Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3427/2018

28 Cdo 3427/2018-808

USNESENÍ

město Třebechovice pod Orebem

1) L. J. C.-M.

, nar. XY, bytem XY, zastoupen JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5,

2) Česká republika – Státní pozemkový úřad

, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a (jednající prostřednictvím Územního pracoviště v Hradci Králové, Haškova 357), identifikační číslo osoby 013 12 774,

3) Lesy České republiky, s. p.

, se sídlem v Hradci Králové, Nový Hradec Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby 421 96 451,

4) Povodí Labe, s. p.

, se sídlem v Hradci Králové, Slezské Předměstí, Víta Nejedlého 951/8, identifikační číslo osoby 708 90 005,

5) obec Jeníkovice

, se sídlem v Jeníkovicích 25, Třebechovice pod Orebem, identifikační číslo osoby 006 53 454,

6) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových

, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42 (jednající prostřednictvím Územního pracoviště Hradec Králové, Horova 180), identifikační číslo osoby 697 97 111, a

7) Česká republika – Ministerstvo zemědělství

, se sídlem v Praze 1, Nové Město, Těšnov 65/17, identifikační číslo osoby 000 20 478, o vlastnictví oprávněné osoby, v řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání účastníka 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. dubna 2018, č. j. -764, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

(dle )

Shora označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen jako „soud prvního stupně“) ze dne 13. prosince 2016, č. j. -720, jímž bylo ve věci samé rozhodnuto tak, že účastník 1) není vlastníkem tam označených nemovitostí (dále též jen „předmětný majetek“) a jímž bylo ohledně těchto nemovitostí nahrazeno ve výroku pod bodem 1, písm. c), odstavec první, rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Hradci Králové ze dne 10. října 2008, č. j. PÚHK-477,2017,2100/3877/1529-212/R-1707/08-Bu, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že předmětný majetek byl ještě před rozhodným obdobím (tedy před 25. 2. 1948) zkonfiskován právnímu předchůdci účastníka 1) – J. C.-M., ať již ke konfiskaci došlo v režimu dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb., či dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb., kdy se tak v každém případě stalo ke dni účinnosti těchto dekretů, tedy buď ke dni 23. 6. 1945, anebo k 30. 10. 1945, jelikož konfiskace podle nich nastávala ex lege; odvolací soud zde vyšel i ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. , v němž Ústavní soud konstatoval, že majetek právního předchůdce účastníka 1) byl konfiskován na základě jednoho z těchto dekretů (buď jako majetek patřící fyzické osobě při splnění podmínek stanovených dekretem č. 12/1945 Sb., anebo podle dekretu č. 108/1945 Sb. jako majetek, jehož knihovním vlastníkem byla Německá říše, přičemž tento majetek nemohl být vydán původnímu vlastníku), kdy považoval za určující právě tu skutečnost, že ke konfiskaci majetku před rozhodným obdobím prokazatelně došlo. Relevantnost odkazu na tento nález odvolací soud odůvodnil tím, že od doby jeho vydání se „ohledně přechodu vlastnického práva majetku J. C.-M. na stát žádné nové relevantní důkazy neobjevily“, když i v posuzované věci odkazoval účastník 1) na skutečnosti a důkazy, které byly známy již v předchozích řízeních. Konečně odvolací soud uvedl, že i pro restituci majetku podle musí být splněny podmínky podle ustanovení , tedy mimo jiné to, že postavení oprávněné osoby přísluší občanovi, jehož (zákonem specifikovaný) majetek přešel na stát nebo jiné právnické osoby v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (tedy v tzv. rozhodném období).

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním účastník 1) – L. J. C.-M. (dále jen jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí otázky hmotného i procesního práva, resp. že některé dovolacím soudem vyřešené otázky mají být posouzeny jinak. Konkrétně namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, v kterémžto směru vytýká jeho odůvodnění zejména odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. , který na projednávanou věc podle názoru dovolatele nedopadá. Dále napadá samotný závěr odvolacího soudu o tom, že k přechodu předmětného majetku na stát došlo ještě před rozhodným obdobím, a to buď na základě dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb., anebo na základě dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb.; opětovně pak namítá, že odvolací soud tyto závěry dovodil z nálezu Ústavního soudu sp. zn. , ačkoliv v dalším řízení v tehdy projednávané věci měl podmínku přechodu majetku na stát v rozhodném období za splněnou. Nadto byl odkazovaný nález dle mínění dovolatele prolomen rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva, podle nichž soudy posuzovaly (ne)splnění podmínky rozhodného období na základě neexistujícího důkazu. Majetek J. C.-M. nemohl být podle dovolatele konfiskován na základě dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb., neboť podle něj se konfiskoval majetek Německé říši, přičemž k této konfiskaci nedocházelo ex lege a navíc právní předchůdce dovolatele splňoval podmínky podle § 2 odst. 3 dekretu, pročež jeho majetek nepodléhal konfiskaci (i kdyby jeho knihovním vlastníkem byla Německá říše). Ke konfiskaci předmětného majetku nemohlo dojít ani podle dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb., jelikož nebyly splněny podmínky tohoto předpisu, neboť právní předchůdce dovolatele byl osobou české národnosti a navíc se odvoláním bránil proti konfiskačnímu výměru, který byl později zrušen; skutečnost, že se právní předchůdce účastníka poté již nedomáhal vrácení majetku postupem podle zákona č. 128/1946 Sb., je zde bez významu, neboť ke zrušení konfiskačního výměru došlo až dne 16. 12. 1948 a uplatnění restitučního nároku bylo by již jen formálním podáním. Dále dovolatel namítá, že podle je oprávněnou osobou ten, kdo v období od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945 pozbyl majetek a vznikly mu nároky podle dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb., jak tomu bylo i v případě předmětného majetku (což se podává ze zápisu národní správy v zemských deskách; podle dovolatele se přitom odvolací soud dopadem zavedení národní správy nezabýval, resp. se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, dle níž zavedením národní správy se nepozbývalo vlastnické právo). Nebylo tedy zapotřebí, aby osoba oprávněná podle splňovala zároveň podmínky ustanovení , jak dovodil odvolací soud; dovolatel zde odkazuje na důvodovou zprávu k , dle níž se ustanovení zákona vztahuje na případy, kdy k zaknihování vlastnického práva došlo po 25. 2. 1948, jak tomu v projednávané věci bylo. Konečně spatřuje dovolatel pochybení odvolacího soudu také v tom, že nezrušil rozsudek soudu prvního stupně, ačkoliv ten byl rovněž nepřezkoumatelný, a že se nevypořádal s důkazem, z něhož plyne pokyn státních orgánů v poválečném období ke zničení důkazů svědčících ve prospěch právního předchůdce dovolatele.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „ “.

Dovolání, aniž nařizoval jednání ( věty první ), Nejvyšší soud odmítl (podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “), neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení (a kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ), jest třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení , z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu byl již opakovaně vysloven právní závěr, že právním důvodem konfiskace majetku jak podle dekretu č. 12/1945 Sb., tak podle dekretu č. 108/1945 Sb. byly tyto předpisy samotné, pročež se dnem jejich účinnosti stal dotčený majetek vlastnictvím Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , publikované pod č. 477/2005 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. ). Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí (případně i zrušení určitého aktu soudem) proto samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret. Ke stejným závěrům se Ústavní soud přihlásil i ve svém nálezu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. , na který odkázal i odvolací soud a který se též týká majetku po právním předchůdci dovolatele; Ústavní soud zde zopakoval, že ke konfiskaci podle obou dekretů docházelo ex lege okamžikem jejich účinnosti a že ani ze zrušení konfiskačního výměru „nelze nikterak dovozovat, že tím byla zrušena samotná konfiskace majetku“. Dovolatelem zmiňovaná okolnost, že v řízení, pokračujícím po kasaci rozhodnutí obecných soudů, nebyly veškeré závěry Ústavního soudu odvolacím soudem bezezbytku reflektovány, nikterak nezpochybňuje jejich relevantnost a přiměřenou použitelnost i v této věci, nehledě na to, že dovolatelem citovaný závěr z rozhodnutí odvolacího soudu v tehdy projednávané věci nepatřil k nosným důvodům rozhodnutí (rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 5. 6. 2006, sp. zn. , nebylo předchůdkyni dovolatele vyhověno) a nadto pochopitelně nejde o judikaturu dovolacího soudu (či Ústavního soudu), jejímž prizmatem by bylo lze poměřovat přípustnost dovolání.

Jde-li pak o použitelnost citovaného nálezu sp. zn. v posuzované věci (brojí-li dovolatel v podstatné části svého dovolání proti tomu, že odvolací soud opřel svůj rozsudek o tento nález), vyslovil Ústavní soud např. i v usnesení ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. (srov. i další tam citovaná rozhodnutí), že ačkoliv z hlediska pozitivního práva nejsou jeho nálezy závazné ve smyslu precedenčním, „přece jen nepřímo – svou propracovaností a povahou argumentace – by měla judikatura Ústavního soudu rozhodovací praxi obecných soudů v oblasti ústavnosti usměrňovat“ (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. ). Přitom odvolacím soudem citovaný nález se dotýká obdobné věci, kdy šlo o restituci majetku po J. C.-M. a Ústavní soud v něm dospěl k závěru, že pochybení obecných soudů spočívající mimo jiné v tom, že nesprávně určily, že k přechodu majetku J. C.-M. došlo v rozhodném období (srov. zejm. argumentaci obsaženou v čl. X odůvodnění nálezu), mělo za následek zásah do ústavních práv stěžovatele. Nález sp. zn. nebyl přitom dotčen ani rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva (srov. v tomto směru i usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. , jehož výrokem pod bodem III byl odmítnut návrh na obnovu řízení vedeného pod sp. zn. ); ostatně ve věci sp. zn. odkázal Ústavní soud na rozhodnutí Ministerstva zemědělství o prohlášení zámeckého objektu Opočno za státní kulturní majetek (nemožnost účastníků vyjádřit se k tomuto listinnému důkazu byla důvodem pro dovolatelem označená rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva) toliko podpůrně a své rozhodnutí na něm explicitně nezaložil.

Byl-li majetek právního předchůdce dovolatele konfiskován na základě některého z poválečných dekretů, je již bez významu otázka (napadený rozsudek na jejím řešení nezávisí; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ), zda se také v poměrech uplatní podmínka plynoucí z ustanovení , dle níž oprávněnou je osoba, jejíž majetek na stát nebo jiné právnické osoby přešel v tzv. rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990). Byl-li na předmětný majetek aplikován dekret prezidenta č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb., není splněna již ta podmínka zakotvená v ustanovení , dle níž je oprávněnou osobou ten, jemuž vznikly majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. (tedy restituční nároky) a měl být podle těchto předpisů odškodněn. Osoby, u nichž byly naplněny předpoklady pro konfiskaci majetku, totiž nemohly s úspěchem restituční nároky dle těchto předpisů uplatňovat. Dovolatel sice namítá, že jeho právní předchůdce nebyl osobou, která by naplňovala podmínky pro konfiskaci majetku, nicméně v uvedeném směru se jedná o námitky skutkové povahy, které vybočují ze způsobilého dovolacího důvodu dle a přípustnost dovolání založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Napadený rozsudek nezávisí ani na otázce dopadů zavedení národní správy do majetku dovolatelova právního předchůdce, jelikož odvolací soud na posouzení této právní otázky své rozhodnutí vůbec nezaložil (a nemohl se tak ani odchýlit od rozhodovací praxe, dle níž zavedení národní správy nemělo za následek žádné změny ve stávajících vlastnických vztazích k dotčenému majetku; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. ). Relevantní tak není ani argumentace dovolatele obsažená v jeho replice k vyjádření k dovolání, včetně k ní připojeného „právního stanoviska k výkladu některých ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, a souvisejících právních předpisů“, podaného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., v němž se mj. relativizují závěry plynoucí z odkazovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. a zmiňují další skutečnosti, jež však v dané věci neměly soudy nižších stupňů za prokázané, nehledě na to, že tato argumentace byla dovolatelem učiněna až po uplynutí lhůty k dovolání (k tomu srov. i závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. , bod 20 odůvodnění, týkající se interpretace ustanovení ).

Namítá-li pak dovolatel nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně (kdy zde spatřuje nesprávný postup odvolacího soudu v potvrzení tohoto rozhodnutí) a opomenutí důkazu odvolacím soudem, nemohou ani tyto námitky přípustnost dovolání založit, neboť vystihují vady řízení, přičemž ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. věty druhé ). Tvrzení dovolatele o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v , a přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. , a ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. ); k tomu přiměřeně srov. i závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , v bodech 22. a 23. odůvodnění, a v nich uvedený akcent na zákonodárcem vymezený účel dovolání (posouzení právní otázky hmotného nebo procesního práva), jako mimořádného opravného prostředku.

Přestože dovolatel uvádí, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tedy i proti části jeho výroku pod bodem II, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, vůči tomuto výroku, jež patrně zmiňuje toliko jako výrok závislý na rozhodnutí ve věci samé, již žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – v dovolání nevznáší, nehledě na to, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení tak jako tak přípustné není (srov. ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a v situaci, kdy dovolání účastníka ad 1) bylo odmítnuto, náklady žalobce spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva a ostatním účastníkům (uvedeným v záhlaví pod body 2/ až 7/) v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (

www.nsoud.cz

),

rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (

http://nalus.usoud.cz

).

K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem stručného odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, viz

O dovolatelem současně podaném návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí ( ) bylo již dříve rozhodnuto samostatným rozhodnutím.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 7. 2019

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu