Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3076/2016

28 Cdo 3076/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 000 64 581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, za účasti 1) J. Š., 2) A. Š.,obou zastoupených JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně č.p. 123, a 3) České republiky – Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, o vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2016, č. j. -379, takto:I. Dovolání seodmítá.II. Žádný z účastníků nemáprávo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce napadl dovoláním shora označený rozsudek odvolacího soudu, v části, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 12. 2014, č. j. -331) ve výroku pod bodem I, jímž byla zamítnuta žaloba, že účastníci 1/ a 2/ nejsou podílovými spoluvlastníky (každý s podílem o velikosti jedné ideální čtvrtiny) pozemku p.č. 2401/92 v kat. území S., odděleného /označeným/ geometrickým plánem coby nedílné součásti rozsudku, přičemž v tomto rozsahu mělo být ve výroku I nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 30. 12. 2008, č. j. PÚ 8665/93/4.

V souzené věci jde o vlastnictví oprávněné osoby, v řízení dle části páté ( a násl.) , , ve znění pozdějších předpisů, iniciované žalobcem v návaznosti na předchozí rozhodnutí pozemkového úřadu dle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Odvolací soud uzavírá, že v případě shora označeného pozemku (na rozdíl od pozemku p.č. 2401/89 v k. ú. S., jehož vydání brání existence sportovního zařízení; § 11 odst. 1 písm. e/ zákona o půdě) není dána překážka jeho vydání oprávněným osobám podle § 11 odst. 1 zákona o půdě (uzavíraje přitom, že pozemek není nezbytně nutný pro provoz areálu školy a není ani výhradně užíván veřejností).

Co do právního posouzení věci dovolatel kritizuje právě výklad a aplikaci ustanovení § 11 odst. 1 písm. e), případně písm. c) zákona o půdě, stanovící výluky vydání pozemku oprávněným osobám, spočívající v jeho zastavěnosti (funkční spojení se stavbami a součást sportovního areálu); přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v dovolání odkazované.

Se zřetelem k době zahájení řízení a vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „ “).

Dovolání není přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) vyjmenovaných v ustanovení a přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení , neboť vymezené otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledává důvody k jinému posouzení, těchto v jeho rozhodovací praxi již vyřešených, otázek.

Právní posouzení otázky zastavěnosti pozemku coby překážky jeho vydání oprávněné osobě (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) v napadeném rozhodnutí není nikterak v kolizi s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. ,

či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. ), jež připouští, že překážkou vydání pozemku může být i funkční souvislost pozemků se stavbou, kdy pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek, tvořící vzájemně provázaný soubor staveb a pozemků (areál); k tomu srov. např. i nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89; či usnesení ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. .

Je-li dovolatelem zmiňována existence sportovního areálu, lze připomenout i rozhodovací praxi dovolacího soudu vážící se k výkladu a aplikaci ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. ), jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že pro účely posouzení existence překážky pro vydání pozemku podle § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě je rozhodující především naplnění podmínky skutečné existence sportovního zařízení na oprávněnou osobou požadovaném pozemku; sportovní nebo tělovýchovné zařízení (či jeho část) musí být na požadovaném pozemku zřízeno nebo požadovaný pozemek musí být za účelem jeho provozu užíván, případně musí jít o pozemek, bez něhož by provoz sportovního zařízení nebyl bez neodůvodněných obtíží možný; přitom při řešení otázky, zda je pozemek součástí areálu sportovního zařízení, není významné jeho formální začlenění, nýbrž jeho skutečná využitelnost k provozu sportovního zařízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. ).

Jestliže právnímu posouzení věci – řešení otázky, zda vydání sporného pozemku oprávněným osobám nebrání některá z překážek dle § 11 odst. 1 zákona o půdě – zde předchází zjištění (coby výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů), že předmětný pozemek, situovaný na samém okraji areálu (tvořící jeho cíp), není jeho součástí, resp. že není nezbytně potřebný k provozu školského či sportovního zařízení, pak se právní posouzení věci shora uvedené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (stejně tak jako Ústavního soudu) nepříčí.

Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s tou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jež dovodila, že při posuzování možnosti vydání pozemku osobám oprávněným by mělo být též přihlédnuto i k tomu, zda takto vydaný pozemek může být bez právních či faktických překážek užíván jeho vlastníkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. ,

nález

Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. ), jestliže podle skutkových zjištění odvolacího soudu v souzené věci předmětný pozemek „jen volně navazuje na sportovní areál, není /výhradně/ užíván veřejností a může být oprávněnými osobami jako jeho vlastníky individuálně užíván“.

Argumentace dovolatele, že předmětný pozemek je nezbytně nutný k provozu sportovního areálu základní školy a že plní další funkce (že slouží jako protihlukový val), nese se pak již v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti) a nemůže založit přípustnost dovolání. [Není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.]

Sluší se dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu není v kolizi ani s dříve vydaným rozhodnutím dovolacího soudu v dané věci – usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. , jež bylo vydáno ve vztahu k jiným účastníky nárokovaným pozemkům (pozemky parc. č. 2401/25 a parc. č. 2401/28 v kat. území S.), jež byly funkčně spojeny se stavbou místní komunikace, resp. sloužily jako dělící (zatravněný) pás coby součást stavby místní komunikace.

V situaci, kdy má odvolací soud za prokázané, že konstituované vlastnické právo oprávněných osob k předmětnému pozemku nebude omezeno veřejným užíváním, je nepřiléhavý též odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. , doprovázený obavou, že by snad žalobci (tak jako v jiných věcech) mohli v budoucnu nárokovat náhradu za omezení vlastnického práva z titulu bezdůvodného obohacení.

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. věty první ), nepřípustné dovolání odmítl (srov. věty první ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy náklady účastníků 1) a 2) spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání, v němž k relevantním otázkám nepřináší žádnou novou argumentaci, nelze v daném případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. ledna 2017

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu