Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2479/2021

28 Cdo 2479/2021-110

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Ořech, IČ 47569484, se sídlem Ořech, Baarovo náměstí 10, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání věci a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 30. 11. 2015, č. j. SPU 640116/2015/01/Hor., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2021, č. j. -76, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění ( ) :

Vrchní soud v Praze (dále jen - odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. května. 2021, č. j. -76, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen – soud prvního stupně) ze dne 26. 4. 2019, č. j. -53, ve výrocích I. a II. změnil tak, že zamítl žalobu o vydání pozemku parc. č. 1538/249 v k. ú. Řeporyje a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 30. 11. 2015, č. j. SPU 640116/2015/01/Hor.; současně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku III., jímž byla žaloba o vydání pozemku parc. č. 1538/248 v k. ú. Řeporyje a nahrazení výše uvedeného rozhodnutí pozemkového úřadu zamítnuta (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Výroky II. a III. odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Brojila proti té části jeho výroku I., v níž byla zamítnuta žaloba o vydání pozemku parc. č. 1538/249 v k. ú. Řeporyje. Předestřela otázku, zda se výlukový důvod ve smyslu ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), vztahuje i na pozemek tvořící součást průmyslového areálu, coby funkčně provázaného souboru staveb a pozemků (v projednávané věci areálu betonárny), jehož provoz je veřejnoprávně povolen toliko dočasně. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. , rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. , a ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. , či unesení téhož soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. , a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. . Kladla rovněž otázku, zda se výlukový důvod dle ustanovení uplatní i v případě přináležitosti pozemku k areálu, jenž se nenachází v jednotném vlastnictví – vlastnictví jednotlivých staveb a pozemků je rozštěpeno mezi více subjektů. Její řešení odvolacím soudem měla za odporující nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. .

Nejvyšší soud dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „ “); srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( , věta první, ), odmítl ( ), neboť je neshledal přípustným ( ).

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že při aplikaci ustanovení zakládajícího překážku vydání věci oprávněné osobě podle je možné přiměřeně zohledňovat i některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného , o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. ). Stejný závěr je prezentován i v odborné literatuře (srov. Jäger, P., Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.). I podle ustanovení je tedy překážkou vydání pozemku nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí) přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud může být samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. ), tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek. Proto je třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který představuje jedno z výkladových kritérií restitučních výluk (přiměřeně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. ). Závěr o příslušnosti konkrétního pozemku k areálu je pak primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. , či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. , potažmo jeho rozsudky ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. , a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. ).

Za irelevantní pro posouzení dočasnosti, respektive trvalosti, existence stavby je pak třeba označit stavební rozhodnutí, kolaudační rozhodnutí, či jiná správní rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. ); obdobně nelze na dočasný, a nikoliv trvalý, charakter staveb či areálů pro účely restitučních zákonů usuzovat ani z doby trvání občanskoprávního titulu k umístění stavby na pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. ).

Za okamžik rozhodný pro posouzení existence výlukových důvodů bránících vydání věci oprávněné osobě se pak považuje okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. , publikovaný ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 98/2020).

Jestliže tedy odvolací soud vycházeje ze zjištění, že pozemek parc. č. 1538/249 v k. ú. Řeporyje tvoří součást funkčně provázaného souboru staveb a pozemků – areálu betonárny (uvedený závěr není dovolatelkou zpochybňován), jenž existoval i ke dni uplatnění restitučního nároku – uzavřel, nehledě na dočasnost veřejnoprávního povolení k jeho provozu, že vydání pozemku oprávněné osobě brání výlukový důvod ve smyslu ustanovení , nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. V projednávané věci se přitom se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu (areál bude provozován nejméně do konce roku 2022) neprosadí ani konkluze, dle nichž by restitučnímu nároku (in favorem restitutionis) bylo lze vyhovět též v případě odpadnutí překážky vylučující restituci v době probíhajícího řízení před soudy nižšího stupně – pro jejichž rozhodnutí je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku ( ).

V situaci, kdy soubor staveb a pozemků (areál) vylučující restituci jeho jednotlivých součástí je definován funkční provázaností staveb a pozemků, a nikoliv jejich vlastnickou jednotou, pak na přináležitosti pozemku k areálu zjevně nemůže mít žádného vlivu ani pluralita vlastníků jednotlivých částí areálu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. , či usnesení tohoto soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. ).

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelkou předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nebyly ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, která se k dovolání nevyjádřila, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 10. 2021

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu