Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 102/01

Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek J.G., H.V., J.K., M.M. a A.S., všech zastoupených JUDr. M.K., proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne

30. listopadu 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , , odst. 4 zákona], napadly stěžovatelky rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. listopadu 2000 ( -123) a tvrdily, že byla porušena jejich ústavně zaručená práva uvedená v , ,

a d a rovněž Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod; porušení těchto ústavně zaručených práv spatřovaly stěžovatelky v tom, že Nejvyšší soud ČR zamítl jejich dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 1999 ( -92), jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. ledna 1999 ( -74), a jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelek na nahrazení vůle žalované MčP., k uzavření dohody o vydání nemovitosti, a to domu čp. 1065 se stavební parcelou č. 448

v k. ú. N., z důvodu nesprávného posouzení účinků Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Kanady ze dne 18. dubna 1973, o vypořádání finančních otázek. Stěžovatelky navrhly zrušení napadeného rozhodnutí a současně požadovaly náhradu nákladů řízení.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle d má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. V této však ustálená judikatura Ústavního soudu v intencích d chrání pouze vlastnictví již nabyté, existující, a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 41, Praha 1995). Toto konstatování lze vztáhnout rovněž na Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení d a Dodatkového protokolu k Úmluvě ve věci tedy dojít nemohlo.

V podstatě z obdobných důvodů bylo odmítnout strohé vývody ústavní stížnosti, pokud se dotýkaly , a d (pro úplnost lze uvést, že článek 1 se na odstavce nečlení), odhlédnuto od toho, že tyto články jsou především poukazem ústavního zákonodárce zákonodárci obyčejnému, aby ve své zákonodárné činnosti respektoval práva a svobody vyplývající z hlavy druhé až páté d - muselo by se i zde jednat o porušení konkrétních práv a svobod.

Podstatou ústavní stížnosti bylo posouzení, zda Dohoda mezi vládou ČSSR a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek ze dne 18. dubna 1973, jež nabyla účinnosti dne 22. června 1973, vylučuje aplikaci , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Účelem tohoto zákona je zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, a to v řízení, jehož účelem je řádné posouzení naplnění podmínek

v zákoně výslovně stanovených. V souladu s uvedenou dohodou byla tehdejší československou vládou kanadské vládě vyplacena částka, mající za následek plné a konečné vypořádání kanadských nároků vzniklých vůči československému státu a jeho občanům (čl. I dohody). Rozdělení této částky bylo ve výlučné pravomoci kanadské vlády (čl. V dohody). Na základě takto vyplacené náhrady nelze pod aspekty ústavně zaručených práv a svobod nic namítat proti názoru Nejvyššího soudu ČR, vyjádřeného v odůvodnění jeho rozhodnutí, dle něhož o majetkové křivdě nelze uvažovat, pokud byl nárok stěžovatelek uspokojen jiným způsobem, a to především z toho důvodu, že tím došlo k naplnění účelu , jak je shora vyložen. Aplikací této dohody nebylo proto zasaženo meritum věci v intencích naplnění podmínek dle již dříve zmíněného zákona.

Ve věci nebylo tedy shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod, a to ze shora vyložených důvodů; návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR byl tedy posouzen jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], a jako takový odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 26. dubna 2001