Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 4787/2017-289

-289

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně V. P., se sídlem v J., zastoupené Mgr. Ing. Reginou Grygarovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Zacpalova 379/27, proti žalované Czechproduct.cz s. r. o.,se sídlem v Jeseníku, Karla Čapka 971/8, identifikační číslo osoby 63321912, zastoupené Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, o zaplacení částky 50.400 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu o zaplacení částky 66.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 15. 3. 2017, č. j. -242, takto:

O d ů v o d n ě n í :(dle )

Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 16. 5. 2016, č. j. -207, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 50.400 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), vzájemný návrh žalované, kterým se domáhala po žalobkyni zaplacení částky 66.000 Kč, zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a vůči státu (bod III. a IV. výroku).

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod bodem I., II. a IV. potvrdil (první výrok), ve výroku pod bodem III. jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení předcházejícího tomuto odvolacímu řízení částku ve výši 98.172,90 Kč (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , (dále jen „“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ).

K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací soud zamítl jako nedůvodné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Namítá-li dovolatelka, že „odvolací soud nesprávně aplikoval ust. § 266 odst. 2 a opomenul aplikovat ust. § 266 odst. 4 obchodního zákoníku při posouzení právní otázky, co znamená smluvní závazek žalobkyně, že bude vyhotovovat měsíční účetní závěrky“, pak touto námitkou přípustnost dovolání nezakládá.

Nejvyšší soud na tomto místě podotýká, že jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v a 3 , (dále jen „obč. zák.“) a pro obchodní závazkové vztahy speciálně v , obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“).

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

O právních úkonech učiněných v rámci obchodních závazkových vztahů platí, že se vykládají podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (§ 266 odst. 1 obch. zák.). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (§ 266 odst. 2 obch. zák.). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (§ 266 odst. 3 obch. zák.). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (§ 266 odst. 4).

Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. , uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu [obdobně srov. např. rozsudek ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. , ve kterém Nejvyšší soud vyložil, že „ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob]. Též Ústavní soud zdůraznil (z hlediska ústavně garantovaných základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (viz nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 84 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 37/2005).

Odvolací soud v souzené věci založil své závěry týkající se výkladu pojmu měsíční účetní závěrka na tom, že smlouvu koncipovala žalobkyně v postavení osoby odborně způsobilé pro provádění účetnictví a daňového poradenství. Žalovaná nebyla v postavení takto odborně vzdělané osoby. Tudíž nelze dovodit, že jí musel být znám úmysl žalované (pozn. správně „žalobkyně“) při použití spojení „měsíční účetní závěrka“ v části týkající se termínu plnění smlouvy. Nelze tak postupovat podle obch. zák., ale je třeba postupovat podle obch. zák. Dále uvedl, že je třeba rozlišovat účetní závěrku a uzávěrku účetnictví. , o účetnictví zná pojem účetní závěrka, ale nezná pojem „účetní uzávěrka“.

Podle odvolacího soudu účetní uzávěrka přitom představuje účetní práce spojené s uzavřením jednotlivých účtů za dané účetní období. Jejím hlavním cílem je zkontrolovat správnost účtování v průběhu roku, doúčtovat operace k poslednímu dni období, připravit převod účetních údajů do roku následujícího, doplnit údaje potřebné pro výpočet daňového základu daně z příjmů a zkompletovat tiskové sestavy určené k úschově. Jedná se o uzavírání účetních knih a provádí se k datu provedení účetní závěrky. Rozdílnost těchto dvou pojmů potvrdila též znalkyně, když uvedla, že pojem měsíční účetní závěrka se obecně používá, avšak nikoliv v odborné účetní terminologii s tím, že měsíční jsou uzávěrky, které se nedělají v rozsahu účetní závěrky. Rovněž druhá znalkyně připustila, že vše záleží na domluvě smluvních stran, ale obecně se využívají pouze orientační závěrky (rozvaha zisku a ztrát bez provedení závěrkových operací, inventarizací apod.). Ve smlouvě je přitom pojem „měsíční účetní závěrka“ užit pouze jednou, a to v části týkající se termínu plnění činností vedení účetnictví dle zákona o účetnictví, evidence dle , o dani z přidané hodnoty (čl. I.b smlouvy), nikde jinde se uvedený pojem nevyskytuje. Zákon o účetnictví sice umožňuje provedení mimořádné účetní závěrky, avšak z toho nelze dovodit, že by se taková účetní závěrka měla provádět každý měsíc, to vše za situace, kdy obsah účetní závěrky se diametrálně odlišuje od účetní uzávěrky. Navíc samotná smlouva upravuje speciálně povinnost žalobkyně k provedení roční účetní závěrky, a to do 31. 3. následujícího roku, tedy dává žalobkyni tři měsíce od ukončení účetního roku k vyhotovení roční účetní závěrky, což by postrádalo smysl (tak dlouhá doba), pokud by žalobkyně měla provádět měsíční účetní závěrky v rozsahu, jaký se předpokládá u účetní závěrky. O měsíční účetní závěrce se smlouva zmiňuje v termínu plnění, a nikoliv ve věcném vymezení činností žalobkyně. Nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že po dobu platnosti smlouvy se žalovaná nedovolávala měsíčních účetních závěrek, je tak zřejmé, že nebylo úmyslem smluvních stran, aby žalobkyně vyhotovovala měsíční účetní závěrky. Ostatně sama žalovaná ve svém podání ze dne 20. 3. 2013 uvedla, že tyto výsledky měly sloužit pro posouzení hospodářských výsledků firmy a následného zpracování hospodářské strategie firmy. K takové činnosti pak postačuje jednoduchý přehled (orientační výkazy), jak ostatně vyplývá i z výpovědí znalkyň.

Jestliže tedy odvolací soud za pomocí výkladových pravidel obsažených v ustanovení § 266 obch. zák. dospěl k závěru, že strany sjednaly ve smlouvě zpracování předběžných orientačních závěrek, tedy rozvahy a výkazu zisků a ztráty bez provedení závěrkových operací, jak je u společností běžné, a které by žalobkyně pro žalovanou v případě potřeby vytiskla jako výstup z účetního programu (tzv. měsíční uzávěrka), tedy určité vyvrcholení účetních prací za určité účetní období v účetní jednotce, nevybočil z limitů výkladu projevů vůle nastavených výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyšší soudu.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou namítanými rozhodnutími, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. (projev vůle stran nelze vykládat v rozporu s jazykovým vyjádřením smlouvy), či s jeho usnesením ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. (výkladem nelze projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat). Odvolací soud již v odůvodnění svého předchozího zrušovacího rozhodnutí poukázal právě na skutečnost, že nastal rozpor v tom, co je třeba rozumět pod ve smlouvě uvedeným pojmem zpracování měsíční účetní závěrky, a bylo třeba, aby soud prvního stupně provedl výklad příslušných ustanovení smlouvy.

Rovněž výtka žalované, že odvolací soud opomenul aplikovat ustanovení § 266 odst. 4 obch. zák., dovolání přípustným nečiní. Ustanovení § 266 odst. 4 obch. zák. lze aplikovat pouze v tom případě, že projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, tedy podle úmyslu jednající osoby (a nelze jej vyložit ani podle odstavce 2). Ustanovení § 266 odst. 4 obch. zák. by se aplikovalo tehdy, pokud by výraz připouštějící různý výklad nebylo možno vyložit postupem podle odstavců 1 až 3. Taková situace však v posuzovaném případě nenastala (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. , a ze dne 26. 3. 2011, sp. zn. ).

Dovolatelka rovněž namítá nesprávné právní posouzení v otázce, na jakém základě vzniká zhotoviteli právo na zaplacení ceny díla ve smyslu § 548 obch. zák., jde-li o provádění účetních prací. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. , ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. , a ze dne 25. 11. 2011, sp. zn. . Na podporu své argumentace uvedla, že smlouva neobsahuje žádné výslovné ujednání o povinnosti žalované platit žalobkyni za neprovedené účetní a jiné služby jen proto, že žalobkyně vystaví fakturu. Dovolatelka tak namítá, že nedošlo k odchylné dohodě o vzniku práva na zaplacení ceny, právo na ni vzniká po řádném plnění ze strany žalobkyně.

Dovolatelka přitom přehlíží, že odvolací soud současně uzavřel, že právo na odměny za měsíce září 2011 a říjen 2011 v částce 50.400 Kč má žalobkyně proto, že nebyly tvrzeny skutečnosti, které by zakládaly závěr, že žalobkyně svoji činnost nevykonávala řádně. Navíc žalovaná případné nedostatky řádně nereklamovala.

Odvolací soud z hlediska posouzení nároku uplatněného žalobou (zaplacení sjednané odměny za měsíce září a říjen 2011) uvedl, že reklamaci žalované, kterou se žalovaná omezila na stručné uvedení, že „reklamuje služby v rozsahu bodu II. termín plnění Ib), Ic) a Ie)“, nelze považovat za reklamaci řádnou (platnou), neboť z ní nelze dovodit, jakého období se týká, jakých činností apod., a že to samé pak platilo o reklamaci ze dne 4. 4. 2012. Dodal, že navíc, i kdyby se reklamace týkala činností uvedených v čl. I. písm. c), pak není zřejmé, jaké roční uzávěrky se měla tato reklamace týkat, to vše za situace, kdy roční účetní závěrku za rok 2011 žalobkyně již nemohla zpracovat s ohledem na ukončení smlouvy a roční účetní závěrka za rok 2010 se netýká žalovaného období s tím, že žalovaná nenamítala, že by nebylo podáno daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2010, jehož povinnou přílohou je účetní závěrka buď v plném či zkráceném znění. Dále pak uvedl, že ve vztahu k namítanému porušení termínu plnění činností dle čl. I. bod e) smlouvy je třeba uvést, že daňové přiznání k dani z příjmu za rok 2011 a jeho podání u příslušného finančního úřadu se netýká sjednané paušální odměny požadované žalobkyní žalobou, ale pro tuto činnost byla sjednána zvláštní jednorázová odměna ve výši 3.000 Kč, navíc toto daňové přiznání s ohledem na ukončení smlouvy ke dni 31. 10. 2011 již nemohla zpracovávat žalobkyně. Žalovanou tvrzené nepředání účetnictví po ukončení smlouvy pak na nárok na zaplacení sjednané odměny nemůže mít vliv, neboť se nejedná o činnost, na kterou by se měla sjednaná odměna vztahovat. Ohledně činností dle čl. I. bod b) smlouvy (kde došlo ke shodě mezi žalobkyní a žalovanou o neprovádění těchto činností) zejména uvedl, že žalobkyně nezpochybnila, že měsíční účetní závěrky žalované v termínech dle smlouvy nepředávala, že z uplatněné reklamace není zřejmé, zda se týkala též období září a říjen 2011, a rovněž, že nelze přehlédnout tu skutečnost, že mezi účastníky po uzavření smlouvy nastala praxe, kdy tyto účetní výstupy nebyly po žalobkyni vyžadovány. Uzavřel, že se ohledem na skutečnost, že v řízení nebyly tvrzeny jiné skutečnosti, které by zakládaly závěr, že žalobkyně svoji činnost dle smlouvy v měsících září a říjen nevykonávala řádně, považoval závěr soudu prvního stupně o právu žalobkyně na zaplacení částky 50.400 Kč spolu s úroky z prodlení za správný.

Z výše uvedeného vyplývá, že i v případě jiného právního posouzení předkládané otázky, na jakém základě vzniká zhotoviteli právo na zaplacení ceny díla ve smyslu § 548 obch. zák., jde-li o provádění účetních prací, by žalovaná se svou procesní obranou nemohla být úspěšná.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení (srov. usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , a dále např. usnesení ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. , ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. ). Byl-li postačujícím důvodem k vyhovění nároku na zaplacení částky 50.400 Kč spolu s úroky z prodlení závěr o tom, že reklamaci žalované nelze považovat za reklamaci řádnou (platnou) a že nebyly tvrzeny jiné skutečnosti, které by zakládaly závěr, že žalobkyně svoji činnost dle smlouvy v měsících září a říjen nevykonávala řádně, a tento závěr dovolacímu přezkumu otevřen není, pak na řešení otázky vztahující se k okamžiku vzniku práva na zaplacení ceny díla dle obch. zák. rozhodnutí ve skutečnosti nezávisí (srov. ), neboť jejím řešením se na výsledku sporu nemůže ničeho změnit (srov. k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. , ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. ).

Ve vztahu k námitce, že „odvolací soud nesprávně posoudil dopad neplnění mandátní smlouvy – nepředání měsíčních závěrek – na právo žalobkyně na odměnu“, dovolatelka nevymezuje předpoklady přípustnosti podle

Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich samostatně specifikovat, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 2. 2018

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu