Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4461/2016

28 Cdo 4461/2016

U S N E S E N Í

F. D. R.

1) Česká republika – Ministerstvo obrany

, IČO: 60162694, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1,

2) Česká republika – Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský

, IČO: 00020338, se sídlem v Brně, Hroznová 63/2,

3) Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci

, IČO: 00016918, se sídlem v Praze 6, Řepy, Třanovského 622/11, zastoupen JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15,

4) Česká republika – Státní pozemkový úřad

, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,

5) město Žatec

, IČO: 00265781, se sídlem v Žatci, náměstí Svobody 1, zastoupeno JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Lounech, Poděbradova 751,

6) Ing. J. B.

, zastoupen JUDr. Vladimírem Linhartem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, a

7) E. B.

, zastoupená JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Sladkovského 1640,

o vlastnictví oprávněné osoby

, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. května 2016, č. j. -469, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í ( ) :

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 8. prosince 2014, č. j. -386, ve výroku o věci samé, jímž tento soud zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem ve výroku označených pozemků v katastrálním území Ž.

Soudy nižších stupňů byla věc projednávána v řízení podle části páté ( a násl.) , , ve znění pozdějších předpisů ), poté, co o návrhu na určení vlastnictví ( , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů) podaném právním předchůdcem žalobce J. R. (zemř. 16. 9. 2004) dříve rozhodl negativně pozemkový úřad (rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Lounech ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 185/03-R/11/2000/Ver). Jeho rozhodnutí pokládá i odvolací soud za správné, vycházeje ze zjištění, že za nárokované nemovitosti (jež byly původně ve spoluvlastnictví předchůdců navrhovatele D. a M. R., kteří byli o nemovitý majetek připraveni v roce 1939 Německou říší a nedosáhli poválečné restituce) byla původnímu žalobci J. R. (syn D. R.), jakož i právní nástupkyni po druhém spoluvlastníku – M. R. (F. R.) přiznána a vyplacena náhrada, na základě mezinárodní dohody o vypořádání finančních otázek, uzavřené dne 18. dubna 1973 mezi vládou ČSSR a vládou Kanady. V takovém případě – uzavírá odvolací soud, s odkazem na ustanovení (odvolací soud zjevně omylem uvádí „zákona o půdě“), kterým se upravují některé otázky související se , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění – není žalobce (jeho právní předchůdce) oprávněnou osobou k restituci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost podle spatřuje v tom, že je zde otázka, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Konkrétně namítá, že oprávněná osoba čelí podle českých restitučních předpisů restrikcím, přičemž však obětím zločinu proti lidskosti (právní předchůdci žalobce) svědčí řada práv směřujících k reparaci utrpěných škod, a proto by neměla být přípustná limitace reparace s ohledem na mezivládní dohody. Soudy obou stupňů se pak dle dovolatele nezabývaly otázkou, zda je „v souladu s celým právním řádem České republiky“, aby byl rozsah oprávnění svědčící obětem komunismu totožný s oprávněními svědčícími obětem zločinu proti lidskosti. Proto pak soudy založily svá rozhodnutí na vadném právním závěru, že mezinárodní dohoda vypořádala i právním předchůdcem žalobce vznesené nároky na určení vlastnického práva. Současně dovolatel vznáší také námitky ohledně soudů nižších stupňů učiněných skutkových zjištění, kdy také uvádí, že nebyly v potřebném rozsahu zjišťovány všechny relevantní okolnosti pro posouzení věci.

Se zřetelem k datu zahájení řízení a vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „ “).

Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení věty první , neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení , z nichž však žádné naplněno není, neboť dovoláním označenou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí – tedy otázku právních důsledků poskytnutí odškodnění žadateli (nebo jeho právnímu předchůdci) na podkladě mezistátní dohody o vypořádání finančních otázek, uzavřené dne 18. dubna 1973 mezi vládou ČSSR a vládou Kanady, na uplatnitelnost restitučního nároku (zde podle ) – odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. , řešící obdobnou věc žalobce, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. ; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Dovolatelem kritizované řešení relevantní právní otázky přitom obstálo i v rovinně ústavněprávní (srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. , které bylo vydáno v obdobné věci žalobce, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. , jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. , jímž byla odmítnuta ústavní stížnost směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. ). I proto Nejvyšší soud neshledává důvody, pro které by se měl od své ustálené rozhodovací praxe odchýlit.

Jednotnost rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde-li o řešení uvedené právní otázky, nenarušuje ani dovolatelem předestřený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. , jenž otázku uplatnitelnosti restitučního nároku, v situaci, kdy bylo žadateli již dříve poskytnuto odškodnění na základě mezinárodní smlouvy, neřeší, ale zabývá se účinky mezivládní dohody (sjednané dne 29. ledna 1982 mezi vládami ČSSR a USA) na vlastnické právo k nemovitostem, jehož deklarování se v tam označené věci domáhal účastník podle obecných předpisů. Dovolací soud pak v uvedeném rozhodnutí (na rozdíl od odvolacího soudu) uzavřel, že tato mezivládní dohoda nebyla právní skutečností mající za následek vznik vlastnického práva ČSSR k předmětným nemovitostem, takže neměla relevantní dopady v oblasti stávajících vlastnických vztahů. Dovolatelem citované rozhodnutí bylo ovšem vydáno v situaci, kdy rozhodovací praxe kategoricky nevylučovala uplatnění nároků svou povahou restitučních také podle obecných předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2000, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. , ale i nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1998, sp. zn. ). V dané souvislosti sluší se však připomenout též pozdější regulérní změnu této rozhodovací praxe, k níž došlo rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyšší soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , následovaného usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , publikovaným pod č. 477/2005 Sb. Tedy ani závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. , nemění nic na tom, že důsledkem mezivládní dohody byla ztráta jak možnosti vznášet své nároky přímo u českých orgánů (podle vnitrostátního práva), tak nepřímo, prostřednictvím své vlády (shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. , reflektované též usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. ), ač otázku vlastnictví k dotčenému majetku tato dohoda výslovně neřeší.

Také pokud dovolatel kritizuje restrikce obsažené v restitučním zákonodárství, lze odkázat na rozhodovací praxi jak dovolacího soudu, tak i Ústavního soudu, podle níž samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu; jinak řečeno, bylo svobodnou vůli státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, pročež stát také určil podmínky (slovy dovolatele „restrikce“), za nichž lze tyto nároky vznášet (srov. zejména usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , publikované pod č. 477/2005 Sb., ale také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. , ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. , či ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. ).

Z uvedeného vyplývá, že žádný z předpokladů přípustnosti dovolání (kterou lze v daném případě poměřovat hledisky uvedenými v ) dán není. Současně uplatňovaná kritika skutkových zjištění (jejich správnosti a úplnosti), stejně tak jako procesního postupu odvolacího soudu v řízení (namítá-li dovolatel, že v potřebném rozsahu nebyly zjišťovány všechny relevantní okolnosti pro posouzení věci) uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle již není; ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. věty druhé ). V dané souvislosti sluší se také připomenout, že rozhodující skutkové zjištění o vyplacení náhrady, jíž se dostalo předchůdci žalobce (a z něhož odvolací soud činí celkem logický závěr o nenaplnění podmínek k poskytnutí odškodnění) dovolatel v dané věci sporným ani nečinní.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení , a , za situace, kdy účastníkům ad 1), 2) a 4) v dovolacím řízení náklady nevznikly a kdy náklady advokáty zastoupených účastníků ad 3), 5), 6) a 7) spojené s podáním stručných vyjádření k dovolání, které nebylo možno věcně projednat pro jeho nepřípustnost, nelze v daném případě považovat za náklady účelně vynaložené k uplatňování či bránění práva.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. prosince 2016Mgr. Petr Krauspředseda senátu