Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 403/98

Ústavní soud

rozhodl dne 21. prosince 1998 v senátě ve věci

ústavní stížnosti P. P., bytem USA, zastoupené JUDr. V. V.,

advokátem AK, proti rozsudku Krajského soud v Plzni ze dne 16. 2.

1998, čj. -34, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako

účastníka řízení, a vedlejšího účastníka města Plzně,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 1998, čj. -34, se zrušuje.

Odůvodnění.

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

rozsudku Krajského soudu v Plzni stěžovatelka projevuje nesouhlas

se závěry obecných soudů, že její spoluvlastnický podíl přešel do

vlastnictví státu jako věc opuštěná podle § 453 odst. 2 občanského

zákoníku a následně pak do vlastnictví vedlejšího účastníka.

Hospodářská smlouva, kterou bývalý Národní výbor města Plzně

převedl jednu ideální čtvrtinu předmětných nemovitostí do správy

Bytového podniku města P., se vztahovala k ideální jedné čtvrtině

ve vlastnictví J. K., ačkoli jmenovaný byl již v této době mrtev

a dědictví po něm bylo řádně projednáno. Akt, kterým je odnímána

část nemovitosti jako opuštěná tomu, komu v této době již vůbec

nenáleží, není ničím jiným než aktem absolutně neplatným.

Stěžovatelka získala spoluvlastnický podíl k uvedeným nemovitostem

již jako občanka USA, kde trvale žila a žije, v rámci dědického

řízení a na této situaci, pokud se týče jejího občanství,

bydliště, jakož i dalších okolností, se nic nezměnilo. Navíc třeba

vzít v úvahu, že v projednávané věci nemohlo být postupováno podle

, neboť vůči stěžovatelce žádný protiprávní

akt nikdy nesměřoval. Stěžovatelka má proto ze všech těchto důvodů

za to, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni bylo

zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle

článku 11 d (dále jen " "),

včetně toho, že dědění se zaručuje, a navrhuje proto zrušení

napadeného rozsudku.

Krajský soud v Plzni uvedl ve svém vyjádření ze dne 17. 11.

1998, že jeho postupem nebyla porušena žádná stěžovatelčina práva

a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Město Plzeň se

k podané ústavní stížnosti nevyjádřilo.

Z obsahu spisu

Okresního soudu Plzeň - město Ústavní soud zjistil, že

stěžovatelka uplatnila žalobou došlou tomuto soudu dne 13. 2.

1997 nárok na vydání, v žalobě blíže vyznačených, nemovitostí.

V této žalobě uvedla, že hospodářskou smlouvou ze dne 17. 3. 1983

byla správa jedné ideální čtvrtiny těchto nemovitostí převedena na

Bytový podnik města P. s odůvodněním, že jde o majetek opuštěný ve

smyslu , ačkoli šlo o majetek,

který byl předmětem dědického řízení, v jehož rámci stěžovatelka

získala jednu ideální šestnáctinu nemovitostí. Okresní soud Plzeň

- město rozsudkem ze dne 25. 9. 1997, čj. -20, žalobu

zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka sice nabyla dědictvím po

svém dědečkovi J. K. jednu šestnáctinu těchto nemovitostí, její

spoluvlastnický podíl však přešel do vlastnictví státu jako věc

opuštěná podle , následně pak do

vlastnictví vedlejšího účastníka podle

Sb.Takový přechod uznal za majetkovou křivdu,

stěžovatelka nicméně restituční nárok podle tohoto zákona

neuplatnila. O odvolání stěžovatelky proti tomuto rozsudku rozhodl

Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu

prvého stupně potvrdil, když v důvodech svého rozhodnutí se

v podstatě ztotožnil se závěry okresního soudu. Podle ustanovení

má vlastník právo na ochranu

proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje;

zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem

zadržuje. Legitimován k takové žalobě je tedy vlastník, který se

domáhá věci do své moci, popř. spoluvlastník, žalovaným pak je

ten, kdo věc má fakticky ve své moci a odpírá ji bez právem

uznaného důvodu vlastníku vydat. Specifický postup je upraven

restitučními zákony, kdy nárok na vydání věci nelze uplatnit

obecnou reivindikační žalobou, ale pouze za podmínek a způsobem

v těchto zákonech uvedených. Obecné soudy dospěly na základě

provedených důkazů k závěru, že jde právě o posléze uvedený

případ, umožňující uspokojení nároku pouze podle zákona č.

, tento závěr je však v příkrém rozporu s tím, co

v projednávané věci vyšlo najevo. Obecné soudy měly totiž

k dispozici usnesení bývalého Státního notářství Plzeň - město ze

dne 9. 11. 1961, čj. D 1188/60-4, z něhož je patrno, že J. K.,

posledně bytem v P., zemřel a dědictví po něm, zahrnující rovněž

předmětné nemovitosti, nabyli dědicové, v tomto usnesení blíže

uvedení, a to rovněž stěžovatelka v rozsahu jedné ideální

šestnáctiny. Z uvedeného tedy plyne, že stěžovatelka již v době

nabytí dědictví byla státní občankou USA, kam se legálně

vystěhovala a kde také trvale žila. Podle ustanovení § 453 odst.

2 připadají věci opuštěné nebo skryté, jejichž

vlastník není znám, do vlastnictví státu. K základním znakům

citovaného ustanovení náleží tedy to, že jde o věc opuštěnou

a dále že jde o věc, jejíž vlastník není znám. Zákonem č.

, kterým se mění a doplňuje

a upravují některé další majetkové vztahy, bylo s účinností od 1.

4. 1983 za § 453 vloženo ustanovení § 453a, podle jehož odst. 1,

dopustil-li se vlastník věci takového protiprávního jednání, jímž

se trvale zbavil možnosti věc obvyklým způsobem užívat, připadá

věc do vlastnictví státu, pokud je v rozporu se zájmem

společnosti, aby vlastník s věcí dále nakládal. Tento způsob

přechodu věci na stát byl zařazen v ustanovení § 6 odst. 1 písm.

a) jako jeden z restitučních důvodů.

K přechodu vlastnictví k věci na stát docházelo v těchto případech

ex lege, aniž by jeho podmínkou bylo vydání rozhodnutí, nicméně

podmínky tohoto přechodu, mělo-li k němu dojít, musely být

splněny. V projednávané věci, a to v době, kdy byla uzavírána

hospodářská smlouva ze dne 24. 3. 1983 o převodu správy jedné

ideální čtvrtiny předmětných nemovitostí na Bytový podnik města

P., nebyl však, jak již bylo konstatováno, vlastníkem převáděné

jedné ideální čtvrtiny J. K. - jehož vlastnického práva se

uzavíraná hospodářská smlouva výslovně dovolává a ve vztahu k němu

konstatuje, že jde o majetek opuštěný, a nacházející se proto ve

smyslu ustanovení ve vlastnictví

státu -, ale jiné fyzické osoby uvedené v již citovaném usnesení

státního notářství, mezi nimi i stěžovatelka. To však znamená, že

v projednávané věci nemohly být splněny podmínky derelikce, neboť

spoluvlastníci nemovitostí, kteří byli známi, neměli, a proto ani

neprojevili, vůli se jich vzdát (animus dereliquendi). Jinými

slovy, i své době poplatné, často svévolně uplatňované, ustanovení

stanovilo určitá pravidla,

jejichž nedodržení nutně vedlo k tomu, že k přechodu vlastnictví

věci na stát nemohlo dojít. Došlo-li tedy k zabrání majetku státem

bez právního důvodu, neboť stěžovatelka nepozbyla svůj

spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem, nebránilo nic

tomu, aby se svého nároku domáhala žalobou, opírající se o obecné

předpisy občanskoprávní. Jinými slovy, existence speciálních

restitučních předpisů nevylučuje v takovém případě postup podle

obecného právního předpisu (obdobně ).

Z uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatelce opírající svůj

nárok o ustanovení obecné soudy

odepřely její ústavně zaručené a v článku 11 odst. 1 y

zakotvené právo vlastnit majetek, jakož i to, že dědění se

zaručuje, a proto z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti podle

ustanovení ,

o Ústavním soudu, vyhověno a napadený rozsudek byl podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušen.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. prosince 1998