Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2278/2022

22 Cdo 2278/2022-322

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. S., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pražská 255/41, proti žalovanému: Lesy České republiky, s. p., IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 3. 2022, č. j. -292, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Olomouci (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 8. 2021, č. j. -229, ve výroku I zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem stavby vodního díla, hráze ohrazující umělou vodní nádrž, která stojí na pozemcích parc. č. st. XY v k. ú. XY a parc. č. st. XY v k. ú. XY (dále rovněž jako „předmětná hráz“). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen jako „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. 3. 2022, č. j. -292, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, která byla vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předmětná hráz není samostatnou věcí v právním slova smyslu ve vlastnictví žalobce, ale součástí shora uvedených pozemků ve vlastnictví žalovaného.

Podle žalobce je nutno v poměrech projednávané věci na základě kritérií uvedených v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (na kterou v dovolání odkazuje) pro stanovení toho, zda určitý výsledek stavební činnosti je samostatnou věcí v právním slova smyslu, dospět k závěru, že předmětná hráz je samostatnou věcí v právním slova smyslu (ve vlastnictví žalobce), a nikoliv součástí pozemků ve vlastnictví žalovaného. Namítá, že je účelné, aby hráz byla samostatnou věcí, neboť se jedná o „nejdůležitější prvek“, který tvoří příslušné vodní dílo, jež slouží k provozu vodní nádrže a k nakládání s tam akumulovanými vodami. Hráz rovněž naplňuje další kritérium pro definici samostatné věci, a to její ovladatelnost – s hrází je možno nakládat. Podle žalobce lze rovněž vymezit, kde končí pozemek, na němž se hráz nachází, a kde začíná samotná hráz. Poukazuje na skutečnost, že hráz byla geodeticky zaměřena a ohraničují ji určité stavební prvky. Hráz je výsledkem stavební činnosti člověka, přičemž z hlediska použitých stavebních materiálů se nejedná o prostý typ sypané hráze (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. ). Z uvedeného podle žalobce plyne, že hráz je samostatnou věcí v právním slova smyslu ve vlastnictví žalobce, a nikoliv součástí pozemků ve vlastnictví žalovaného.

Uvádí také, že vlastnické právo k hrázi nabyl na základě kupní smlouvy uzavřené s příslušným správcem konkursní podstaty právního předchůdce žalobce v procesu schváleném konkursním soudem. Je-li nyní dovozováno, že hráz není samostatnou věcí v právním slova smyslu, a dovolatel tak vlastnické právo na základě příslušné smlouvy nenabyl, došlo k porušení vlastnického práva žalobce garantovaného u a d.

Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda předmětná hráz je samostatnou věcí v právním slova smyslu (ve vlastnictví žalobce), nebo součástí pozemků, na nichž se nachází (které jsou ve vlastnictví žalovaného).

Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat všechny rozhodné právní skutečnosti spojené se vznikem hráze a tvrzeným nabytím vlastnického práva k ní žalobcem před 1. 1. 2014 (stavba hráze byla povolena na základě příslušného správního rozhodnutí ze dne 20. 10. 1950 a žalobce měl nabýt vlastnické právo k hrázi na základě kupní smlouvy ze dne 3. 11. 2003), je nutné na dané skutkové okolnosti aplikovat příslušná ustanovení , , ve znění účinném do 31. 3. 1964, a , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (k tomu srovnej a 2 , ).

V době účinnosti občanských zákoníků č. a č. , kdy se neuplatňovala zásada, že stavby jsou součástí pozemku (superficies solo cedit), a zejména před rokem 1990, kdy vlastnická práva fyzických osob nebyla vždy respektována, byla zřízena řada vodních děl či jejich stavebních prvků, aniž by jejich zřizovatel měl vlastnické právo k pozemkům, na kterých stály; k podobnému stavu však docházelo i později na základě výsledků restitučního řízení i v procesu privatizace.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. (uveřejněném, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz) konstatoval, že hráz rybníka může být stavbou (věcí) ve smyslu občanského práva, a uvedl: „O tom, zda hráz rybníka je samostatnou věcí v právním smyslu anebo zda jde o součást pozemku, na kterém stojí, nelze učinit obecný závěr bez posouzení konkrétní situace. Při posuzování je třeba vyjít kromě stavebního provedení hráze též z toho, zda lze určit, kde končí pozemek a začíná samotná hráz, tedy zda lze vymezit a oddělit vlastnictví vlastníka pozemku a vlastníka hráze“ (srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. ).

V rozsudku ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , Nejvyšší soud rovněž dovodil, že „stavba jako výsledek stavební činnosti je zpravidla též stavbou podle občanského práva a je samostatnou věcí. V některých případech však stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc. V některých mezních případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. ).“

Otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku, nebo samostatnou věcí, nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudů nižších stupňů (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. , a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. ). Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení zpochybní možné hraniční případy toliko tehdy, pokud by úvahy soudů nižších stupňů byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny. Přímo do poměrů posuzování hrází jako věcí v právním smyslu tuto obecnou zásadu formuloval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. , dostupným na https://nalus.usoud.cz).

V poměrech projednávané věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že předmětná hráz není samostatnou věcí v právním slova smyslu ve vlastnictví žalobce, ale součástí pozemků ve vlastnictví žalovaného, na nichž se nachází. Odvolací soud tuto úvahu rovněž náležitě odůvodnil.

Je důležité především zohlednit, že s ohledem na stavebnětechnické provedení hráze jakožto hráze sypané nelze určit, kde končí pozemek, na němž je postavena, a kde začíná samotná hráz. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů se jedná o hráz vzniklou navršením zeminy, která plynule přechází v pozemek pod ní ležící. Hráz rovněž nelze považovat za samostatnou věc v právním slova smyslu s ohledem na stavební prvky (kamenné patky) nacházející se na obou stranách hráze, jelikož ani pomocí těchto stavebních prvků nelze vést pomyslnou přímku, která by oddělila pozemek od hráze. Jedná se o homogenní hlinitou hráz, přičemž její oddělení od pozemku není ani fakticky možné.

Se zvažovaným kritériem stavebního provedení hráze rybníka je nutno vzít do úvahy i další kritérium, a to zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, například k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů. Pokud předmětná hráz rybníka, vzhledem ke svému technickému provedení, splývá s okolními pozemky a s pozemky nacházejícími se pod hrází, a nelze ji tak dost dobře reálně vymezit horizontálně ani vertikálně, je v podstatě vyloučené, aby měla samostatný právní režim. Její fyzická a funkční spojitost s těmito pozemky je zřejmá.

Uzavřel-li odvolací soud v poměrech posuzované věci na základě individuálního posouzení konkrétních skutkových okolností, že předmětná hráz není samostatnou věcí v právním slova smyslu, ale součástí pozemků, na nichž se nachází, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto není dovolání žalobce v této části podle přípustné.

Dovolatel dále namítá, že je důležité také zohlednit, že předmětnou hráz nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 3. 11. 2003 uzavřené s příslušným správcem konkurzní podstaty předchozího vlastníka hráze. V souvislosti s touto námitkou však dovolatel neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje v této souvislosti za naplněný.

Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených , nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ve spojení s Pokud má být totiž dovolání přípustné podle proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. ).

Jinými slovy existencí právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je nutno rozumět otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu již vyřešená byla a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Tato dovolací námitka tedy nemůže spočívat v tom, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a věc má být posouzena jinak – podle požadavku dovolatele (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. ).

Z uvedeného se podává, že pokud dovolatel pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu ve spojení s , v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Prostřednictvím takové námitky dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v

K uvedenému považuje Nejvyšší soud za důležité podotknout, že z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, avšak i v takovém případě je dovolatel povinen vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (a to například tím, že poukáže na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, od níž se odvolací soud měl podle tvrzení dovolatele odchýlit při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit). Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti v souvislosti s námitkou, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y (srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. , uveřejněného pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. ).

V projednávané věci dovolatel neformuluje v této souvislosti žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo být založeno, ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje v této souvislosti za naplněný. V této souvislosti dovolatel neodkazuje ani na žádné rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu. Obsahem dovolání je pouhá polemika žalobce s rozhodnutím odvolacího soudu a jeho právním posouzením věci s tím, že toto právní posouzení by mělo být podle názoru dovolatele jiné (tedy takové, že s přihlédnutím ke kupní smlouvě ze dne 3. 11. 2003 je žalobce vlastníkem předmětné hráze). V takovém případě ovšem nevymezuje žalobce v této části dovolání řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu

Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat ( a ).

S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 10. 2022

Mgr. David Havlík

předseda senátu