Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1003/2020

28 Cdo 1003/2020-139

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Vracov,IČO 47899093, se sídlem ve Vracově, náměstí Míru 50, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12,za účasti České republiky – Státníhopozemkového úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o žalobě podle části páté , vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. prosince 2019, č. j. -113, takto:

I. Dovolání se odmítá.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ):

V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. srpna 2019, č. j. -88, jímž byly žalobkyni vydány pozemky parc. č. 3714/31 a parc. č. 4829/29, oba v k. ú. Vracov, čímž došlo k nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 7. 6. 2017, č. j. SPU 271784/2017/123/Dv, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním v plném rozsahu Česká republika – Státní pozemkový úřad. Předestřela otázku, zda pozemek parc. č. 4829/29 v k. ú. Vracov, sousedící s přírodní (v terénu „vyježděnou“) startovací a přistávací dráhou polního letiště, tvoří součást funkčního areálu daného letiště, sestávajícího též ze stavby hangáru pro letadla umístěného na samostatně oploceném pozemku, odděleném od startovací a přistávací dráhy pozemní komunikací protínající posuzovanou lokalitu. Měla za to, že odvolací soud uvedenou otázku vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to jeho usneseními ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. , ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. , ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. , případně, že tato otázka se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem projednávaného sporu nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Kladla dále otázku, zda podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), lze oprávněné osobě vydat pozemek tvořící dno umělé vodní nádrže (rybníka) zřízené po jeho odnětí státem, jestliže měl tento původně charakter role. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. , ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. , a ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. , případně má být tato otázka dovolacím soudem řešena rozdílně (zde dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. ), respektive by tato dovolacím soudem již vyřešená otázka měla být posouzena jinak.

Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením , podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelkou vymezených otázek hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že při aplikaci ustanovení zakládajícího překážku vydání věci oprávněné osobě podle je možné přiměřeně zohledňovat i některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného , o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „zákon o půdě“ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. ). Stejný závěr je prezentován i v odborné literatuře (srov. Jäger, P., Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.).

Judikatura současně dovodila, že ustanovení se zásadně týká zastavěného pozemku (jeho takto dotčené části), přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. ). Při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, je proto nezbytné vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností dle občanskoprávních předpisů, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení. Stavbu z hlediska občanského práva hmotného přitom nelze ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo vodohospodářského (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. ).

I podle ustanovení je pak překážkou vydání pozemku nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí) – v případě stavby ve vlastnictví státu stavbou zřízenou po vzniku majetkové křivdy – tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek. Proto je třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který představuje jedno z výkladových kritérií restitučních výluk (přiměřeně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. ). Ani sama existence areálu, jakožto funkčního celku budov a pozemků, pak ovšem „bez dalšího“ vydání některých (např. okrajových) pozemků nevylučuje, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které areál plní (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. ; nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. ).

Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí, naplňující tak důvody restituční výluky, je tedy věcí posouzení výše uvedených kritérií soudy, a to vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí předmětného pozemku, záleží přitom vždy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ). Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a staveb konečně není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty a pozemky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. , ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. , či ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. ).

Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje z individuálních skutkových okolností případu, uzavřel, že vydání pozemku parc č. 4829/29 v k. ú. Vracov výluka ve smyslu ustanovení nebrání, když tento toliko sousedí s přírodní (v terénu „vyježděnou“) startovací a přistávací dráhou polního letiště, k jehož provozu není nezbytně nutný, přičemž není nikterak funkčně propojen ani se stavbou hangáru pro letadla, umístěnou na samostatně oploceném pozemku odděleném od startovací a přistávací dráhy pozemní komunikací protínající posuzovanou lokalitu, a není tak součástí funkčně propojeného souboru nemovitostí (areálu posuzovaného letiště), nejsou jeho závěry nikterak nepřiměřené či nelogické a neodchylují se ani od výše citované judikatury dovolacího soudu (včetně té, na niž odkazuje dovolatelka), na které není důvodu čehokoliv měnit. Závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k určitému areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. , či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. , potažmo jeho rozsudky ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. , a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. ); dovolacímu přezkumu však podléhá výhradně správnost právního posouzení věci (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. , ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. , a ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. ).

Výše uvedené ustálené rozhodovací praxi, na níž není důvodu čehokoliv měnit, současně korespondují i závěry odvolacího soudu o tom, že ve vazbě na individuální skutkové okolnosti projednávané věci, kdy pozemek parc. č. 3714/31 v k. ú. Vracov tvoří dno umělé vodní nádrže (rybníku Rašelina), jež bezprostředně nesouvisí s jeho hrází (hradící konstrukcí), existence rybníku (vzduté vodní plochy) nebrání vydání nárokovaného pozemku oprávněné osobě ( ), když zde samotná vodní plocha (vzdutá vodní hladina), a to i se zřetelem ke stavebně technickému charakteru posuzované umělé vodní nádrže, nepředstavuje samostatnou věc v občanskoprávním smyslu, tj. samostatný předmět občanskoprávních vztahů. Naturální restituci pozemku přitom nevylučuje sama o sobě ani skutečnost, že předmětem restituce je toliko část rybničního dna a nebrání jí bez dalšího zjevně ani nejednotnost vlastnického režimu jednotlivých pozemků, na nichž se rybník rozkládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. ); i při roztříštěnosti vlastnických vztahů k nim, může totiž mít vydávaný pozemek pro oprávněnou osobu nesporný hospodářský význam, kupř. jako předmět pachtu. Právní posouzení věci odvolacím soudem koresponduje konečně i těm závěrům rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle nichž rybník (jak je chápán vodním /veřejným/ právem) není samostatnou věcí z hlediska soukromého práva, s níž by bylo lze samostatně, tj. odděleně od pozemků tvořících rybniční těleso, nakládat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/1999, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. ). K otázce zastavěnosti pozemku ve smyslu se zřetelem k existenci určitých druhů vodních děl pak srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. (na nějž následně odkázala další rozhodnutí; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. , a jeho usnesení ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. ).

V situaci, kdy posuzovaný pozemek (vodní plocha) není ve smyslu ustanovení zastavěn stavbou (jak rozebráno výše), pak jeho naturální restituovatelnosti zjevně nebrání ani okolnost, že v době odnětí měl charakter role. Za součást zemědělského půdního fondu ve smyslu ustanovení jest ostatně považovat též pozemky, které sice neslouží bezprostředně zemědělské výrobě, avšak jsou pro ni nepostradatelné, mimo jiné jako vodní nádrže a rybníky, potřebné pro zemědělskou výrobu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. ), když odvětvím spadajícím pod pojem zemědělské výroby je i chov ryb; rybářství jest odvětvím zemědělské výroby, zajišťujícím řádný chov, zušlechťování, ochranu a lov ryb, případně i rozmnožování a chov ryb v sádkách (srov. k tomu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. , nebo ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. ).

Rozhodnutí odvolacího soudu se přitom nikterak neodchyluje od dovolatelkou označených rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , a sp. zn. , řešících v režimu zákona o půdě otázky pozemkových náhrad, resp. ocenění odňatých a pro zákonné překážky nevydaných pozemků, a přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelkou předestíraná rozdílnost v řešení dovolacím soudem již vyřešené otázky rozhodovací praxí soudu Nejvyššího a Nejvyššího správního.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení v posuzovaném případě naplněny nejsou.

Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ), dohromady ve výši 4 114 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. 6. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu