Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3886/2009

U S N E S E N Í

I. Dovolání dovolatelek se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyň, podané u soudu 27. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Teplicích z 11. 11. 2005, čj. -215. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň, domáhajících se, aby žalované bylo uloženo uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání domu čp. 605

a pozemků parc. č. 929/1 a parc. č. 929/2, zapsaných na listu vlastnictví č. 6547 pro katastrální území T. u Katastrálního úřadu pro Ú. k. (katastrální pracoviště T.). Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalované společně a nerozdílně na úhradu nákladů řízení 9.757,25 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 21. 5. 2009, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Teplicích z 11. 11. 2005, čj. -215, potvrzen ve věci samé; ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolacího.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo

( a ), a neshledal odvolání žalobkyň důvodným.

Odvolací soud poukazoval na to, že v soudním řízení o této právní věci bylo zjištěno, že výměrem bývalého Okresního národního výboru v T. – Š.z 18. 6. 1946 došlo podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. ke konfiskaci nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení, které vlastnicky patřily A. F. M., K. M. a J. M. (každému z jedné ideální třetiny). Z výměru bývalého Zemského národního výboru v P. z 9. 3. 1948 bylo shledáno, že tento odvolací orgán dospěl k závěru, že ohledně uvedeného majetku jsou dány podmínky konfiskace za náhradu podle ustanovení § 2 odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb., když majitelé předmětných nemovitostí tu byly ze dvou třetin osoby německé národnosti. Takto i k přechodu majetku spoluvlastníka nemovitostí (z jedné ideální třetiny) J. M. (právního předchůdce žalobkyň) došlo ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. Žalobkyněmi uplatněný nárok bylo možné, podle názoru odvolacího soudu, posuzovat podle , o mimosoudních rehabilitacích, a to za podmínek uvedených v a v tohoto zákona.

Odvolací soud dále poukazoval na to, že spoluvlastník nemovitostí J. M. zemřel a jeho právní nástupkyní se stala jeho manželka E. M.; ta zemřela v průběhu tohoto soudního řízení a jejími dědičkami se staly žalobkyně K. M. a J. S. E. M. vyzvala podle ustanovení v zákonem stanovené lhůtě k vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení. Když nemovitosti nebyly vydány, podala E. M. ve lhůtě podle ustanovení žalobu u soudu. Vzhledem k obsahu této žaloby zabýval se odvolací soud tím, zda při již uvedené konfiskaci majetku byla porušena obecně uznávaná lidská práva a svobody, zda k vyvlastnění došlo v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy a zda šlo o důsledky žalobkyní tvrzené politické perzekuce. V řízení bylo zjištěno, že J. M. se po 10. 10. 1938 hlásil k české národnosti, takže by ke konfiskaci mělo dojít za náhradu, přičemž bylo třeba objasnit a posoudit, zda tu skutečně k poskytnutí náhrady došlo. Odvolací soud dovozoval z ustanovení a z , že podle tohoto zákona „lze rehabilitovat jen křivdy do zákona zahrnuté a způsobem v zákoně uvedeným; odnětí majetku provedené z jiných důvodů, než upravuje zákon, zůstává v zásadě v platnosti“. Odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že „kdyby chtěl zákonodárce odškodnit i případy konfiskace, za které měla být poskytnuta náhrada, avšak nebyla vyplacena, zakotvil by to výslovně v nebo by na jiném místě zákona rozšířil možnost zmírnění následků majetkových a jiných křivd i na případy konfiskace, za kterou nebyla poskytnuta náhrada, ač poskytnuta být měla“. Odvolací soud měl tedy za to, že „v posuzované věci byly splněny podmínky pro konfiskaci nemovitostí, neboť bratři J. M. byli občany německé národnosti a jejich spoluvlastnický podíl činil více jak jednu polovinu; za této situace pak bylo nerozhodné, že J. M. nebyl osobou vyjmenovanou v § 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb., neboť na něj konfiskace dopadala pouze z důvodu jeho účasti ve společenství s osobami uvedenými v § 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb., tedy bez ohledu na jeho příslušnost k určité sociální nebo majetkové skupině či vrstvě“. Odvolací soud proto byl toho názoru, že sama aplikace § 2 odst. 5 dekrete č. 108/1945 Sb. nemůže být jednáním, „které by porušovalo ustanovení , jež uznává za restituční titul i protiprávní postup, který byl důsledkem politické perzekuce, nebo postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody; z uvedených důvodů tu nejsou splněny podmínky pro rehabilitaci, spočívající se vydání předmětných nemovitostí“. Proto odvolací soud shledal zamítavý výrok ve věci samé jako věcně správný podle ustanovení .

Výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení změnil odvolací soud podle ustanovení s použitím ustanovení téhož právního předpisu tak, že žádnému z účastníků řízení se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Také o náhradě nákladů řízení odvolacího rozhodl odvolací soud tak, že právo na jejich náhradu žádnému z účastníků řízení nepřiznal, a to s poukazem na ustanovení a .

Odvolací soud ještě ve svém rozsudku dodával, že v této právní věci nemohly soudy rozhodovat o neplatnosti převodu dalších nemovitostí, jichž se konfiskace týkala, vedle nemovitostí uvedených v žalobě žalobkyně, když se totiž „žalobkyně nedomáhaly podanou žalobou, aby bylo vysloveno, že tyto převody jsou neplatné, a soud nemohl překročit jejich žalobní návrh a rozhodovat o něčem, co nebylo předmětem řízení“.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 10. 6. 2009, a dovolání ze strany žalobkyň bylo předáno na poště dne 20. 7. 2009 k doručení Okresnímu soudu v Teplicích, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení a odst. 3 a jako dovolací důvody uplatňovaly, že řízení v této právní věci bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelky vyslovovaly své přesvědčení o tom, že při vydání konfiskačního výměru bývalého Okresního národního výboru v T. – Š. z 18. 6. 1946, čj. 160/28/540/46, nebyly splněny podmínky pro majetkovou konfiskaci. Proti tomuto výměru bylo spoluvlastníkem J. M. podáno odvolání, které bylo bývalým Zemským národním výborem v P. zamítnuto jen s tím, že rozhodnutí bylo odůvodňováno pouze příslušností dalších spoluvlastníků k určité národnosti; šlo tedy o rozhodnutí diskriminační a diskriminující, uváděly dovolatelky, když i v tomto správním řízení bylo prokázáno, že spoluvlastník J. M. byl řádným občanem této země a v době zvýšeného ohrožení státu a ani po roce 1938 se proti zájmům republiky neprovinil.

Dovolatelky poukazovaly také na to, že toto řízení je provázeno značnými průtahy a trvá od roku 1992. V průběhu této doby došlo ohledně nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, k několika převodům, ačkoli nemovitosti neměly být prodávány vzhledem k trvajícímu restitučními sporu, a v současné době je nemovitost, o niž  jde v tomto řízení, v držení soukromého vlastníka – fyzické osoby a nikoli tedy v držení povinné osoby, tedy státu.

Dovolatelky jsou toho názoru, že pokud byl na nemovitosti, o niž jde v tomto řízení, aplikován dekret č. 108/1945 Sb., nestalo se tak zákonným způsobem a jde tu o protiprávní postup, který byl důsledkem politické perzekuce a postupu porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Ve vyjádření žalované České republiky, zpracovaném a podaném Ú. pro z. s. ve v. m. (s přihlížením k ustanovení ), k dovolání žalobkyň bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru, uvedeném v tomto vyjádření, žalobkyně ve svém dovolání nic nedokládaly po právní stránce a spokojily se jen okomentováním příliš dlouhé délky soudního řízení, jakož i historie majetkových poměrů ohledně sporných nemovitostí od roku 1943 do roku 2004 a důsledků aplikace dekretu č. 108/1945 Sb. na daný případ.

Přípustnost dovolání dovolatelky bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozsudkem některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp .zn. Okresního soudu v Teplicích), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 21. 5. 2009 (sp. zn. Krajského soudu v Ústí nad Labem) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení

o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Odvolací soud posoudil projednávanou právní věci (jak uváděl ve svém rozsudku z 21. 5. 2009, sp. zn. Krajského osudu v Ústí nad Labem zejména podle ustanovení , 2 a 3 , o mimosoudních rehabilitacích, jakož i podle ustanovení a 2 téhož zákona v souvislosti

i s ustanoveními dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského a majetku a o Fondech národní obnovy.

Podle ustanovení spočívá zmírnění následků majetkových a jiných křivd, způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období (25. 2. 1948 –

1. 1. 1990), ve vydání věci nebo v poskytnutí finanční náhrady nebo ve vzrušení některých správních aktů, popřípadě v úpravách v oblastní sociálního zabezpečení: a) je-li to v zákoně výslovně stanoveno, b) došlo-li k nim na základě ustanovení právních předpisů, které zákon zrušuje, nebo c) byl-li důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Podle ustanovení se politickou perzekucí podle tohoto zákona rozumí postižení osob, které vzniklo: a) v přímé souvislosti s jejich demokraticky motivovaným politickým a společenským jednáním a občanskými postoji, nebo b) jako důsledek jejich příslušnosti k určité sociální, náboženské, majetkové nebo jiné skupině či vrstvě.

Podle ustanovení , věta první, se postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody rozumí pro účely tohoto zákona taková jednání, která jsou v rozporu se zásadami uvedenými v (tj. rozpor se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů, vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech).

Podle ustanovení , věta druhá, v případě, že k odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948 došlo v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), aniž byla poskytnuta náhrada, vzniká osobám oprávněnými podle nárok, který lze uplatnit podle zvláštního zákona (srov. např. , o převodu majetku státu na jiné osoby).

Podle ustanovení se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahují i na případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) věc přešla na stát také v případě vyvlastnění bez vyplacení náhrady ( ).

Podle ustanovení se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na další případy uvedené v , jež spadají pod tohoto zákona, jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.

V odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS – st. 21/05 (uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb.) byl k dekretům prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. uveden i právní závěr, že konfiskace podle těchto dekretů byl zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na ni navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno.

V rozhodnutí odvolacího soudu z 21. 5. 2009 (sp. zn. Krajského soudu v Ústí nad Labem), proti němuž v tomto směřuje dovolání dovolatelek, bylo již poukázáno na ustanovení § 2 odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb., které dopadá při konfiskaci obecně na každého spoluvlastníka, který vlastnil menšinový podíl na majetku podléhajícím konfiskaci bez ohledu na příslušnost spoluvlastníka k určité sociální nebo majetkové skupině či vrstvě.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty tyto právní závěry: V občanském soudním řízení nejsou ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů stanovených v jmenovitě uvedených dovolacích důvodů. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů ( ), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího naopak z obsahu spisu vyplývá.

Z těchto uvedených právních předpisů a z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudu (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z uveřejněných právních závěrů ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány) dovolací soud vycházel i v daném případě. Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že z týchž ustanovení právních předpisů i z týchž právních závěrů vycházel v daném případě i odvolací soud ve svém rozsudku z 21. 5. 2009, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek. Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí posoudil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem a nebo že by svým rozhodnutím řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak, již bylo uvedeno, odvolací soud neřešil svým rozhodnutím ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné

u dovolání dovolatelek shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 , ale ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu, spravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5

a k odmítnutí dovolání dovolatelek, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalované České republice – Ú. pro z. s. ve v. m. v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 12. listopadu 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu