Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1474/09

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Prof. Dr. H. S., 2) Doc. Dr. H. S., 3) Dr. D. B.-S., 4) M. A.-S., 5) M. S., 6) Ing. M. S., 7) P. S. a 8) Ing. R. S., všech zastoupených JUDr. Jarmilou Kolářovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Vinohradská 17/403, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2009, čj. - 73, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2007, čj. - 54, a usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 22. 8. 2006, čj. - 33, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále " "), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud vyslovil, že shora uvedenými rozhodnutími, vydanými v řízení o dodatečném projednání dědictví, byla porušena jejich práva zaručená , a d (dále " "). Uvedli, že u obecných soudů podali návrh na dodatečné projednání dědictví po zemřelém Prof. Dr. J. S. (dále "zůstavitel") s tím, že správní řízení, na základě kterého došlo ke konfiskaci jeho majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále "dekret č. 12/1945 Sb."), nemohlo být vedeno proti němu, ale pouze proti pozůstalosti (hereditas iacens). Z vládního nařízení č. 8/1928 Sb., stanovícího působnost tehdejších politických úřadů, vyplývá, že správní řízení nemohlo být vedeno proti zemřelému, který nebyl zastoupen. Opatrovník, jehož povinností by bylo podat dědickou přihlášku, nebyl ustanoven a stěžovatelé nebyli o možnosti účastnit se dědického řízení a navrhovat v něm důkazy informováni, soudy se však tímto porušením zákonnosti nezabývaly.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Brně (dále "odvolací soud") ze dne 6. 11. 2007, čj. - 54, bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 22. 8. 2006, čj. - 33, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelů na dodatečné projednání dědictví po zůstaviteli. Jejich dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 2. 2009, čj. - 73.

III.

Ústavní soud předesílá, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y a pokud jejich napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Poté co Ústavní soud přezkoumal obsah napadených rozhodnutí a argumentů stěžovateli v ústavní stížnosti předestřených, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úkolem Ústavního soudu není "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat jejich skutkové a právní posouzení věci svým vlastním (

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 41).

Stěžovatelé zásah do svého práva na spravedlivý proces spatřují ve skutečnosti, že obecné soudy nerozhodly podle jejich představ. Ústavní stížností se domáhají změny rozhodnutí ve svůj prospěch, v rozporu se shora uvedenými principy přezkumu věci Ústavním soudem. Nutno podotknout, že ve věci rozhodovaly obecné soudy všech tří stupňů. Řízení před nimi vedené plně obstojí z hlediska požadavků na spravedlivý proces, zakotvených v hlavě páté y (zejména před soudem prvního stupně a soudem odvolacím).

Odvolací soud zhodnotil jako zásadní tu skutečnost, že majetek zůstavitele byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., i když se tak stalo po jeho smrti a majetek byl považován za hereditas iacens. V rámci dodatečného projednání dědictví nebyl soud oprávněn řešit, zda ke konfiskaci došlo po právu. Pokud odmítl zkoumat splnění podmínek konfiskace s tím, že by tak šlo o obcházení restitučních předpisů, jedná se o závěr založený na nezávislém soudním rozhodování. Jeho závěr je dostatečně a srozumitelně odůvodněn, nepředstavuje projev nepřípustné libovůle a nelze mu proto z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

Ve svém nálezu ze dne 20. 10. 1999,

sp. zn.

, Ústavní soud konstatoval, že: "Ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb. přecházel konfiskovaný majetek na čs. stát dnem jeho účinnosti. Konfiskační výměr jako akt deklaratorní a zároveň prováděcí pak vymezoval, které nemovitosti jsou dekretem dotčeny. Teprve konfiskačním výměrem, jako aktem správním, byla konfiskace majetku dovršená." Podle § 1 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb. bylo pak možné rozhodnutí, vydaná okresním národním výborem o splnění podmínek pro konfiskaci, doručit veřejnou vyhláškou, i když nebyly splněny předpoklady dané vládním nařízením č. 8/1928 Sb., upravujícím obecně doručování správních aktů. Veřejnou vyhláškou bylo možno doručovat i tzv. ležící pozůstalosti jako existujícímu subjektu správního řízení, a to i když nebyla zastoupena opatrovníkem. Správní akt, jímž byl zkonfiskován majetek zůstavitele, tak nicotným nebyl.

K tvrzenému zásahu do vlastnického práva stěžovatelů Ústavní soud připomíná, že předpokladem opodstatněnosti jeho ochrany by bylo především zjištění, že stěžovatelé v době rozhodování obecných soudů tento majetek skutečně vlastnili či užívali. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že pokud je článkem 11 odst. 1 y chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít o vlastnické právo konstituované, tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně (srov. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 41). Ústavní soud proto neshledal opodstatněným ani jejich tvrzení o porušení y.

Ústavní soud tedy nezjistil, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoli porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelů. Právní závěry obecných soudů považuje Ústavní soud za výsledek aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a nejsou v žádném nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení , jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu