Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3382/2019

28 Cdo 3382/2019-359

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) L. P., narozena XY, bytem XY a b) L. J. K., narozen XY, bytem XY, a c) R. W. K., narozen XY, bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Irenou Benešovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Divadelní 1052/16, proti žalovaným: 1) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) Slovenská republika – Ministerstvo financí Slovenské republiky, identifikační číslo osoby 001 51 742, se sídlem v Bratislavě, Štefanovičova 5, Slovenská republika, o zaplacení částky 999 830 000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2019, č. j. -331, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci

jsou povinni

rovným dílem zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

nepřiznává

žádnému z těchto účastníků.

O d ů v o d n ě n í ( ) :

V záhlaví označeným usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2018, č. j. -323, jímž soud prvního stupně pro nezaplacení soudního poplatku zastavil řízení o žalobě na zaplacení částky 999 830 000 Kč. Tohoto obnosu se žalobci domáhali na podkladě tvrzení, že jejich právnímu předchůdci byly podle dekretu prezidenta republiky č. 8/1945 Sb., o věnování nemovitostí Svazu sovětských socialistických republik jako projev díků (dále jen „dekret č. 8/1945 Sb.“), odňaty nemovitosti zapsané ve vložce č. 929 pozemkové knihy pro katastrální území XY (dále i jen „předmětné nemovitosti“), aniž by mu byla vyplacena náhrada, předpokládaná i ustanovením § 4 dekretu č. 8/1945 Sb. (dané ustanovení vyhrazovalo tuto otázku „pozdější zákonné úpravě“). V nepřijetí právní úpravy týkající se nároků na náhradu za odňatý majetek shledávají žalobci nesprávný úřední postup, v jehož důsledku jim vznikla majetková újma, o jejíž kompenzaci usilují tímto řízením (sami kvalifikujíce uplatněný nárok jako náhradu škody); přitom poukazují i na restituční charakter žaloby (odůvodňujíce zde svůj nárok odkazem na ustanovení § 4 dekretu č. 8/1945 Sb.). Soud prvního stupně i odvolací soud dospěly k závěru, že na takto vymezený nárok nedopadá žádné ze zákonných osvobození od soudního poplatku podle , o soudních poplatcích, ve znění účinném do 19. 6. 2008 (dále jen „ “), jež je rozhodné pro toto řízení. Uplatněný nárok nelze podřadit pod ustanovení (nejde o řízení ve věci náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě nebo nesprávným úředním postupem), ani pod ustanovení nebo j) tohoto zákona (dle nichž je od poplatku osvobozen navrhovatel v řízení o vydání věci nebo uplatnění nároku podle zvláštních předpisů, je-li v těchto předpisech zakotven nárok na osvobození, resp. navrhovatel uplatňující nároky podle zákona o mimosoudních rehabilitacích). Protože žalobcům nebylo přiznáno ani individuální osvobození od soudních poplatků pro jejich poměry a vyměřený soudní poplatek ani v soudem dodatečně určené lhůtě nezaplatili, odvolací soud jako ve výroku věcně správné potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení (odůvodněné i odkazem na ustanovení v rozhodném znění).

Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci (dále též jako „dovolatelé“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené. Odvolacímu soudu vytýkají, že dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že na řízení o podané žalobě nedopadá zákonem stanovené (věcné či osobní) osvobození od soudních poplatků; dovozují, že se na řízení vztahuje (věcné) osvobození od soudních poplatků podle , jelikož žalobci v dané věci uplatňují nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, jenž spočíval v legislativním neprovedení § 4 dekretu č. 8/1945 Sb. (dané ustanovení deklarovalo právo vlastníků dekretem dotčených nemovitostí na náhradu za odnětí vlastnického práva) příslušnými ministerstvy (financí, spravedlnosti, vnitra a zahraničních věcí; srov. dekretu). Podle mínění žalobců se osvobození podle odkazovaného ustanovení vztahuje netoliko na řízení o náhradě škody podle , nýbrž na jakýkoliv nárok na náhradu škody způsobené veřejnou mocí. Podle názoru dovolatelů přichází do úvahy i aplikovatelnost ustanovení o (osobním) osvobození od soudních poplatků z důvodu restituční povahy věci, má-li jimi uplatněný nárok na náhradu za odňaté nemovitosti svůj původ v ustanovení § 4 dekretu č. 8/1945 Sb.; nebylo-li dané ustanovení, podle něhož měli vlastníci dotčených nemovitostí nárok na náhradu za jejich odnětí, provedeno předpisy ministerstev a náhrada je žalobcům (a jejich právním předchůdcům) v důsledku legislativní nečinnosti odpírána po dobu delší sedmdesáti let, je třeba na žalobu nahlížet jako na „žalobu svého druhu“ (analogicky zde poukazují a na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. , jenž z důvodu prodlení zákonodárce s přijetím právní úpravy církevních restitucí aproboval postup církevních právnických osob při uplatňování restitučních nároků „žalobou svého druhu“). Přitom dovolatelé zpochybňují i věcnou příslušnost Městského soudu v Praze, jenž danou věc projednal a rozhodl jako soud prvního stupně.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (k tomu srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalobci) zastoupenými advokátkou ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. ).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ), přičemž rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ).

V rozhodovací praxi dovolacího soudu není sporu o tom, že pro otázku, zda na žalobce dopadá věcné nebo osobní osvobození od soudních poplatků, jsou rozhodující skutková tvrzení obsažená v žalobě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 106/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. ); je tomu tak proto, že žalobce jako pán sporu (dominus litis) vymezí předmět občanského soudního řízení žalobním petitem a právně relevantními skutečnostmi, na nichž svůj nárok zakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 1999, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. ).

V nyní posuzované věci tudíž odvolací soud jednal konformně s rozhodovací praxí dovolacího soudu, zabýval-li se otázkou, zda žalobci uplatněný nárok – vymezený žalobními tvrzeními a žalobním petitem – lze subsumovat pod některé z ustanovení o zákonném osvobození od soudních poplatků, přičemž jako v úvahu připadající logicky identifikoval právě ustanovení , odst. 2 písm. i) a j) (v rozhodném znění). Dovolatelé nyní napadají závěr odvolacího soudu, že na jimi uplatněný nárok žádné ze zákonných osvobození od soudních poplatků nedopadá.

Přitom nelze přijmout tu argumentaci dovolatelů, že věcné osvobození od soudních poplatků obsažené v ustanovení je spjato netoliko s nároky uplatněnými podle a že je lze aplikovat i na jiné nároky na náhradu škody proti státu, byla-li způsobena při výkonu veřejné moci. V rozhodovací praxi dovolacího soudu není totiž pochyb, že dotčené ustanovení se dotýká právě a jen řízení, v nichž je uplatňován nárok podle (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 106/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. ), čemuž ostatně odpovídá i formulace příslušného ustanovení, která doslovně reflektuje pojmy použité v zákoně č.

Aniž by se pak dovolací soud zabýval otázkou, zda nároky vlastníků dotčených nemovitostí na náhradu zakotvené v ustanovení § 4 dekretu č. 8/1945 Sb. měly být upraveny zákonnými nebo podzákonnými předpisy, uvádí, že závěr odvolacího soudu, podle nějž žalobci nejsou osvobozeni od soudního poplatku dle , neprotiví se ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, neboť žalobci vymezený nárok na náhradu škody není subsumovatelný pod právní úpravu provedenou

A to i s ohledem na tu rozhodovací praxi, jíž dovolací soud již dříve současně dovodil, že normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu veřejné moci nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup, přičemž tyto závěry se prosadily jak ve vztahu k normotvorné činnosti zákonodárné moci, tak i ve vztahu k podzákonné normotvorné činnosti výkonné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 52/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 36/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. ). Neprovedení ustanovení § 4 dekretu č. 8/1945 Sb. (resp. nepřijetí navazující zákonné úpravy) nemůže být proto nesprávným úředním postupem podle a žalobci nemohou být osvobozeni od soudních poplatků podle

Ostatně, okruh tvrzených okolností, z nichž žalobci dovozují uplatněný nárok, by nebylo lze podřadit i proto, že „odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem“ (cit. , věta první, ), přičemž v dané věci tvrzená újma i její vznik připínají se k okolnostem nastalým již v poválečném období, nikoliv za účinnosti Přitom jakkoliv nelze uvažovat o tom, že by se (za předpokladu akceptace dovolateli předestřeného výkladu dekretu č. 8/1945 Sb., že úprava náhrady za odňaté nemovitosti měla být provedena podzákonnými předpisy) na příslušná ministerstva i v dnešní době vztahovala, tedy stále trvala povinnost provést ustanovení § 4 dekretu č. 8/1945 Sb. (a že by jejich současná nečinnost byla nesprávným úředním postupem), jelikož není možno odhlédnout od skutečnosti, že přijetím restitučních předpisů v polistopadovém období bylo v podstatě legalizováno „vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními“ a že přijetí restitučních zákonů bylo beneficiem státu, neboť ani jiný právní předpis nevyžadují, aby byl dotčený majetek vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , publikované pod č. 477/2005 Sb.). Proto se podle ustálené rozhodovací praxe nelze domáhat nápravy minulých majetkových křivd mimo (věcně, časově a osobně vymezený) rámec restitučního zákonodárství (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. , ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. ). Ministerstva proto již v polistopadovém období ani nemohla vydat předpisy k provedení dekretu č. 8/1945 Sb., neboť bylo na zákonodárci, které křivdy a jakým způsobem se rozhodne zmírnit.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani argumentace dovolatelů, že jim jako navrhovatelům svědčí osobní osvobození od soudních poplatků z důvodu, že v daném řízení uplatňují restituční nárok přímo plynoucí z ustanovení § 4 dekretu č. 8/1945 Sb., případně že jde o „žalobu svého druhu“ (analogicky podle závěrů vyslovených Ústavním soudem v nálezu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. ), jež vystihuje otázku, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona, ze zcela jasné (výkladu nevyžadující) dikce právního předpisu a nevzbuzuje tak v aplikační praxi výkladové obtíže (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. , ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. , ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. ; dále přiměřeně srov. i rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná v procesním režimu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. , ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. , ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. ). Osobní osvobození od soudních poplatků ve věcech restitučních je obsaženo v ustanoveních a j) , podle nichž byl osvobozen „navrhovatel v řízení o vydání věci nebo uplatnění nároku podle zvláštních předpisů, je-li v těchto předpisech zakotven nárok na osvobození“ (písm. i/), resp. „navrhovatel, který uplatňuje nároky podle zákona o mimosoudních rehabilitacích“ (písm. j/). Dovolatelé přitom nenamítají, že by uplatňovali nárok podle zákona o mimosoudních rehabilitacích (a takový závěr nepodává se ani z žalobních tvrzení – k tomu srov. již shora citovanou judikaturu kladoucí důraz na okruh tvrzení obsažených v žalobě i z hlediska naplnění předpokladů pro věcné či osobní osvobození od soudních poplatků). Ustanovení v rozhodném znění na žalobce nedopadá již proto, že v dekretu č. 8/1945 Sb. (jenž postup pro uplatnění nároku na náhradu za odňatý majetek ani neupravuje) není zakotven nárok na osvobození navrhovatelů od soudních poplatků. Ovšem ani k poplatkovému osvobození „žaloby svého druhu“ podle § 4 dekretu č. 8/1945 Sb. pak dotčená ustanovení v rozhodném znění žádný podklad neposkytují.

Námitka, jíž pak dovolatelé zpochybňují věcnou příslušnost soudu v dané věci, vystihuje vadu řízení, přičemž ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. věty druhé ). K dané námitce sluší se dodat, že pokud v dané věci bylo o věcné příslušnosti soudu rozhodnuto postupem podle usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2012, č. j. -109, jak plyne z obsahu spisu, nemůže být otázka věcné příslušnosti znovu nastolena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2017, sen. zn. , a tam odkazovaná rozhodnutí).

Ze shora uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání (poměřováno hledisky dle ) naplněny nebyly.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a za situace, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy náklady žalované 1) představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč ( , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu). Žalované 2) v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 12. 2019 Mgr. Petr Kraus předseda senátu