Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4041/2019

28 Cdo 4041/2019-119

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Kolín,IČO 46390839, se sídlem v Kolíně, Brandlova 25, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9,za účasti České republiky – Státníhopozemkového úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání věci a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání České republiky - Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, č. j. -99, takto: I. Dovolání se odmítá.

II. Česká republika – Státní pozemkový úřad

je povinna

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Kříže, CSc., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ) :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2017, č. j. -80, ve výrocích II. a III., jimiž bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 17. 12. 2015, č. j. SPU 653929/2015/45/Václavů, sp. zn. 20337/2015/537100, výrokem, na jehož základě byl žalobkyni, jakožto osobě oprávněné ve smyslu ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), vydán pozemek parc. č. 292/2 v k. ú. Vítězov, a ve výroku IV. o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně přitom bylo zastaveno řízení o vydání pozemku parc. č. 415/7 v k. ú. Vítězov.

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním Česká republika – Státní pozemkový úřad. Předestřela otázku, zda překážku vydání pozemku podle představuje okolnost, že se na něm nachází vodní dílo - rybník, jenž tvoří funkční celek též s dalšími pozemky, na nichž je situována vodní hladina a rybniční břehy, vlastněnými obcí Velim či dovolatelkou. Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. (zřejmě zde však měla na mysli rozhodnutí sp. zn. ) či co do využitelnosti nárokovaného pozemku žalobkyní též na nález Ústavního soudu sp. zn. , argumentujíc, že se odvolací soud od jejich závěrů svým rozhodnutím odchýlil. Kladla dále otázku, zda překážkou vydání pozemku ve smyslu uvedeného zákona je rovněž veřejnoprávní regulace, neumožňující vlastníku pozemku, na němž se nachází rybník, plně vykonávat vlastnické oprávnění. V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. . Mínila, že tato otázka v daných souvislostech nebyla dosud rozhodovací praxí dovolacího soudu vyřešena.

Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením , podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelkou vymezených otázek hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že při aplikaci ustanovení jest na místě přiměřeně zohlednit závěry dovozené v rámci výkladu obdobného ustanovení zákona o půdě (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. , a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. , a ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. ).

Pro účely ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě se přitom za stavbu považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. ). Stavbu z hlediska občanského práva hmotného nelze tedy ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo vodohospodářského (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. ).

Judikatura současně dovodila, že při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, bude třeba vždy zvažovat, zda stavba může, resp. v režimu , , mohla (viz tohoto zákona), být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení; významným hlediskem též je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. ). Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak důvody restituční výluky, bude věcí posouzení těchto kritérií soudy, vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ). Nelze proto ani generalizovat závěry vyslovené v konkrétních rozhodnutích ve vztahu k určitým druhům staveb. K otázce zastavěnosti pozemku ve smyslu ve vztahu ke stavbám vodních děl, pak srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. (na nějž následně odkázala další rozhodnutí; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. , a jeho usnesení ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. ).

Jestliže tedy odvolací soud při řešení otázky, zda existence rybníku na vydávaném pozemku představuje výlukový důvod ve smyslu ustanovení , vyšel z judikatury vztahující se k obdobně koncipovanému ustanovení zákona o půdě, zjevně se tím od výše popsané rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak neodchýlil. Výše uvedené ustálené rozhodovací praxi současně korespondují i závěry odvolacího soudu o tom, že ve vazbě na individuální skutkové okolnosti projednávané věci (pozemek tvoří součást rybníku Vítězov, jehož hráz představuje pouhou stavební úpravu zemského povrchu – jde konstrukčně o nejprostší typ vodní hráze, jež ze své stavební povahy splývá s pozemkem) existence rybníku (vzduté vodní plochy a části břehu) nebrání vydání nárokovaného pozemku oprávněné osobě ( ), když zde samotná vodní plocha nepředstavuje samostatnou věc v občanskoprávním smyslu, tj. samostatný předmět občanskoprávních vztahů; naturální restituci pozemku přitom nevylučuje sama o sobě ani skutečnost, že předmětem restituce je toliko část rybničního dna a břehu (i takovýto pozemek může mít pro oprávněnou osobu nesporný hospodářský význam kupř. jako předmět pachtu – vždyť i dovolatelka jej propachtovává obci Velim; jednotný vlastnický režim ostatně postrádá i zbývající část rybničních pozemků). Právní posouzení věci odvolacím soudem koresponduje konečně i těm závěrům judikatury, dle nichž rybník (jak je chápán vodním /veřejným/ právem) není samostatnou věcí z hlediska soukromého práva, s níž by bylo lze samostatně, tj. odděleně od pozemků tvořících rybniční těleso, nakládat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/1999, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. ).

Závěry plynoucí z dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. pak nejsou bez dalšího přenositelné do poměrů projednávané kauzy, ať již pro odlišné individuální skutkové okolnosti případu, tak i pro rozdílný rámec právní, neb v odkazovaných rozhodnutích nebyla posuzována naturální restituovatelnost pozemků odňatých v rozhodném období způsobem zakládajícím odškodňovanou majetkovou křivdu. Skutkovým poměrům projednávané pře neodpovídá dále ani odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. , jímž byla posuzována naturální nerestituovatelnost veřejně přístupné plochy městské zeleně.

Překážkou vydání pozemku pak může být zajisté i skutečnost, že podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění, a to přesto, že taková situace není v mezi vypočtenými výlukami výslovně uvedena (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. , ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. ). V projednávané věci (jak popsáno výše) se ovšem žádné skutkové okolnosti, z nichž by bylo lze dovodit existenci takové veřejnoprávní regulace, jež by oprávněnou osobu vylučovala z možnosti realizovat veškeré složky vlastnických oprávnění, nepodávají; pozemky tvořící rybniční těleso lze naopak běžně pronajímat či zcizit (jak již rozebráno shora). Argumentace dovolatelky nese se pak toliko v obecném duchu, aniž by uváděla v daném směru jakékoliv relevantní skutkové okolnosti, odůvodňující výjimku z naturální restituce vyvolanou tím, že by snad v tomto konkrétním posuzovaném případě hrozilo, že dojde k obnovení toliko tzv. holého vlastnictví.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení v posuzovaném případě naplněny nejsou.

Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ), dohromady ve výši 4 114 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 2. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu