Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3005/2022

28 Cdo 3005/2022-559

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) J. H., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, b) D. P. S., narozený XY, bytem XY, Velká Británie (jako procesní nástupce paní B. S., narozené XY, bytem tamtéž, zemřelé 2. 3. 2020), c) T. K., narozený XY, bytem XY, Velká Británie, d) M. A. E. K., narozená XY, bytem XY, Spojené státy americké, e) M. P. K., narozený XY, bytem XY, Spojené státy americké, žalobci b) až e) zastoupeni Vratislavem Pěchotou Jr., Esq., advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87, za účasti statutárního města Brno, identifikační číslo osoby 449 92 785, se sídlem Brno, Dominikánské náměstí 196/1, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , , o dovolání žalobce b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2019, č. j. -502, t a k t o :

O d ů v o d n ě n í :(dle )

1. Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu byl ve výrocích I., II. a III. změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2018, č. j. -445, -445 [jímž bylo určeno, že žalobce J. H. a další oprávněné osoby – B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K. jsou v tam vymezených podílech vlastníky pozemku „část p. č. (PK) XY – role, o výměře 3009 m

2

v k. ú. XY, jež nyní tvoří (dle KN) části parcel p. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú XY“ a dále pak pozemku „část p. č. (PK) XY – role, o výměře 581 m

2

v k. ú. XY, jež nyní tvoří dle (KN) části parcel č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY“ a jímž bylo v dotčené části nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 3239/92/82-RNP] tak, že „žaloba na znovuprojednání věci rozhodnuté Státním pozemkovým úřadem, Krajským pozemkovým úřadem pro Jihomoravský kraj, rozhodnutím ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 3239/92/82-RNP, se zamítá“ (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudů obou stupňů (výrok II.) a o nákladech státu (výrok III.).

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce b/ (coby právní nástupce původní žalobkyně b/ B. S., zemř. 2. 3. 2020, jenž dle výsledku pozůstalostního řízení převzal právo, o které v řízení jde). Dovolatel předestřel otázku, zda vydání nárokovaných pozemků oprávněným osobám podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “ nebo jen „zákon“), brání překážka zastavěnosti pozemků ve smyslu zákona. Dovolání považuje za přípustné podle , neboť jde o otázku řešenou v rozhodování dovolacího soudu rozdílně (v situaci, kdy předmětem restituce jsou dle jeho mínění pozemky nezastavěné, jež nejsou nezbytné k provozování stavby), a rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky dovolacím soudem v jeho rozhodování dosud nevyřešené, vážící se k výkladu (jde-li o určení časového momentu, k němuž se posuzuje překážka dle zákona, k níž dovolatel současně namítá, že areál zahrnující předmětné pozemky v průběhu řízení ztratil svoji funkčnost). Odvolacímu soudu vytýká, že „nedal dostatečnou deferenci“ (respekt) zjištěním, jež v této věci učinil soud prvního stupně a že své rozhodnutí založil na nikoliv přiléhavé judikatuře.

3. Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první zákona , , ve znění pozdějších předpisů – v textu jen „ “) dovolání odmítl podle a 2 jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v a není přípustné ani podle

4. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

5. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v tom, že pro posouzení, zda je dána překážka naturální restituce ve smyslu , je významné i hledisko funkční souvislosti pozemků se stavbami. Za pozemky tvořící s objekty výstavby jeden funkční celek nutno považovat jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. , ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. ). Je tedy třeba vždy přihlížet k celkovému účelovému propojení dotčených pozemků s ostatními nemovitostmi, tvořícími vzájemně provázaný areál. Aplikovaný restituční předpis totiž slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem či práva třetích osob, jež mohou převážit nad právem na naturální restituci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. , a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ).

6. V rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. , se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil k otázce funkčního vymezení areálu a současně formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, přičemž připomněl, že překážkou bránící při svém naplnění restituci podle může být právě funkční spojení pozemků se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak svázány s přilehlou stavbou či provozem, a konečně přiměřený poměr, či naopak nepoměr výměry pozemků, jež mají být vydány, vůči ostatním pozemkům v areálu. Zmíněná kritéria ovšem nemají kumulativní ani taxativní charakter (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. , a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. , případně jeho usnesení ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. ). Jestliže by extenzivní výklad mohl vést k závěru o pouze „volném“ spojení pozemků se stavbou, a tedy k jejich vydání, je třeba zvážit, zda funkce, již pozemky plní v souboru nemovitostí, může být plněna i v redukované míře (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. , a ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. , a usnesení téhož soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. ). Za areál je podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu možno považovat např. i průmyslový areál (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. , a usnesení téhož soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. ).

7. Revize konkrétních úvah týkajících se příslušnosti nárokovaných pozemků k areálu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. , ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. , či ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. ), respektive intenzity jejich funkční vazby na tento celek (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. , a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ) pak Nejvyššímu soudu nepřísluší, neboť se jedná o problémy skutkové povahy, zatímco kognice dovolacího soudu je orientována toliko na otázky právní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. , či ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. ).

8. V obdobných souvislostech Nejvyšší soud také konstantně odkazuje i na rozhodovací praxi Ústavního soudu, která – při šetření práv restituentů a prioritě restituce obnovením vlastnictví – respektuje nedělitelnosti areálů tvořících jeden funkční celek (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 89, svazek 18, ročník 2000, nebo usnesení ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. ). Důvodem výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, jež v určitém případě převažují nad restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení nemovitostí vylučovaly nebo omezovaly jejich využití v soukromém vlastnictví (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. , bod 37., či usnesení téhož soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , bod 11.).

9. Pro úplnost lze připomenout i další nálezovou judikaturu Ústavního soudu k restituci pozemků (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. ), k níž se ve své judikatuře přiklání i Nejvyšší soud (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. , ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. , nebo ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. ), a kterou tak nelze charakterizovat jako excesivní (vybočující z nastolené judikaturní linie),podle níž je naturální restituce vyloučena zpravidla i tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona o půdě.

10. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje z individuálních skutkových poměrů projednávané věci [kdy vzal za prokázané, že „nárokované pozemky funkčně souvisejí s areálem pneuservisu (zahrnujícím asfaltový příjezd, přístupové a provozní plochy, firemní prodejnu, tlakovou myčku, stojany pro čerpání pohonných hmot a stavby soužící provozu firmy, např. pro kryté parkování strojů) a dále že tvoří součást asfaltové komunikace na ulici XY, když se na nich „nachází přiléhající chodník a pásy (ostrůvky) zeleně a opěrná zídka“ – viz bod 13. odůvodnění rozsudku], uzavřel, že vydání předmětných pozemků brání překážka zastavěnosti ve smyslu , za niž považoval i funkční souvislost pozemků s dalšími nemovitostmi v dané lokalitě (s nimiž tvoří vzájemně provázaný soubor pozemků a staveb – areál), maje na zřeteli i účel restitucí (vycházeje ze zjištění, že lokalizace a začlení pozemků v areálu brání jejich samostatnému využití, nota bene k účelu sledovanému ), jakož i hledisko proporcionality (poměřoval-li omezení restitučního nároku žalobců na vydání pozemků, i s ohledem na výměru pozemků, veřejným zájmem, spočívajícím v hledisku priority vlastnického vztahu k areálu jako celku), nikterak se tím od citované judikatury Ústavního ani Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. K naposled uvedenému hledisku (a k poměřováním negativního dopadu rozhodnutí do poměrů restituentů) nelze pak nezmínit i možnost restituce náhradní (k tomu srov. , či téhož zákona).

11. Závěry odvolacího soudu přitom evidentně nekolidují ani s rozhodovací praxí označenou dovolatelem, jež vychází z totožných judikaturních východisek, jimiž se v posuzované při řídily i soudy nižšího stupně (případné odlišné závěry o restituovatelnosti toho kterého majetku jsou pak výlučně důsledkem jedinečnosti skutkových reálií jednotlivých kauz), a nelze hovořit ani o rozporné judikatuře dovolacího soudu (nejde o právní otázku dovolacím soudem rozhodovanou rozdílně). K dovolatelem předestřeným otázkám, uplatněným ve skutkově a právně obdobných kauzách týchž oprávněných osob, se Nejvyšší soud ostatně vyslovil již dříve, a to s týmiž závěry, k nimž se hlásí i v nyní posuzované věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. , vůči němuž směřující ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. , ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. , ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. , a ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. , ústavní stížnost proti naposled uvedenému rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. ).

12. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem kladená otázka vztahující se k výkladu (jež stanoví, že „pomine-li překážka, pro kterou nelze nemovitost vydat, ke dni rozhodnutí pozemkového úřadu, rozhodne pozemkový úřad o vydání nemovitosti oprávněné osobě dle “), z nějž plyne, že naplnění relevantních skutečností (z hlediska některé výluky pro vydání nemovitostí oprávněné osobě) musí být sledováno právě ke dni rozhodování příslušného pozemkového úřadu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. , usnesení téhož soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 22. 2. 2020, sp. zn. ). Nejde tedy o otázku v rozhodování dovolacího soudu neřešenou a její vyřešení napadeným rozsudkem nekoliduje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, uzavírá-li odvolací soud, že ani toto odkazované ustanovení žalobcům (mezi nimi i dovolateli), neprospívá, se zřetelem na současně učiněné skutkové zjištění „o přetrvání části původního areálu nepřetržitě sloužícího k podnikatelské činnosti – provozu autoopravny a pneuservisu (byť vykonávané jinými subjekty)“ – viz bod 16. odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud tedy – v rovině skutkových zjištění – nedospěl k závěru, že překážka uvedená v ke dni rozhodování pozemkového úřadu (ovšem ani kdykoliv později) pominula (k tomu znovu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. , a ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. , vydaná ve skutkově a právně podobných věcech týchž žalobců).

13. Výhrady dovolatele vůči závěrům odvolacího soudu o způsobu využití předmětných pozemků (z hlediska jejich funkce pro řádné užívání dalších pozemků a staveb, s nimiž dle odvolacího soudu činí ucelený areál, event. trvání či ztrátě tohoto spojení) představují polemiku se skutkovými závěry, jimiž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. , ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek téhož soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , a dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17). Jakkoli přitom dovolatel vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti - posuzováno podle obsahu dovolání - výše řečenými výtkami zpochybňuje skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Okolnost, zda je určitá činnost v rámci funkčně propojeného souboru nemovitostí vykonávána nepřetržitě či nikoliv, ostatně sama o sobě o funkční provázanosti jednotlivých nemovitostí, příslušejících k určitému (průmyslovému či jinému) areálu (coby restituční výluce ve smyslu ustanovení ), ničeho nevypovídá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. ).

14. Jde-li o výtky dovolatele vystihující vady řízení, sluší se připomenout, že k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud (v souladu s věty druhé ) přihlíží (jen) v případě přípustného dovolání; zmatečnosti ani jiné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. ). Výtka dovolatele, že odvolací soud zásadně revidoval soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění bez toho, že by k nim zopakoval dokazování (srov. ), ostatně ani důvodná není [odvolací soud se k těmto zjištěním jako správným hlásí (viz body 12. a 13. odůvodnění napadeného rozsudku) a následně koriguje soudem prvního stupně učiněné právní posouzení, s ohledem na recentní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, ve světle níž se výklad a aplikace daného „výlukového“ ustanovení soudem prvního stupně jeví jako nepřiměřeně restriktivní, resp. dostatečně nezohledňující veřejný zájem na zachování funkčních celků ani možnost využití pozemku oprávněnou osobou k účelu sledovanému restitučním předpisem]. K výtce, že napadené rozhodnutí je překvapivým rozhodnutím, lze také odkázat na závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se dané problematiky a připomínající, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. ). O takový případ v nyní posuzované věci nejde.

15. Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (poměřováno hledisky uvedenými v , z nichž žádné naplněné není, neboť co do řešení relevantních právních otázek je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit).

16. V části týkají se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením

17. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a v situaci, kdy jiným účastníkům než dovolateli (jehož dovolání bylo odmítnuto) v dovolacím řízení nevznikly, resp. náklady statutárního města Brna spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání (s ohledem na rozsah podaného vyjádření i v něm uvedenou stručnou argumentaci, odkazující za odvolacím soudem učiněné závěry) nelze považovat za účelně vynaložené.

18. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 11. 2022

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu