Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1/98

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti ing. F.F., zastoupeného JUDr. E.B., proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 13. 12. 1996, čj. -37, a Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 1997, čj. -53, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a o návrhu na zrušení části ustanovení a , v platném znění, takto:

Ústavní stížnost se odmítá. Návrh na zrušení části zákonných ustanovení se odmítá.

Odůvodnění :

Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel, s odvoláním na porušení zásad spravedlivého procesu a práva na soudní ochranu, shora označené rozsudky obecných soudci.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 12. 1996, sp. zn. ,

byla žalované České republice - Ministerstvu financí ČR - stanovena povinnost zaplatit stěžovateli částku 204 434,- Kč a ohledně částky 9 795 566,- Kč byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Městský soud v Praze, který rozhodoval k odvolání stěžovatele, rozsudek soudu 1. stupně jako věcně správný potvrdil. Oba soudy vycházely ze závěru, že stěžovatelem uplatněný nárok dle , ve znění pozdějších předpisů, na poskytnutí peněžní náhrad; za nemovitosti, které na stát přešly z právního předchůdce stěžovatele podle vládního a , je oprávněný, když v tomto sporu mezi účastníky ani spor nebyl. Sporná zůstala pouze výše náhrady, na kterou má stěžovatel právo v rozsahu 1/3. jakožto jedna z oprávněných osob. Při stanovení této náhrady Městský

soud v Praze, jak je patrno z obsahu spisu i z odůvodnění rozhodnutí, vcházel ze znaleckého

posudku znalce ing. P.P., který postupoval způsobem uvedeným v ustanovení , ve znění , a uvedeného zákona, ve znění , když předtím předmětné nemovitosti ocenil v souladu s ustanovením citovaného zákona podle Takto znalcem stanovená náhrada byla pak po odečtení již zaplacené částky napadeným rozhodnutím stěžovateli přiznána.

Proti tomuto rozsudku směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který jak je patrno z jejích důvodů, je přesvědčen o tom, že postupem obecných soudů byly porušeny zásady spravedlivého procesu a jeho právo na soudní ochranu. Poukazuje na to, že obecné soudy v dané věci při výpočtu finanční náhrady vycházely z , která představovala cenovou úpravu v politicko ekonomických podmínkách, ve kterých nebyly uznávány hodnoty obvyklé v demokratických státech, ale bylo jednoznačně upřednostňováno postavení státu, jako vlastníka nemovitostí, a proto tehdejší cenové předpisy nemohly vyjadřovat skutečnou hodnotu nemovitostí. Stěžovatel proto považuje používání tohoto cenového předpisu v době integrace našeho státu do evropských demokratických struktur za tomuto procesu jednoznačně odporující, neboť je tím vyloučeno působení tržních aspektů, jimiž je v ostatních demokratických státech cena nemovitostí určována. Stěžovatel, jak dále uvádí, byl v důsledku křivd, postihujících jeho právní předchůdce v rámci rehabilitace, aplikací uvedeného cenového předpisu znovu výrazně majetkově postižen, protože skutečná cena původně odňatých nemovitostí byla v době účinnosti restitučního zákona s ohledem na lokalitu, v níž se nacházely, mnohonásobně vyšší. V této souvislosti poukazuje na znalecký posudek H.K. ze dne 29. 4. 1992, v němž bylo znalecké ohodnocení předmětných nemovitostí provedeno v konvertibilní měně za použití metodiky SRN, a z něhož vyplývá, že podle tehdejšího přepočtu by cena nemovitostí dosahovala přibližně 141 milionů korun. Současně s ústavní stížností podal stěžovatel také návrh, na zrušení části ustanovení a , ve znění pozdějších předpisů, vyjádřené slovy "a stanovená podle , o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí".

K podané ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze, který navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud především uvádí, že spojeným návrhem stěžovatele na zrušení části ustanovení a , se nemohl zabývat, když ke dni podání ústavní stížnosti i rozhodování Ústavního soudu platné znění uvedených ustanovení odkaz na , neobsahovalo a neobsahuje ( , ve znění pozdějších předpisů).

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. , dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Soudy obou stupňů vycházely při svém rozhodování z platné právní úpravy a při stanovení výše náhrady ze znaleckého posudku znalce ing. P., jehož nesprávnost stěžovatel ani nenamítá. Znalec, který podal uvedený znalecký posudek v souladu s ustanovením citovaného zákona skutečně vycházel při stanovení finanční náhrady z , s jejímž použitím stěžovatel nesouhlasí, ústavní soud však důvod pro přerušení řízení o ústavní stížnosti a zahájení řízení o zrušení , jež je tím ustanoveními, které odkaz na uvedenou vyhlášku obsahuje, neshledal, a to s ohledem na to, že , sledoval pouze zmírnění následků některých majetkových křivd a nikoliv jejich úplnou náhradu, a rovněž stanovení finančních náhrad pro osoby oprávněné, jak to zdůrazňuje

také Městský soud ve svém písemném vyjádření, nepojal jako úplnou reparaci majetkové újmy podle zásady, aby finanční náhrada mohla sloužit oprávněné osobě k obstaráni věci stejného drobu a kvality v době poskytnutí náhrady, nýbrž zvolil řešení jiné, a to vymezením cenového předpisu - , podle něhož se finanční náhrady s příslušnou valorizací stanoví. K uvedenému Ústavní soud, jak to již učinil i ve svých dřívějších rozhodnutích (sp. zn. , ), konstatuje, že po listopadu 1989 řešil tehdejší čsl. stát prostřednictvím svého nejvyššího zastupitelského sboru otázku odčinění majetkových křivd, které nastaly po 25. únoru 1948. Parlament se nepostavil na stanovisko, že budou odčiněny všechny křivdy, nýbrž pouze některé, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon. Bylo věcí suverénního rozhodnutí státu, zda vůbec a v jakém rozsahu budou majetkové křivdy odčiněny. Pokud tedy v dané věci obecné soudy vycházely z platné právní úpravy a finanční náhradu stanovily za dodržení podmínek zákonem stanovených, nebylo možno přisvědčit stěžovateli v tom, že postup obecných soudů a jejich rozhodnutí porušily právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces. Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele podle , ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 1998

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu