Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2777/2019

28 Cdo 2777/2019-120

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Arcibiskupství pražské,IČ 00445100, se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí 56/16, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání věci, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání účastníka proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2019, č. j. -96, , takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění (dle ):

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2017, č. j. -58, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. -80, jimiž bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 3. 12. 2015, č. j. SPU 267881/2015/Dor, tak, že se žalobci vydávají pozemky parc. č. 943/1 a č. 945/1 v k. ú. Sovínky o výměře 404 m

2

a 4 147 m

2

, vymezené geometrickým plánem ze dne 28. 4. 2017, č. 264-28/2017, tvořícím nedílnou součást rozsudku, byla zamítnuta žaloba o vydání původních pozemkových parcel č. 943 a č. 945 téhož katastrálního území (v jejich celkové výměře) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník řízení dovolání. Napadal jej ve výroku I., pokud jím byla potvrzena rozhodnutí soudu prvního stupně o vydání pozemků parc. č. 943/1 a 945/1 v k. ú. Sovínky žalobci. Předestřel otázku, zda je dána překážka naturální restituce nárokovaných pozemků ve smyslu , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “). Mínil, že odvolací soud tuto otázku vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. , ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. , jakož i nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 134/2014, a ze dne 14. 7. 2014, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 96/2004). Vytýkal, že před samotnou realizací plánované veřejně prospěšné stavby nelze předjímat, zda a v jakém rozsahu jí budou nárokované pozemky zasaženy.

Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. , ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. , či ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. , proti němuž směřující ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. , odmítl jako zjevně bezdůvodnou) je ustálena v závěru, že překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit [viz např. , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci. Rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv. Přípustnost vyvlastnění (odejmutí vlastnického práva) – v případě (plánované) veřejně prospěšné stavby dopravní a technické infrastruktury – přitom plyne již z příslušných ustanovení zvláštních předpisů – viz , odst. 2 písm. a/ , o pozemních komunikacích (k tomu přiměřeně srov. i nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , publikovaný pod č. 134/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. , publikovaný pod č. 11/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Pro posouzení, zda je dána překážka naturální restituce dle , je v zásadě nevýznamné, že v době rozhodování o vydání pozemků oprávněné osobě není zřejmé, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu), bude na dotčených pozemcích (jejich částech) veřejně prospěšná stavba realizována (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. ). Pro aplikaci „výlukového“ ustanovení zákona současně není nezbytnou ani konkretizace veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí, které již není územně plánovací dokumentací (srov. stavebního zákona), nýbrž konkrétním rozhodnutím týkajícím se určitého záměru (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. ).

V situaci, kdy podle geometrického plánu č. 264-28/2017 pro k. ú Sovínky byly nárokované pozemky rozděleny tak, aby jejich části vydávané žalobci (parc. č. 943/1 a č. 945/1 v k. ú. Sovínky) nebyly dotčeny koridorem plánované (viz územní plán městyse Sovínky č. 1/2011) výstavby dopravní infrastruktury WD3 (nová místní komunikace k lokalitám Z3 a Z4), pak ale nevyznívají nikterak nepřiměřeně či nelogicky závěry odvolacího soudu o tom, že restituované (geometrickým plánem vymezené) části původních pozemků nejsou pro uskutečnění plánované stavby nikterak potřebné a že realizace ani existence této stavby nebude mít na rozsah a obsah vlastnických práv oprávněné osoby k vydávanému majetku žádného vlivu. Uzavřel-li tedy v daných skutkových poměrech odvolací soud, že překážka naturální restituce ve smyslu ustanovení (potřebnost nárokovaných pozemků pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury) není ve vztahu k pozemkům parc. č. 943/1 a č. 945/1 v k. ú. Sovínky naplněna, očividně se tím od výše citované ustálené judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.

Zpochybňuje-li dovolatel nadto konkluze odvolacího soudu o tom, že geometrickým plánem oddělené pozemkové části vydávané žalobci nejsou potřebné pro realizaci plánované veřejně prospěšné stavby, představuje jeho kritika zjevně polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.

Neobstojí pak ani odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , neboť toto rozhodnutí vychází z odlišných skutkových poměrů, v nichž konečné (přesné) umístění plánované komunikace nebylo dosud (za řízení před soudy nižšího stupně) známo.

Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému nebyly v posuzovaném případě naplněny ( ).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání účastníka řízení bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ), dohromady ve výši 4 114 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 11. 2019

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu