Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 893/2026

-477

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Neratovice, IČ 26520729, se sídlem v Kojeticích, Moravcova 6, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, Thákurova 676/3, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání věci a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2025, č. j. -443, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 11. 2025, č. j. -443, rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 4. 2025, č. j. -409, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 5. 6. 2025, č. j. -419, částečně změnil ve výrocích II a III tak, že zamítl žalobu o vydání pozemku parc. č. 403/40 v k. ú. Lobkovice (o výměře 273 m2), vymezeného geometrickým plánem č. 974-315/2025 vyhotoveným Ing. Petrem Vyskočilem, a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha ze dne 5. 6. 2017, č. j. SPU 188177/2017, sp. zn. SP17728/2015-537207, v uvedeném rozsahu; jinak jej ve výrocích II a III, pokud jimi byl žalobkyni vydán pozemek parc. č. 403/42 v k. ú. Lobkovice (o výměře 859 m2), vymezený shora označeným geometrickým plánem, a v tomto rozsahu bylo nahrazeno výše uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu, potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II až IV rozsudku odvolacího soudu).

2. Proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž žalobě vyhověno nebylo, žalobkyně podala dovolání. Mínila, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. , publikovaného pod č. 115/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. , ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. , a ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. ), dovodil-li, že pro uplatnění restituční výluky ve smyslu , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, postačí vymezení veřejně prospěšné stavby (pěší stezky a cyklostezky) pouze osou zobrazenou v grafické části územního plánu, aniž by v textové části územního plánu byla určena její šíře. Za kolidující s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. , ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. , rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. ) měla též závěr odvolacího soudu, že existenci výlukového důvodu dle není třeba posuzovat k okamžiku uplatnění restitučního nároku.

3. Česká republika – Státní pozemkový úřad navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.

4. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

5. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž odkazuje dovolatelka, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. , ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. , či ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. , proti němuž směřující ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. , odmítl jako zjevně bezdůvodnou) je ustálena v závěru, že překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit [viz např. , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci. Rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné přikročit k vyvlastnění pozemku (jeho části) formou odnětí vlastnického práva a kdy postačí zřízení věcného břemene, je okolnost, zda by církevní právnická osoba k pozemku (jeho části), dotčenému takovou stavbou, mohla po jeho vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv. Přípustnost vyvlastnění (odejmutí vlastnického práva) – v případě (plánované) veřejně prospěšné stavby dopravní a technické infrastruktury – přitom plyne již z příslušných ustanovení zvláštních předpisů – viz , odst. 2 písm. a/ , o pozemních komunikacích (k tomu přiměřeně srov. i nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , publikovaný pod č. 134/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. , publikovaný pod č. 11/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Pro posouzení, zda je dána překážka naturální restituce dle , je v zásadě nevýznamné, že v době rozhodování o vydání pozemků oprávněné osobě není zřejmé, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu), bude na dotčených pozemcích (jejich částech) veřejně prospěšná stavba realizována (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. ). Pro aplikaci výlukového ustanovení současně není nezbytnou ani konkretizace veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí, které již není územně plánovací dokumentací (srov. stavebního zákona), nýbrž konkrétním rozhodnutím týkajícím se určitého záměru (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. , či ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. ).

6. Judikatorní praxe je ovšem na straně druhé konstantní též v tom smyslu, že ustanovení nebrání naturální restituci těch pozemkových částí, jež koridorem plánované výstavby dopravní infrastruktury, vyznačeným v územně plánovací dokumentaci, dotčeny nejsou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. , a ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. ); celý pozemek je přitom restituční výlukou dotčen toliko v případě, kdy je územně plánovací dokumentací k realizaci veřejně prospěšné stavby určen v celém rozsahu (srov. dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. , ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. , ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. , a ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. ).

7. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 98/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak dovolací soud sice formuloval a odůvodnil závěr, že za okamžik rozhodný pro posouzení obsahu územně plánovací dokumentace (zda vymezuje pozemek určený k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní nebo technické infrastruktury) se z hlediska naplnění uvedené podmínky výlukového důvodu upraveného v ustanovení zásadně považuje okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné (tj. je třeba vycházet ze schválené územně plánovací dokumentace platné k okamžiku učinění výzvy k vydání nemovité věci; srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. , a ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. ), ustálená judikatura ovšem současně (v souladu se zásadou ex favore restutionis) zohledňuje – ve prospěch oprávněné osoby – též pozdější změny mající za následek odpadnutí daného výlukového důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. , ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. , ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. , ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. , ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. , či ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. ).

8. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, dovodil-li, že již v okamžiku doručení výzvy oprávněné osoby (dovolatelky) k vydání předmětného nemovitého majetku (14. 6. 2013) byl naplněn výlukový důvod dle , jestliže pozemek parc. č. 403/40 v k. ú. Lobkovice byl již dotčen plánovanou veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury – stavba č. 21, pěší a cyklistická stezka podél silnice III/0096 do Kojetic – vymezenou ve schválené územně plánovací dokumentaci (osou vyznačenou v grafické části územního plánu); žalobě proto v části, v níž byl nárokovaný pozemek dotčen uvedenou plánovanou veřejně prospěšnou stavbou (vymezené geometrickým plánem č. 974-315/2025 vyhotoveným Ing. Petrem Vyskočilem jako pozemek parc. č. 403/40 v k. ú. Lobkovice o výměře 273 m2), v souladu s uvedenou judikaturou nevyhověl.

9. Zpochybňuje-li pak dovolatelka rozsah, v němž byl nárokovaný nemovitý majetek dotčen plánovanou veřejně prospěšnou stavbou (včetně hodnocení znaleckého posudku č. 974-315/2025, vyhotoveného Ing. Petrem Vyskočilem), napadá tím najmě skutkové, a nikoliv právní závěry odvolacího soudu. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.

10. Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že podmínky přípustnosti dovolání ( ) v projednávané věci naplněny nejsou. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( a 2 ).

11. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům České republiky – Státního pozemkového úřadu, který podal vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 450 Kč ( a , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. ).

12. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 7. 2026

Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu