Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 4 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (9)B13B85589B70FBCCC125816100473AA4.html
HTML · 17.86 KB
No categories available
28 Cdo 5996/2016
28 Cdo 5996/2016
U S N E S E N Í
P. F.
1)
České republice – Ministerstvu financí
, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO: 00006947, a
2) České republice – Ministerstvu vnitra
, se sídlem v Praze 7, Nad štolou 936/3, IČO: 00007064,
„o reparaci škod způsobených zločiny komunismu“
, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 55/2013 , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2016, č. j. 69 Co 53/2016 -112, takto:
Dovolání
se
odmítá
.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ):
Žalobce dovoláním napadl v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. října 2015 č. j. 18 C 55/2013 -77 v části výroku pod bodem I o zamítnutí žaloby „ohledně nároku žalobce na předání věci, případně zaplacení částky 17 000 000 Kč“. [Ve zbylém rozsahu – jde-li o požadavek žalobce na zaplacení částky 5 000 000 Kč, jakož i ve výroku II a v nákladových výrocích pod body IV a V byl rozsudek obvodního soudu zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení.]
Žalobcem podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů (o. s. ř.) o. s. ř. ), neboť není přípustné (dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu – oproti mínění dovolatele – nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř. , neboť právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody pro jiné posouzení těchto v jeho rozhodovací praxi již vyřešených otázek.
K otázce uplatnitelnosti (tvrzeného) nároku podle obecných předpisů, v konkurenci s předpisy restitučními (coby lex specialis) lze odkázat v prvé řadě na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 , či na rozsudek ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006 , uveřejněný pod č. 41/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v nichž Nejvyšší soud vyložil, že ti, jenž by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou prosazení svých nároků domáhat podle obecného předpisu (občanského zákoníku ).
Uvedený závěr byl aprobován i Ústavním soudem a rozšířen na případy, v nichž došlo ke ztrátě vlastnického práva před rozhodným obdobím z hlediska restitučních předpisů (tj. před 25. 2. 1948) a zvláštní předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (srov. především stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 , publikované pod č. 477/2005 Sb.).
K dovolatelem uplatněné kritice těchto judikatorních závěrů (či snad i podmínek a omezení plynoucích z restitučního zákonodárství) z pohledu jejich ústavní konformity či závazků České republiky plynoucích z mezinárodního práva (byť v této souvislosti dovolatel argumentuje poněkud nepřípadně zejména v rovině mezinárodního trestního práva), lze pak z rozhodovací praxe Ústavního soudu připomenout i ten závěr, že samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu a že bylo svobodnou vůli státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, pročež stát také určil podmínky, za nichž lze tyto nároky vznášet (kromě již citovaného usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 , srovnej dále např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 14/04 , či nález ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04 ). Rámec restitučního zákonodárství, vytyčený státem (jeho zákonodárcem) nemohou soudy v procesu zmírňování křivd překročit.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž znovu srovnej zejména důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006 , uveřejněného pod číslem 41/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 493/2007 ), jež nachází oporu v judikatuře Ústavního soudu (opětovně srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 , nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04 , z doby předchozí ovšem např. i nález Ústavního soudu ze dne 9. 11. 1995, sp. zn. IV. ÚS 32/95 ) také platí, že zpochybnění správního aktu nebo určení následků jeho neexistence lze dosáhnout právě pouze prostřednictvím restitučních předpisů (se zřetelem na v projednávané věci tvrzené okolnosti srov. zejm. § 2 odst. 1 písm. c/ a § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích). V souladu s odkazovanou judikaturou jsou pak i odvolacím soudem uvedené závěry o povaze v dané věci posuzovaného konfiskačního výměru podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. (jenž toliko deklaroval naplnění podmínek konfiskace), resp. účinků konfiskace samotné (k níž docházelo
ex lege
, tj. ke dni účinnosti zmíněného dekretu). Přitom i tehdy, pokud by stát převzal nemovitosti patřící předchůdci žalobce až v rozhodném období (po 25. 2. 1948) bez právního důvodu (kdy převzetím věci bez právního důvodu rozumí se převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006 , uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), byla by takto tvrzená (potomky původního vlastníka pociťovaná) majetková křivda reparovatelná také pouze v mezích a za podmínek stanovených restitučními předpisy (srov. § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích).
Z uvedeného plyne závěr o shodě odvolacím soudem přijatého řešení s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kdy Nejvyšší soud neshledává důvody pro jiné posouzení těchto v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešených otázek (je-li přijaté řešení hodnoceno jako ústavně konformní i rozhodovací praxí Ústavního soudu).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 , uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení tak rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí (§ 243c odst. 3 , § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 , část věty před středníkem, o. s. ř. o. s. ř. ).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. , a z článku II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. , kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu (
www.nsoud.cz
), rozhodnutí Ústavního soudu na
nalus.usoud.cz
.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. května 2017Mgr. Petr Krauspředseda senátu