Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1567/2018

28 Cdo 1567/2018-274

USNESENÍ

a) J. K.,

a

b) J. K.

, obou bytem Ch., obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241/35, proti žalovanému

Zemědělskému družstvu Dolany,

IČO 00126365, se sídlem v Dolanech 57, zastoupenému JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163/18, o reparaci škod způsobených zločiny komunismu, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. června 2017, č. j. -211, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í ( ) :

Žalobci napadli dovoláním v celém rozsahu v záhlaví označený rozsudek, kterým odvolací soud potvrdil výroky I. a III. rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 9. 2016, č. j. -142, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 6. 10. 2016, č. j. -149, jimiž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovanému uzavřít s žalující stranou dohodu o vydání budovy stodoly situované v k. ú. L. p. H. a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), změnil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Dovolatelé předestřeli otázku vázanosti lhůtami vymezenými v restitučních předpisech, o níž se domnívali, že doposud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Mínili, že se nacházejí v odlišném právním postavení než „běžní“ poškození minulým režimem. Dovozovali, že pokud je stíhání a trestání pachatelů zvlášť závažných zločinů podle mezinárodního práva nepromlčitelné a součástí trestu pachatelů je také povinnost nahradit napáchané škody, pak uplatňování práva na náhradu těchto škod nemůže podléhat limitaci, zejména časové.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) projednal dovolání podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen – „ “); srov. k tomu čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( věty první ), odmítl podle ustanovení věty první , neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v , z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolateli vymezenou, otázku hmotného práva, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.

Rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu je předně ustálena v tom, že samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu, přesně vymezeným z hlediska časového a věcného, a že bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, pročež stát také určil podmínky, za nichž lze tyto nároky vznášet. Rámec restitučního zákonodárství, vytyčený státem (jeho zákonodárcem) proto nemohou soudy v procesu zmírňování křivd překročit (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce zákonů ČR jako sdělení Ústavního soudu č. 477/2005 Sb., nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů, nález ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 192/2004, a usnesení Ústavního soudu pod č. 22/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. , ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. , a ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. ). Neměly být totiž odčiněny všechny majetkové křivdy nastalé po 25. 2. 1948, nýbrž pouze některé, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon (srovnej kupř. nález pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. , publikovaný pod č. 41/1998 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 1998, sp. zn. , publikovaný pod č. 71/1998 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2007, sp. zn. , a ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. ). Jelikož přitom zákonodárcem stanovené podmínky a rozsah restitučních nároků reflektují rovnováhu mezi zájmem na efektivním zmírnění některých v minulosti vzniklých majetkových újem a jinými v kolizi stojícími zájmy, kupříkladu na ekonomické únosnosti částečné nápravy daných křivd pro společnost (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. , bod 22, publikovaný pod č. 6/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), je na restituční legislativu nutno nahlížet jako na celek, který z hlediska časového i věcného přesně vymezuje okruh minulých majetkových příkoří, jež mají být zmírněna, a restituční nároky tak upravuje způsobem v zásadě uzavřeným a vyčerpávajícím (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. , vycházející z nálezů Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. , cit. výše, či ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. , bod 36, publikovaného pod č. 68/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “), pak jakožto zákon převážně restituční povahy v ustanovení upravuje propadnou lhůtu k uplatnění nároku na vydání zemědělské nemovitosti, která je stanovena zcela jednoznačně a kogentně (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , publikované pod č. 124/2004 v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva).

Jestliže tedy odvolací soud v řízení o vydání stodoly, coby hospodářské budovy sloužící zemědělské výrobě, ve smyslu zákona o půdě za situace, kdy dovolatelé ve lhůtě stanovené komentovaným ustanovením § 13 odst. 3 uvedeného zákona svůj nárok neuplatnili, uzavřel, že případné právo dovolatelů na vydání nemovitosti zaniklo a že podání žaloby na nahrazení projevu vůle žalovaného nepředstavuje přípustný prostředek ochrany tvrzených práv dovolatelů, nijak se od výše citované rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu neodchýlil. Nelze přitom opomíjet ani okolnost, že žaloba o nahrazení projevu vůle vydat dle zákona o půdě zemědělskou nemovitost bez dalšího není právním prostředkem uplatnění restitučního nároku, jenž by bylo lze vznést toliko postupem podle § 9 zákona o půdě (výzva k vydání nemovitosti povinné osobě a iniciování správního řízení před pozemkovým úřadem). Výše popsané rozhodovací praxi dovolacího i Ústavního soudu přitom odpovídá i závěr odvolacího soudu, že mimo rámec restitučního zákonodárství vytyčený státem se zmírnění majetkových křivd způsobených v rozhodném období stanoveném restitučními předpisy domáhat nelze. Na uvedených ustálených judikatorních závěrech přitom nemohou ničeho změnit ani poukazy dovolatelů na mezinárodněprávní zakotvení stíhání pachatelů mezinárodněprávních zločinů.

Z uvedeného je zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení naplněny nebyly.

Napadají-li dovolatelé rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému, který se k dovolání nevyjádřil, za dovolacího řízení náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 7. 2018

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu