodům práv k dobývacím prostorům na základě , o ochraně a využití nerostného bohatství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), dle kterého může organizace smluvně převést dobývací prostor na jinou organizaci po předchozím souhlasu obvodního báňského úřadu. Soud prvního stupně nehodnotil platnost a účinnost těchto převodů, jelikož žalobci se proti žalované domáhají plnění - vydání věci, kterému však nebylo možno vyhovět. Soud prvního stupně dovodil, že dobývací prostor není věc ve smyslu hmotného práva, kterou by bylo možné postihnout výkonem rozhodnutí. Na základě až soud prvního stupně charakterizoval dobývací prostor jako územně vymezený prostor stanovený pro dobývání výhradního ložiska určitého nerostu nebo skupiny nerostů rozhodnutí příslušného obvodního báňského úřadu a opravňující organizaci, které byl dobývací prostor stanoven nebo na kterou byl zákonným způsobem převeden, k dobývání výhradního ložiska v tomto prostoru se nacházejícího a k nakládání s vydobytými nerosty v rozsahu a za podmínek stanovených v rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru. To, že dobývací prostor není věcí v právním slova smyslu, vyplývá, i z pravomoci obvodního báňského úřadu dobývací prostor stanovit, měnit i rušit. Soud prvního stupně proto žalobu v plném rozsahu zamítl.

3. K odvolání žalobců a vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. března 2010, č. j. -303, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením provedeným soudem prvního stupně. Dospěl k závěru, že i když může být dobývací prostor samostatným předmětem právních vztahů, není věcí ve smyslu a násl. (dále jen "obč. zák."). Stanovení dobývacího prostoru je veřejnoprávním aktem, který zakládá pro adresáta jen oprávnění k dobývání a přisvojení si vytěženého nerostu. Dobývací prostor je tedy samostatným předmětem právních vztahů co do oprávnění k těžbě nerostů, nikoli věcí. Žalobní návrh (vydání dobývacího prostoru) proto nelze postihnout výkonem rozhodnutí.

4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2013, č. j. -343, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu žádnou otázku zásadního právního významu, která by eventuální přípustnost mohla založit. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že dobývací prostor není věcí ve smyslu § 118 a násl. obč. zák., jejíž vydání by bylo možné požadovat předmětnou žalobou. V této souvislosti podal definici dobývacího prostoru a konstatoval, že se jedná o územně vymezený prostor pro dobývání výhradního ložiska určitého nerostu nebo skupiny nerostů vytyčený rozhodnutím příslušného obvodního báňského úřadu a opravňující organizaci, které byl dobývací prostor stanoven nebo na kterou byl zákonným způsobem převeden, k dobývání výhradního ložiska v tomto prostoru se nacházejícího a k nakládání s vydobytými nerosty v rozsahu a za podmínek stanovených v rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru. Ke stanovení dobývacího ložiska se váže pouze oprávnění organizace k dobývání výhradního ložiska v dobývacím prostoru (zahájit dobývání výhradního ložiska ve stanoveném dobývacím prostoru může však organizace až po vydání povolení obvodním báňským úřadem). Převedením dobývacího ložiska na jinou organizaci ve smyslu se potom rozumí převedení práva dobývat výhradní ložisko v dobývacím prostoru, nikoli převedení "vlastnictví" k dobývacímu prostoru. Dále přihlédl k tomu, že rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru je správním aktem vydávaným obvodním báňským úřadem, který má pravomoc dobývací prostor stanovit, změnit či zrušit. I z toho dovodil, že dobývací prostor není věcí v právním slova smyslu, jelikož věc ve smyslu a násl. obč. zák. nevzniká, nemění se, ani nezaniká správním rozhodnutím.

II.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje skutkový stav a okolnosti, které jej vedly k podání žaloby. Za zásadní považuje otázku právní povahy dobývacího prostoru. Nesouhlasí se závěrem prezentovaným obecnými soudy, že dobývací prostor není věcí v právním smyslu. Naopak vyslovuje přesvědčení, že dobývací prostor je věcí, resp. že je na něj nutné aplikovat některá ustanovení týkající se věcí v právním smyslu. Pomocí výkladu relevantních ustanovení (zejména , , a ) podrobně rozebírá, proč by měl být dobývací prostor považován za věc. V odejmutí dobývacího prostoru, resp. v nemožnosti jeho vydání zpět, jakož i v odejmutí možného zisku plynoucího z prodeje vydobytého nerostu spatřuje zásah do svého vlastnického práva a odepření spravedlnosti. Stěžovatel poukazuje rovněž na skutečnost, že se svých práv k dobývacím prostorům, domáhal v minulosti v několika řízeních. V této souvislosti zmiňuje např. řízení o určení neplatnosti smlouvy o převodu dobývacího prostoru, vedená u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , v němž však žaloba na určení byla zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Dále uvádí, že bez ohledu na to, zda je dobývací prostor možno považovat za věc či právo, nelze vyloučit, aby se domáhal jeho vydání. Oproti názoru obecných soudů se nedomnívá, že by takové rozhodnutí nebylo vykonatelné, neboť nepochybně lze uvažovat o výkonu rozhodnutí vyklizením podle a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel uzavírá, že v řízení, které probíhá velmi dlouho (řízení bylo zahájeno v roce 2001) se i v důsledku neschopnosti soudů zaujmout jednoznačný právní názor ohledně povahy dobývacího prostoru, nedomohl žádné ochrany svých práv, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces.

III.

6. Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

7. Podstatou námitek stěžovatele je především jeho nesouhlas s právním závěrem vysloveným obecnými soudy ohledně právní povahy dobývacího prostoru a s tím související nemožnosti domáhat se jeho vydání. Polemizuje se závěrem, že dobývací prostor není věcí v právním smyslu. V této souvislosti považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že takto postavená ústavní stížnost, v níž se převáženě polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, ať již skutkovými nebo právními, aniž by byla protichůdná argumentace stěžovatele vybavena relevantní argumentací ústavněprávní, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

8. V dané věci obecné soudy na čele s Nejvyšším soudem za pomoci výkladu příslušných ustanovení , jakož i výkladem obč. zák. jasně vyslovily, proč nelze dobývací prostor považovat za věc, a tudíž se nelze domáhat jeho vydání žalobou na vydání. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud je limitován ve vztahu ke kompetenci Nejvyššího soudu vykládat podústavní předpisy, omezí se pouze na konstatování, že proti závěrům obecných soudů nemá žádné výhrady, a to ani ve vztahu k posouzení právní povahy dobývacího prostoru, tak i ve vztahu k závěru o nevykonatelnosti žaloby na jeho vydání. Ostatně k právnímu charakteru dobývacího prostoru se vyslovila soudní judikatura i v rámci jiných rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. května 2009, č. j. - 138), z nichž nikterak nevyplývá, že by se mohlo jednat o věc.

9. Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že mu byla odepřena soudní ochrana, když jeho jiná žaloba na určení neplatnosti smluv o převodu práv k dobývacímu prostoru byla zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu, jedná se o tvrzení poněkud zavádějící. Žalobce měl nepochybně jiné možnosti, jak se domáhat vydání meritorního rozhodnutí ve věci, než pouze podáním uvedené žaloby. Ve skutečnosti, že z procesního hlediska nepostupoval optimálně, nelze dovozovat odepření spravedlnosti a pochybení ve smyslu y, resp. Úmluvy.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle , jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu