Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 628/2024

28 Cdo 628/2024-223

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost u kostela sv. Petra a Pavla Praha – Bohnice, IČO 49371479, se sídlem v Praze 8, Bohnická 4/30, zastoupená prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO01312774,se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a vedlejšího účastníka vystupujícího na straně České republiky – Státního pozemkového úřadu: hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, o vydání věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2023, č. j. -196, takto:

I. Dovolání seodmítá.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ):

1. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 11. 2023, č. j. -196, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. 12. 2021, č. j. -162, ve výroku II., jímž byl žalobkyni vydán pozemek parc. č. 789/1 v k. ú. Bohnice, vzniklý oddělením od pozemku parc. č. 789 v k. ú. Bohnice podle geometrického plánu č. 1006-9/2020, tvořícího nedílnou součást rozsudku, a v uvedeném rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 29. 6. 2015, č. j. SPU 339759/2015/01/Hor., a změnil jej v nákladových výrocích III. a IV. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem I. soud prvního stupně řízení o vydání zbývající části původního pozemku parc. č. 789 v k. ú. Bohnice zastavil.

2. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním Česká republika – Státní pozemkový úřad. Předestřela otázku, zda v situaci, kdy ke dni podání výzvy k vydání původního pozemku parc. č. 789 v k. ú. Bohnice (21. 6. 2013) byl tento dotčen plánovanou veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury (koridor Pražského silničního okruhu, část Ruzyně – Březiněves, označená 3/DK/8), je dána překážka naturální restituce (dle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů) jeho geometrickým plánem oddělené, plánovanou stavbou – se zřetelem k její pozdější lokalizaci – nedotčené, části. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. , a ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. , ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. , a ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. .

3. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

4. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením , podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

5. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž odkazuje dovolatel, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. , ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. , či ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. , odkazované dovolatelem, proti němuž směřující ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. , odmítl jako zjevně bezdůvodnou) je ustálena v závěru, že překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit [viz např. , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci. Rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné přikročit k vyvlastnění pozemku (jeho části) formou odnětí vlastnického práva a kdy postačí zřízení věcného břemene, je okolnost, zda by církevní právnická osoba k pozemku (jeho části), dotčenému takovou stavbou, mohla po jeho vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv. Přípustnost vyvlastnění (odejmutí vlastnického práva) – v případě (plánované) veřejně prospěšné stavby dopravní a technické infrastruktury – přitom plyne již z příslušných ustanovení zvláštních předpisů – viz , odst. 2 písm. a/ , o pozemních komunikacích (k tomu přiměřeně srov. i nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , publikovaný pod č. 134/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. , publikovaný pod č. 11/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Pro posouzení, zda je dána překážka naturální restituce dle , je v zásadě nevýznamné, že v době rozhodování o vydání pozemků oprávněné osobě není zřejmé, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu), bude na dotčených pozemcích (jejich částech) veřejně prospěšná stavba realizována (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. ). Pro aplikaci výlukového ustanovení současně není nezbytnou ani konkretizace veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí, které již není územně plánovací dokumentací (srov. stavebního zákona), nýbrž konkrétním rozhodnutím týkajícím se určitého záměru (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. , či ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. ).

6. Judikatorní praxe je ovšem na straně druhé konstantní též v tom smyslu, že ustanovení nebrání naturální restituci těch pozemkových částí, jež koridorem plánované výstavby dopravní infrastruktury, vyznačeným v územně plánovací dokumentaci, dotčeny nejsou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. , na nějž odkazuje dovolatel, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. , a ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. ); celý pozemek je přitom restituční výlukou dotčen toliko v případě, kdy je územně plánovací dokumentací k realizaci veřejně prospěšné stavby určen v celém rozsahu (srov. dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. , ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. , ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. , a ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. ).

7. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 98/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak dovolací soud sice formuloval a odůvodnil závěr, že za okamžik rozhodný pro posouzení obsahu územně plánovací dokumentace (zda vymezuje pozemek určený k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní nebo technické infrastruktury) se z hlediska naplnění uvedené podmínky výlukového důvodu upraveného v ustanovení zásadně považuje okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné (tj. je třeba vycházet ze schválené územně plánovací dokumentace platné k okamžiku učinění výzvy k vydání nemovité věci; srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. , a ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. ), ustálená judikatura ovšem současně (v souladu se zásadou ex favore restutionis) zohledňuje – ve prospěch oprávněné osoby – též pozdější změny mající za následek odpadnutí daného výlukového důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. , ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. , ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. , ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. , ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. , či ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. ).

8. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že dle (po výzvě oprávněné osoby k vydání předmětného pozemku přijatých) Zásad územního rozvoje hlavního města Prahy ze dne 11. 9. 2014 posuzovaný pozemek v geometrickým plánem vymezené (oprávněné osobě vydávané) části koridorem plánované stavby dopravní infrastruktury (Pražský silniční okruh, část Ruzyně – Březiněves, označená 3/DK/8) dotčen není, dovodil, že vydání koridorem plánované stavby dopravní infrastruktury nedotčené části požadovaného pozemku ustanovením vyloučeno není, a žalobě tak v uvedeném rozsahu lze vyhovět (nedostatek vymezení části nárokovaného pozemku v následné územně plánovací dokumentaci, coby koridoru plánované stavby dopravní infrastruktury, jest v souladu se zásadou ex favore restutionis zohlednit jakožto odpadnutí výlukového důvodu), nikterak se tím výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nezpronevěřil. Konkluze odvolacího soudu přitom plně konvenují i dovolatelkou označené judikatuře, včetně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. , jenž oproti mínění dovolatelky vychází právě ze závěru, že koridorem plánované stavby dopravní infrastruktury nedotčené části nárokovaného pozemku (vymezené geometrickým plánem) výluce dle nepodléhají.

9. Zpochybňuje-li pak dovolatelka závěry odvolacího soudu o tom, zda či v jakém rozsahu je původní nárokovaný pozemek dotčen plánovanou veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury, představuje její kritika zjevně polemiku se skutkovými, a nikoliv právními, konkluzemi odvolacího soudu. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17). Jakkoliv přitom dovolatelka vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje právě závěry skutkové, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry odvolacího soudu tudíž ve smyslu ustanovení na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Soudy nižšího stupně přijaté konkluze, dle nichž vydávaná část pozemku (dle Zásad územního rozvoje hlavního města Prahy ze dne 11. 9. 2014) plánovanou stavbou dopravní infrastruktury dotčena není, ostatně nejsou nikterak nepřiměřené a korespondují provedenému dokazování (viz sdělení Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy ze dne 1. 4. 2020, znalecký posudek vypracovaný Ing. Jaroslavem Rydlem, ze dne 29. 10. 2020, č. 240-9/2020, či výkresovou část relevantní územně plánovací dokumentace).

10. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v části výroku I., v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v nákladových výrocích III. a IV., a ve výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k

11. Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému v posuzovaném případě naplněny nebyly ( ). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( ).

12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. , ., a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ), dohromady ve výši 4 114 Kč (jež jsou jí Česká republika – Státní pozemkový úřad a vedlejší účastník vystupující na její straně, hlavní město Praha, povinni nahradit společně a nerozdílně; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. , jakož i další rozhodnutí v něm citovaná).

13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 4. 2024

Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu