Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3963/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené Mgr. et Mgr. Igorem Nitrianským, advokátem, sídlem Kostelní náměstí 16, Prachatice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2018 č. j. 25 Cdo 1071/2018-176, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti GABRETA, s. r. o., sídlem Koryto 1, Zbytiny, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu podle d (dále jen " "), resp. do práva na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Prachaticích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 21. 6. 2017 č. j. -122 zcela vyhověl žalobě, jíž se nezletilá stěžovatelka (žalobkyně) domáhala po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, kterou požadovala z titulu náhrady škody za poškození zdraví po úrazu (pokousání psem, k němuž došlo v areálu vedlejší účastnice řízení).

3. K odvolání vedlejší účastnice řízení Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 11. 2017 č. j. -155 změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu co do částky 54 927,50 Kč zamítnul.

4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018 č. j. -176 odmítnuto podle věty první a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jelikož neobsahovalo požadované náležitosti a ani po dobu trvání lhůty pro podání dovolání o ně nebylo doplněno a pro tento nedostatek nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka nedostála obligatornímu požadavku vyplývajícímu z , neboť neuvedla, které z hledisek jeho přípustnosti podle považuje za splněné, když pouze citovala znění a popsala, s jakými závěry soudu nesouhlasí, aniž by uvedla konkrétní předpoklad přípustnosti ve smyslu , tedy zda se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo jde o otázky dosud nevyřešené nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně anebo mají být posouzeny jinak. Podle pak mohlo být dovolacím důvodem pouze nesprávné právní posouzení věci.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces. Nesouhlasí s postupem Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl. Zdůrazňuje, že ve svém dovolání řádně a zcela dostatečně specifikovala dovolací důvod - porušení práva na spravedlivý proces, které mělo spočívat v tom, že krajský soud dostatečně nevysvětlil, proč stanovil výši odškodnění pouze na 2,5 násobek základní hodnoty (oproti 5 násobku, z něhož vycházel okresní soud). Z judikatury Ústavního soudu přitom jednoznačně vyplývá, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod odvolacím soudem, je uplatnitelná jako dovolací důvod podle

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek mají nesprávné použití či výklad podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].

8. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž vytýká, že se jí podaným dovoláním nezabýval, přestože dostatečně specifikovala důvody dovolání. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že stěžovatelka přehlíží rozdíl mezi přípustností dovolání ( ) a dovolacími důvody ( ). Je sice pravdou, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady jeho přípustnosti, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí stěžovatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. ).

9. Ústavní soud se zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva zakotveného v y, resp. Úmluvy a konstatuje, že k jeho porušení napadeným rozhodnutím ani postupem Nejvyššího soudu předcházejícím jeho vydání nedošlo. Ústavní soud se po zjištění obsahu dovolání, které stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti, shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelka v něm žádnou konkrétní a jednoznačnou otázku neformulovala, ani neuvedla, v čem konkrétně spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti jejího dovolání. Nejvyšší soud zároveň jasně a srozumitelně vysvětlil, proč není dovolání stěžovatelky přípustné a v čem je tedy vadné.

10. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná [ ].

11. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání lze sice dovodit snahu o ochranu svých zájmů, ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nezbytnost naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle ), a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle ), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ( ), což se ukazuje i v ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka oba tyto pojmy zaměňuje, resp. nedostatečně rozlišuje jejich význam a účel. Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014

sp. zn.

).

12. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání (2018) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, poskytnout návod jak obsah dovolání formulovat. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2019

Josef Fiala, v. r.

předseda senátu