Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3362/2010

28

Cdo 3362/2010

ROZSUDEK

a) J. V.

,

b) M. V.

, a

c) Z. V

zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kubínem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Pražská 7, proti žalovaným

1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

, Územní pracoviště v Českých Budějovicích, Prokišova 5,

2) Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích

, se sídlem v Českých Budějovicích, Branišovská 31, a

3) Pozemkovému fondu České republiky

, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobce c) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. dubna 2010, č. j. -273, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. dubna 2010, č. j. -273, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žalobu o určení, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemku označeného dle připojeného geometrického plánu parcelním číslem 1620/23 (o výměře 4023 m2), zapsaného dosud jako součást parcely č. 1620/12 v katastrálním území České Budějovice 2, jakož i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení

zrušuje

a v tomto rozsahu se věc

vrací

Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 8. října 2009, č.j. -216, bylo určeno, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemků parc. č. 1531/8 a 1620/23 v katastrálním území České Budějovice 2, nově geometricky určených označeným geometrickým plánem, jež je nedílnou součástí rozsudku, s podíly o velikosti jedné osminy (žalobci a/ a b/), resp. šesti osmin (žalobce c/) pozemků; tím bylo v uvedeném rozsahu nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Českých Budějovicích ze dne 18. 10. 2007, č.j. 3301/2049/07-1184/91-1/Val/0-R-79/07.

Soud prvního stupně rozhodoval o vlastnictví oprávněné osoby podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “), v řízení podle části páté , , ve znění pozdějších předpisů ). Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou dědici H. V., která byla oprávněnou osobou podle a e) zákona o půdě, neboť předmětné pozemky – které patřily jejímu právnímu předchůdci O. L. – přešly v roce 1954 na stát v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (restituční titul podle zákona o půdě). O vlastnictví žalobců k předmětným pozemkům (jež byly označeným geometrickým plánem odděleny z pozemků parc. č. 1531/1 a 1620/12) rozhodl pozemkový úřad negativně se závěrem, že vydání těchto pozemků brání překážka uvedená v ustanovení zákona o půdě (zastavěnost pozemků po jejich přechodu na stát). Tento závěr pozemkového úřadu shledal soud prvního stupně nesprávným. Vzal za prokázané, že na žádném z předmětných pozemků se stavba nenachází a nejde ani o pozemky bezprostředně související s některou ze sousedních staveb a nezbytně nutné k jejímu provozu. To platí jak v případě pozemku parc. č. 1531/8, který pouze „dotváří okolí tělovýchovného pavilonu“ ve vysokoškolském areálu žalované 2), tak i o pozemku parc. č. 1620/23, který sice přiléhá k pozemkům tvořícím běžecký ovál lehkoatletického stadionu obklopujícího fotbalové hřiště v oploceném areálu tohoto sportovního zařízení, k jeho provozu ovšem není nezbytný. Ke sportovním účelům tento pozemek není dlouhodobě využíván a jde o „široký travnatý pás na jedné straně ohraničený křovinami, na druhé straně pak plotem“. Vycházeje z takto zjištěného skutkového stavu, akcentuje též účel restitučních předpisů, došel soud prvního stupně k závěru, že žádná z překážek pro vydání předmětných pozemků oprávněné osobě (žalobcům jako jejím dědicům) zde není, a rozhodnutím o vlastnictví žalobců v dotčeného rozsahu nahradil předchozí (negativní) rozhodnutí pozemkového úřadu ( ).

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) ze dne 1. dubna 2010, č.j. -273, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vlastnictví parcely č. 1531/8 potvrzen a ve výroku o vlastnictví parcely č. 1620/23 změněn tak, že v uvedeném rozsahu se žaloba zamítá. Dospěl k závěru, že byť jde o pozemky nezastavěné, na pozemku parc. č. 1620/23 se nachází tělovýchovné zařízení zřízené před 1. říjnem 1976, sloužící zprvu jako plochodrážní stadion, později jako stadion atletický a fotbalové hřiště. Konstatoval, že předmětný pozemek spolu s ostatními přilehlými pozemky tvoří jediný funkční celek, nedělitelný areál tělovýchovného zařízení. K otázce o posouzení areálu jako jediného vlastnického celku poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. . Nepokládal za podstatné, „zda by bylo možno některou okrajovou část oddělit při zachování většiny ostatních funkcí, bez toho, že by došlo k podstatnému omezení většiny sportovních vyžití, které toto hřiště nabízí“. Uzavřel proto, že vydání pozemku parc. č. 1620/23 brání překážka podle § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě.

Proti rozsudku odvolacího soudu – výroku, ve kterém byl rozsudek soudu prvního stupně změněn – podal žalobce c) dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení , co do důvodů měl za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Namítal, že odvolací soud pominul řadu právně významných skutečností, z nichž vyplývá, že již v době rozhodování pozemkového úřadu o vlastnictví zde překážky bránící vydání předmětného pozemku nebyly. Ač byl předmětný pozemek původně součástí areálu plochodrážního stadionu, v roce 1965 došlo k jeho přebudování na lehkoatletický stadion s fotbalovým hřištěm, který byl rozšířen a dílem přesunut na jiné pozemky. Již tehdy byl předmětný pozemek (geometrickým plánem oddělená parc. č. 1620/23) opuštěn a jako sportoviště nebyl od té doby využíván. Funkčně se stávajícím areálem nesouvisí, byť zůstal za jeho oplocením. Z toho dovolatel dovozoval, že překážka pro vydání tohoto nárokovaného pozemku podle zákona o půdě dána není. Poukázal přitom i na judikaturu Ústavního soudu upřednostňující restituci naturální. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu v dotčeném rozsahu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení , přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání ( věty prvé ) a shledal dovolání opodstatněným.

V posuzované věci jde o otázku výkladu a aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě, jenž stanoví, že pozemky nelze osobě oprávněné podle tohoto zákona vydat v případě, že

na pozemku, který byl vyňat ze zemědělského půdního fondu, bylo na základě územního rozhodnutí zřízeno tělovýchovné nebo sportovní zařízení nebo se na pozemku nachází tělovýchovné nebo sportovní zařízení, které bylo zřízeno před 1. říjnem 1976.

Z judikatury, jež řeší otázku výkladu a aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě, lze pak poukázat zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. (veřejnosti dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu), ve kterém Nejvyšší soud vyložil, že „pro účely posouzení existence překážky pro vydání pozemku podle je rozhodující především naplnění podmínky skutečné existence sportovního zařízení na oprávněnou osobou požadovaném pozemku. Je třeba mít za prokázané, že na restitučním nárokem dotčeném pozemku se nachází stavba v občanskoprávním slova smyslu, kterou je možné považovat za sportoviště nebo stavba související s jeho chodem, případně že se jedná o pozemek, bez něhož by provoz sportovního zařízení nebyl bez neodůvodněných obtíží možný. Sportovní nebo tělovýchovné zařízení (či jeho část) musí být na požadovaném pozemku zřízeno nebo požadovaný pozemek musí být za účelem jeho provozu užíván. Naplnění uvedených skutečností musí být přitom sledováno ke dni rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu, jak vyplývá z “

V každé individuální věci je tedy nutno zkoumat, zda i přes případné vydání pozemku je možné sportovní zařízení dále využívat ke sportovním činnostem v nezměněném rozsahu a není-li tomu tak, pak je třeba naplnit účel restitučního předpisu a dotčený pozemek vydat, neboť takový pozemek již nespadá pod ochranu veřejného zájmu vyjádřeného v zákoně a naopak je zákonem určen k vydání oprávněným osobám.

Z dlouhodobě ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu současně vyplývá, že ustanovení zákona o půdě jako jednoho z tzv. restitučních předpisů je nutno vykládat předně s ohledem na jeho účel (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, pod č. 123, nebo nález ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 26, pod č. 48, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. , veřejnosti dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu). V těchto a mnoha dalších rozhodnutích bylo konstatováno, že daným účelem je částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum) před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací. Institut překážek bránících vydání nemovitosti obsažený v je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí.

Jiné závěry nevyplývají ani z odvolacím soudem citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. , jež pojednává o souboru nemovitostí tvořící ucelený sportovní areál (Tyršovo hřiště) jako jediném vlastnickém celku. Není-li totiž pozemek součástí takového areálu (jak tvrdí žalobci a jak uzavřel soud prvního stupně, zdůrazňuje zbytnost tohoto pozemku pro další fungování sportovního zařízení), překážka pro jeho vydání oprávněným osobám podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě dána není. Při řešení otázky, zda je pozemek součástí areálu sportovního zařízení, není významné jeho formální začlenění, nýbrž jeho skutečná využitelnost k provozu sportovního zařízení.

Nelze odhlédnout od skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež jsou výsledkem procesně korektního dokazování, nepostrádajícího ani ohledání na místě samém. Podle nich ani pozemek parc. č. 1620/23 k provozování sportovního zařízení (stadionu) nezbytně nutný není, podle pořízené fotodokumentace je situován až za živým plotem oddělujícím sportoviště od této „ostatní polochy“, na něm samém žádné sportovní aktivity neprobíhají, přičemž jeho vydáním jiné (oprávněné) osobě nebude provoz areálu sportovního zařízení narušen ani významněji omezen. S těmito závěry soudu prvního stupně se odvolací soud (při jiném právním posouzení věci) vypořádává v míře nedostatečné, konstatuje-li současně (poněkud logicky rozporně), že jde o pozemek, který je součástí nedělitelného areálu sportovního zařízení, a to i tehdy, pokud by jej bylo lze z tohoto areálu vyčlenit, tedy i v případě, pokud (z funkčního hlediska) součástí tohoto areálu reálně není (jak vyplývá z výsledků provedeného dokazování).

Z výše uvedeného vyplývá, že závěry odvolacího soudu, jež jej vedly k extenzívnímu výkladu překážek bránících vydání nárokového pozemku, bez přihlédnutí k jeho faktickému využití a významu pro fungování areálu sportovního zařízení, neobstojí a jde o závěry minimálně předčasné.

Z důvodu nesprávného právního posouzení věci proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení zrušil ( , část věty za středníkem, ) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( , věta první, ).

Právní názor dovolacího soudu co do nyní řešené problematiky – nedojde-li v dalším řízení k podstatné změně skutkového stavu věci – je pro odvolací soud závazný ( ). V konečném rozhodnutí odvolací soud rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. října 2010

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu