Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 458/2018

-352

USNESENÍ

Cisterciácké opatství Osek

1) Česká republika – Státní pozemkový úřad

, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,

2) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových

, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42,

3) Lesy České republiky, s. p.

, IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19,

4) Povodí Ohře, státní podnik

, IČO 70889988, se sídlem v Chomutově, Bezručova 4219,

5)

Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci

, IČO 00016918, se sídlem v Praze 6, Třanovského 622/11, zastoupený Mgr. Lucií Žákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na příkopě 583/15,

6)

Ředitelství silnic a dálnic ČR

, IČO 65993390, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56,

o vydání věci a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu

, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2017, č. j. -249, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žalobce

je

povinen

zaplatit každému z účastníků ad 2), 3) a 4) na náhradě nákladů dovolacího řízení 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Žalobce

je povinen

zaplatit účastníkovi ad 5) na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč k rukám advokátky Mgr. Lucie Žákové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

IV. Ve vztahu mezi žalobcem a účastníky ad 1) a 6)

nemá

žádný z účastníků

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 1. 2016, č. j. -195, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Ústecký kraj, ze dne 25. 2. 2015, č. j. SPU 091890/2015/508102/Bn, výrokem, jímž mu, jakožto osobě oprávněné ve smyslu ust. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), budou vydány v rozsudku blíže specifikované pozemky v katastrálních územích O. u D., J. u D., L. u Ch. a H., žalobci bylo uloženo nahradit účastníkům ad 1), 3) – 6) náklady řízení a konečně bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a účastníkem ad 2) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále uložil žalobci nahradit účastníkům ad 1) – 6) náklady odvolacího řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).

Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce stanovení okamžiku dovršení majetkové křivdy podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen dekret č. 12/1945 Sb.). Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , a sp. zn. , a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , a sp. zn. , a na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. .

Měl dále za to, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího a Ústavního soudu v otázce míry potřebné individualizace konfiskovaných pozemků. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , a sp. zn. a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. .

Konečně předestřel následující otázky: zda lze na posuzovaný případ aplikovat ust. ; zda k dovršení konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. mohlo dojít pouze na základě výměru Ministerstva zemědělství ze dne 17. 5. 1946, č. j. 415.338/46-IX-A/22; zda lze rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 1951, č. j. 366/46-4, považovat za projev politické či náboženské perzekuce ve smyslu ust. ; zda v řízení podle restitučních předpisů může soud posuzovat otázku nicotnosti individuálních správních aktů vydaných před 25. 2. 1948 jako otázku předběžnou; zda z okolnosti, že stát s právním předchůdcem dovolatele i po 25. 2. 1948 v určitých případech jednal jako s vlastníkem předmětných nemovitostí a mj. činil některé úkony podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, a z okolnosti, že podle zápisu v pozemkových knihách byl právní předchůdce dovolatele evidován jako vlastník předmětných nemovitostí, a to až do 1. 1. 1951, kdy došlo ke zrušení intabulačního principu, lze dovodit trvání jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem i po vydání citovaného výměru Ministerstva zemědělství. Měl za to, že tyto otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešeny.

Účastníci ad 2) – 5) navrhli dovolání odmítnout, respektive zamítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) projednal dovolání podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále i jen „ “.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( , věta první, ), odmítl ( věta první ), neboť je neshledal přípustným.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Základním zákonným předpokladem aplikace je okolnost, že k majetkové křivdě došlo v tzv. rozhodném období, jež zákonodárce vymezuje v ust. citovaného zákona a jehož počátek určil datem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. , či již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. ).

Dovolací soud přitom již opakovaně dovodil, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (23. 6. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. , ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. , či ostatně i dovolatelem citované usnesení téhož soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. ).

K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud vyjádřil ve svém stanovisku sp. zn. ze dne 1. 11. 2005 (publikovaném pod č. 477/2005 Sb.), jež při řešení otázky, zda ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. či dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v judikatuře dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. , ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. , ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. , ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. ). Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srov. např. nález sp. zn. ze dne 31. 8. 1998, publikované pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení).

Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. tedy byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno. Podle citovaného dekretu přitom zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů takto označen (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003 sp. zn. ) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení, nebo vydání takového deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. ).

Bylo-li tudíž v posuzované věci zjištěno, že předmětné nemovitosti nabyl Československý stát konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb., na základě výměru Ministerstva zemědělství ze dne 17. 5. 1946, č. j. 415.338/46-IX-A/22, přičemž následnými rozhodnutími správního orgánu (rozhodnutí Ministerstva zemědělství o rozkladu proti citovanému výměru ze dne 3. 3. 1949) a soudu (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 1951, č. j. 366/46-4) vydanými již v rozhodném období byl tento výměr shledán věcně správným (nedošlo zde tedy ke změně či anulaci rozhodnutí vydaného orgánem státu ještě před započetím rozhodného období jakožto projevu politické či náboženské perzekuce), je zjevné, že tyto nemovitosti přešly do vlastnictví státu již dnem účinnosti aplikovaného dekretu (23. 6. 1945), tedy před počátkem rozhodného období ( ). Postup správních a soudních orgánů přitom ve smyslu výše citované judikatury v daném případě nenaplňoval ani restituční důvod spočívající v politické, náboženské či jiné perzekuci ( ). V situaci, kdy aplikovaný restituční předpis ( ) jiný přezkum rozhodnutí, jejichž prostřednictvím byla konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. realizována, nepřipouští (nevymezuje jej jako restituční důvod), nejsou pak z hlediska právního posouzení věci rozhodné ani eventuální dovolatelem tvrzené vady, nicotnosti (z důvodu absence ingerence Zemského národního výboru a Ministerstva vnitra) či věcné nesprávnosti těchto rozhodnutí.

Závěry odvolacího soudu, že dovolatel není osobou oprávněnou ve smyslu ust. , neboť k tvrzené majetkové křivdě nedošlo v rozhodném období, když v něm jeho právní předchůdce předmětné nemovité věci již nevlastnil ( ), jsou tedy zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu tak, jak se ustálila po vydání výše citovaného sjednocujícího stanoviska.

Namítá-li přitom dovolatel, že vydaným konfiskačním výměrem nebyl nijak individualizován majetek odňatý jeho právnímu předchůdci, dovozuje z uvedené okolnosti, že k přechodu vlastnického práva na stát nedošlo (odkazuje přitom na judikaturu dovolacího a Ústavního soudu, od níž se při posuzování uvedené otázky měl odvolací soud odchýlit), dlužno zopakovat, že dle závěrů Ústavního soudu vyjádřených ve výše citovaném stanovisku ke konfiskaci dle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo přímo ze zákona bez správního řízení, přičemž postačovalo, aby byl vlastník věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhá, takto orgány státu označen (ledaže by dotčená osoba navrhla, aby o individualizaci majetku bylo rozhodnuto, což v posuzované věci najevo nevyšlo). Účinky konfiskace (přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům na stát) tak v posuzovaném případě nastaly účinností dekretu č. 12/1945 Sb. bez zřetele k tomu, zda konfiskovaný majetek byl následnými správními akty individualizován či nikoliv. Dovolatelem odkazovaná rozhodnutí, vydaná po přijetí citovaného stanoviska, se od uvedeného právního závěru ostatně ani nijak neodchylují (není jimi deklarována absence nabytí majetku státem z důvodu jeho nedostatečné individualizace).

Sluší se rovněž poznamenat, že princip ex favore restitutionis, na nějž dovolatel rovněž poukázal, v dané věci uplatnit nelze, neboť by to bylo proti smyslu a účelu , jímž je zmírnění toliko některých majetkových křivd. Snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. Zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. , či již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. ).

Dovolatelem odkazované předpoklady přípustnosti dovolání tudíž v posuzované věci naplněny nejsou, neboť stěžejní dovolatelem označenou právní otázku stanovení okamžiku dovršení majetkové křivdy, na jejímž zodpovězení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu, od níž není důvodu se odchýlit ani v projednávané věci ( ).

Zodpovězení ostatních dovolatelem předestřených otázek – aplikace výlukového důvodu dle ust. a zohlednění postupu státu vůči právnímu předchůdci dovolatele v rozhodném období – bylo by pak toliko akademické, neboť není-li dovolatel osobou oprávněnou podle , přezkoumávané rozhodnutí na jejich vyřešení již nezávisí, pročež jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze ( ).

Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, pak ve vztahu k tomuto akcesorickému výroku žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle , neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být ve vztahu k dotčenému výroku založena přípustnost dovolání. Ostatně, proti tomuto výroku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, by byla přípustnost dovolání tak či onak vyloučena již ustanovením

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům procesně úspěšných účastníků ad 2) – 4) patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon (podání vyjádření k dovolání), tj. 300 Kč ( a , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu), a k nákladům procesně úspěšného účastníka ad 5) pak odměna advokáta za zastupování v tomto řízení ve výši 3 100 Kč [ , 7 bod 5., a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ( ) ve výši 714 Kč, celkem tedy 4.114 Kč. Ve vztahu mezi žalobcem a účastníky ad 1) a 6), kteří se k dovolání nevyjádřili, pak Nejvyšší soud právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

,

rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách

nalus.usoud.cz

.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 4. 2018

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu