Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 21/2011

30

Cdo 21/2011

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D, v právní věci žalobkyně Komerční banka, a.s., se sídlem v Praze 1, Na příkopě č. 33, IČO: 45317054 proti žalovanému JUDr. J. F., soudnímu exekutorovi, o zaplacení částky 63.358,46 Kčs příslušenstvím,vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. května 2010, č.j. -74, takto:I.Dovolání žalovaného proti výroku I. ve věci samé rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. května 2010, č.j. -74, se zamítá; ve zbývající části se toto dovolání odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.O d ů v o d n ě n í :

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. května 2010, č.j. -74, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 63.358,46 Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že mezi účastníky byla dne 12. dubna 2006 dohoda o narovnání podle ustanovení (dále jen „obč. zák.“) v níž bylo mimo jiné stanoveno, že se žalobkyně zavázala převést na účet žalovaného částku 63.358,46 Kč a žalovaný učinil slib vrátit žalobkyni tuto částku do jednoho měsíce po té, co ji žalovanému vrátí firma MADA Pack, spol. s.r.o., případně do jednoho měsíce ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bude o vrácení této částky žalovanému rozhodnuto; bez ohledu na uvedené se žalovaný zavázal tuto částku vrátit žalobkyni do tří let od jejího připsání na účet žalovaného. Odvolací soud dovodil, že nejsou dány důvody uvedené dohody o narovnání ve smyslu ustanovení obč. zák., resp. cit. zákona. Zmíněná dohoda založila nový závazek mezi účastníky, jímž byly vyřešeny otázky mezi nimi sporné. Námitky žalovaného, že plněním žalobkyně na jeho účet nedošlo k bezdůvodnému obohacení jeho osoby, ale třetího subjektu, nemohou vést k posouzení této dohody jako neplatné. Odvolací soud přitom odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, stejně jako Ústavního soudu. Odvolací soud pak uzavřel, že poté, co uplynula dne 12. dubna 2009 lhůta k plnění stanovená v délce nejpozději tří let od připsání této částky žalobkyní na účet žalovaného, k němuž došlo dne 12. dubna 2006, je žaloba důvodná. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil ve smyslu ustanovení 220 odst. 1 písm. a) (dále jen „ “).

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému dne 7. července 2010, přičemž právní moci nabyl téhož dne.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 30. července 2010 včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení a jako dovolací důvod uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Dovolatel především namítá, že předmětná dohoda o narovnání je neplatná podle ustanovení obč. zák., a to především pro rozpor s dobrými mravy. Nesouhlasí tím s právním posouzením věci odvolacím soudem, který své rozhodnutí založil pouze na dikci předmětné dohody o narovnání. Podle dovolatele nelze ustanovení násl. obč. zák. při právním posouzení užít bez ohledu na jiná ustanovení zákona, zejména pak s přihlédnutím k obecným ustanovením o neplatnosti právních úkonů. Dohoda svým obsahem nesledovala svůj účel, tj. narovnání sporných či pochybných práv účastníků, a v tomto smyslu právní úkon obcházel zákon a příčil se dobrým mravům. Je zde tedy důvod neplatnosti dohody o narovnání, na čemž nemůže nic změnit ani dikce jejího článku II. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k podanému dovolání stručně vyjádřila v tom smyslu, že se ztotožňuje se závěry soudu druhého stupně, takže navrhuje zamítnutí tohoto dovolání.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 12. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009, neboť napadený rozsudek byl vydán dne 7. května 2010. Konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou mající právnické vzdělání ve smyslu ustanovení , stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením , je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením a je v této věci proti výroku ve věci samé přípustné podle ustanovení Poté rozsudek odvolacího soudu v uvedeném výroku I. přezkoumal v souladu s ustanovením až 3 a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je správné.

Bylo již uvedeno, že dovolatel ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení Toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Podle ustanovení § 585 obč. zák. dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet (odst. 1). Byl-li dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku (odst. 2). Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání (odst. 3).

Podle ustanovení § 586 obč. zák. omyl o tom, co je mezi stranami sporné nebo pochybné, nezpůsobuje neplatnost dohody o narovnání. Jestliže však omyl byl vyvolán lstí jedné strany, může se druhá strana neplatnosti dovolat (odst. 1). Narovnání sjednané v dobré víře nepozbývá platnosti ani v případě, že dodatečně vyjde najevo, že některá ze stran dohodnuté právo v době sjednání narovnání neměla (odst. 2).

S ohledem na důvody dovolání je nezbytné poukázat na skutečnost, že dohoda o narovnání patří společně s privativní novací (§ 570 obč. zák.) do kategorie dohod, které ruší závazek tím způsobem, že jej nahrazují závazkem jiným. Na rozdíl od privativní novace je narovnání určeno k úpravě práv, která jsou mezi stranami sporná či pochybná. Spornost nebo pochybnost vzájemných práv je pojmovým znakem narovnání, narovnání směřuje k odstranění této spornosti či pochybnosti. Účelem narovnání přitom není odstranit existující spor či pochybnost tím způsobem, že si strany vyjasní či vysvětlí sporné otázky anebo že zjistí, jaký je skutečný stav věci, narovnáním strany odstraňují jejich spor či pochybnost tím způsobem, že sporný či pochybný závazek zruší a (případně) nahradí závazkem novým, nesporným a nepochybným. Právo je sporné, pokud je určitá otázka s ním spojená předmětem různých názorů (neshody) účastníků (například každý z účastníků má jiný názor na to, zda určité právo platně vzniklo, účastníci se neshodují v tom, jaká je výše předmětu plnění apod.). O pochybnost se jedná tehdy, je-li určitá otázka spojená s právem pro účastníky nejistá (například účastníci si nejsou jisti, zda právo platně vzniklo či jaká je výše předmětu plnění). Spornost i pochybnost jsou z podstaty věci výhradně subjektivní kategorie, jejich existence není podmíněna vedením soudního řízení mezi účastníky. Pro závěr, že mezi stranami existuje spor či pochybnost, je rozhodující pouze to, zda daná otázka je předmětem různého názoru účastníků nebo zda o ní účastníci nemají jistotu. Spornost či pochybnost je třeba vždy posuzovat ze subjektivního hlediska účastníků, právě tuto subjektivní spornost či pochybnost řeší účastníci uzavřením narovnání. Spornost či pochybnost se může vztahovat na kteroukoliv právně relevantní otázku spojenou s právem účastníků, předmětem sporu či pochybností může být samotná existence či platnost práva, ale i další otázky, kterými jsou zejména kauza závazku, obsah závazku (předmět, místo, čas plnění), další vlastnosti závazku (splatnost, promlčení, volba práva) či okruh subjektů závazku. Narovnání je svou podstatou koncipováno jako privativní novace, narovnáním dochází k zániku sporných či pochybných práv a povinností a jejich nahrazení novým závazkem vyplývajícím z narovnání.

Otázka, která je mezi stranami předmětem sporu či pochybnosti, má objektivně vždy určité řešení (právo buď existuje, či nikoliv, je promlčené či nepromlčené, předmět plnění má objektivně určitou výši, místo i dobu splnění atd.), strany či některá z nich však toto řešení neznají nebo je odmítají připustit, a právě v důsledku toho mezi nimi dochází ke sporu či pochybnosti. Spor či pochybnost jsou pojmovými předpoklady narovnání, které právě tento spor či pochybnost řeší, není přitom podstatné, zda se některá ze stran při vlastním hodnocení předmětné otázky mýlí či nikoliv (ostatně omyl alespoň jedné ze stran bude pravidlem, pokud jde o otázky mezi stranami sporné; mají-li obě strany na věc jiný názor, nemůže mít každá z nich pravdu). Omyl stran či některé z nich ohledně okolností, které jsou předmětem sporu či pochybnosti, je v souladu s povahou narovnání, které je určeno právě k řešení sporů na takovém omylu založených. Z tohoto důvodu § 586 odst. 1 věta první stanoví, že omyl o tom, co je mezi stranami sporné nebo pochybné, nezpůsobuje neplatnost dohody o narovnání, takový omyl tedy není právně relevantní.

Je-li omyl u narovnání právně relevantní, jsou s ním spojeny stejné právní důsledky jako s kterýmkoliv jiným omylem v právu. Dohoda o narovnání uzavřená v omylu je relativně neplatná, vyvolává proto právní následky, pokud se oprávněná osoba relativní neplatnosti nedovolá (na další předpoklady a následky relativní neplatnosti se použije úprava obsažená v § 40a). Spor nebo pochybnost o tom, zda mezi účastníky existuje určité právo, je v souladu s povahou narovnání a nemá žádný vliv na platnost dohody o narovnání, která je právě k odstranění tohoto sporu či pochybnosti uzavřena. Pokud strany narovnáním ruší právo, jehož existence je mezi nimi sporná, je narovnání platné bez ohledu na to, zda rušené právo existuje či nikoliv. Pokud by některá ze stran při uzavírání takového narovnání jednala v omylu, jednalo by se o omyl o tom, co je mezi stranami sporné nebo pochybné, takový omyl by se posoudil podle , tedy byl by relevantní pouze tehdy, pokud by byl vyvolán lstí druhé strany (srovnej Komentář k Zákonu , kolektiv a 586, KWK - ).

Z vyloženého je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu uvedeným zásadám vyhovuje, přičemž přiléhavě přihlíží mimo jiné i k judikatuře Nejvyššího soudu ČR (srovnej např. jím zmíněný rozsudek sp. zn. ). Dovolací soud tedy se současným přihlédnutím k obsahu dovolání, jímž byl vázán, v posuzované věci dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku ve věci samé je věcně správné, a proto dovolání žalobce zamítl podle věty před středníkem K projednání a rozhodnutí věci nebylo nařízeno jednání ( věta první ).

Protože dovolání výslovně směřuje i proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, bylo dovolání žalovaného v této části odmítnuto podle ustanovení ve spojení s , protože ustanovení až přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení neupravují.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť dovolateli s ohledem na výsledek dovolacího řízení náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. listopadu 2012

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu