Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 944/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele, Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 1, Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, se sídlem Na Slupi 15, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2017 č. j. -414, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2016 č. j. -379 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. prosince 2014 č. j. -331, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o vlastnickém právu k nemovitostem, a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými základními právy. Konkrétně namítal porušení práva na stejné rozhodování ve stejných případech dle d (dále jen " ") a práva na ochranu majetku dle y. Dále mělo dle stěžovatele dojít také k porušení Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 30. 11. 2008 bylo na základě zákona o půdě rozhodnuto o vydání dvou pozemků, které byly doposud ve vlastnictví stěžovatele. Ten se následně žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhal změny rozhodnutí správního orgánu a určení, že oprávněné osoby ve smyslu § 4 zákona o půdě nejsou vlastníky předmětných pozemků, neboť jejich vydání brání překážka zastavěnosti. Napadeným rozsudkem ze dne 10. 12. 2014 bylo žalobě ve vztahu k pozemku p. č. X vyhověno; ve vztahu k pozemku p. č. Y byla žaloba zamítnuta, neboť soud dospěl k závěru, že neexistuje žádná zákonná překážka bránící vydání pozemku.

3. Následně se stěžovatel odvolal k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť se domníval, že vydání pozemku p. č. Y brání překážka zastavěnosti, protože je součástí sportovního areálu a oplocení nacházející se na pozemku slouží jako protihlukový val. Změna účelu pozemku by dle stěžovatele bránila jeho individuálnímu využití a vydáním by došlo ke vzniku holého vlastnictví, což je stav neslučitelný s účelem restituce. Ve svém rozsudku ze dne 14. 3. 2016 však městský soud tuto argumentaci neshledal relevantní a uvedl, že sportovní zařízení se nachází jen v severovýchodní části pozemku, kdežto jihozápadní část je nevyužitá a zarostlá travním porostem a dřevinami. Dále se vypořádal také s judikaturou, na kterou odkazoval stěžovatel, a to tak, že poukázal na odlišné skutkové okolnosti případů, v jejichž důsledku se od judikatorních závěrů odchýlil. Z těchto důvodů tak rozsudek prvostupňového soudu potvrdil.

4. Stěžovatel využil také mimořádného opravného prostředku a podal dovolání, které však bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání nespadá do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v a přípustnost není založena ani , neboť vymezené otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí (tedy otázky překážek vydání sporného pozemku), odvolací soud vyřešil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a tento neshledal důvod k jinému posouzení věci.

5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti stejně jako v řízení před obecnými soudy nesouhlasí se závěrem, že jihozápadní cíp sportovního areálu není nezbytně nutný pro provoz školy, a domnívá se, že jeho vydání brání překážka zastavěnosti. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu může být překážkou vydání pozemku též jeho funkční souvislost se stavbou, tedy skutečnost, že pozemek tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek (areál). Prioritu vlastnického práva k areálu coby ucelenému souboru nemovitostí, který není možné dělit, dovozuje také z judikatury Ústavního soudu [nález

sp. zn.

ze dne 14. 6. 2000 (N 89/18 SbNU 261)].

6. Stěžovatel se dále dovolává judikatury Ústavního soudu, která dle jeho názoru nepřipouští naturální restituci tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí.

7. Pokud k těmto skutečnostem obecné soudy nepřihlédly, porušily dle stěžovatele jeho právo na ochranu majetku a na stejné rozhodování ve stejných případech.

8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y), a že jej proto nelze, rozhoduje-li ve smyslu písm. d) y o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 15. 3. 2016, bod 13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

9. Posuzování existence překážky zastavěnosti či dalších souvisejících otázek je samo o sobě otázkou čistě podústavního práva a Ústavnímu soudu bez dalšího nepřísluší do jejího řešení zasahovat, pokud nedospěje k závěru, že by při řešení této otázky před obecnými soudy došlo k zásahu do některého ze základních práv stěžovatele. Pokud jde o argumentaci odchýlením se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, s tímto argumentem se obecné soudy dostatečně vypořádaly, neboť tuto námitku stěžovatel vznášel v řízení již dříve.

10. V nálezu

sp. zn.

ze dne 14. 6. 2000 (N 89/18 SbNU 261), na nějž se stěžovatel odvolává, byla skutková situace odlišná od projednávaného případu. V dané věci bylo totiž otázkou posuzování, zda jsou samostatně stojící šatny, umývárny, hygienická zařízení a stavby sportovních zařízení součástí vlastnického celku, kterým je areál tělovýchovné jednoty. V případě stěžovatele se jedná o cíp pozemku, na němž nestojí žádná z podobných staveb. Aby bylo předejito existenci těchto překážek, došlo z podnětu soudů k vypracování geometrického plánu a oddělení pozemků, v důsledku čehož vznikl dotčený pozemek, u nějž soudy dospěly k závěru, že není zatížen překážkou zastavěnosti.

11. Dalšími nálezy

sp. zn.

ze dne 1. 7. 2014 (N 134/74 SbNU 35) a

sp. zn.

ze dne 21. 1. 2015 (N 11/76 SbNU 153), kterými stěžovatel v průběhu celého řízení argumentuje a vyvozuje z nich nemožnost naturální restituce, byla řešena situace týkající se pozemku, na němž se nachází veřejně přístupná zeleň. S překážkou součásti dotčeného pozemku jako veřejného statku, který by bránil individuálnímu užívání, a s tím spojenou judikaturou se obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí rovněž dostatečně důkladně vypořádaly. Dospěly přitom k závěru, že dotčený pozemek není takovým pozemkem, u nějž by bylo znemožněno jeho individuální užívání, neboť byl geometricky oddělen a není užíván výhradně veřejností, jako je tomu např. u veřejných statků typu veřejné zeleně. Neexistuje zde tedy v tomto směru překážka, která by bránila naplnění účelu restituce.

12. Obecné soudy tak dospěly k ústavně konformním závěrům, jež důkladně odůvodnily, a Ústavní soud proto ve stěžovatelově případě neshledal jakékoliv porušení jeho základních práv, a tedy ani důvod k zásahu do napadených soudních rozhodnutí.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu