Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1004/2019

28 Cdo 1004/2019-136

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce V. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Tomancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 736/14, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČ 000 06 947, o zaplacení částky 3.305.500 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2018, č. j. -111, t a k t o :

Stručné odůvodnění ( ) :

Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. -111, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 5. 2018, č. j. -70, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 3.305.500 Kč, z toho 10.000 Kč v hotovosti a zbývající část v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, a kterým bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 900,- Kč; dále odvolací soud rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 600 Kč.

Soudy obou stupňů tak rozhodly o uplatněném nároku žalobce, jakožto oprávněné osoby podle , o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „ “), rehabilitované podle a splňující podmínky uvedené v 19 odst. 1 a , na zaplacení finanční náhrady podle tohoto zákona za nemovitosti, které mu nelze vydat. Vyšly shodně ze zjištění, že žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 4. 1982, sp. zn. , odsouzen pro trestný čin opuštění republiky a byl mu uložen trest propadnutí majetku, včetně domu XY a pozemků parc. XY v k. ú. XY, že tento rozsudek byl v rámci rehabilitačního řízení podle zrušen rozhodnutím Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 12. 1990, sp. zn. , že žalobce se dne 22. 9. 1991 obrátil na žalovanou se žádostí o finanční náhradu podle pro případ, že mu nemovitosti nebudou vydány, že vedl u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. řízení o vydání nemovitostí, které bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, že neuspěl s žalobou na přikázání stavby do jeho vlastnictví, opírající se o názor, že je vlastníkem označených pozemků, neboť došlo k automatickému obnovení jeho vlastnického práva k nim na základě rehabilitace, a že stejně tak nebyl úspěšný ani v řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem (byť po určitou dobu byl zapsán jako jejich vlastník v katastru nemovitostí na základě dohody o vydání věcí uzavřené dne 11. 12. 1992 s Okresním úřadem v Příbrami, přičemž však tento zápis byl zrušen jako chybný rozhodnutím Zeměměřického a katastrálního úřadu v Praze ze dne 21. 3. 2005, neboť Okresní úřad v Příbrami nebyl osobou povinnou, jelikož nemovitosti ke dni účinnosti nedržel), že žalobce požádal žalovanou o vyčkání s vyřizováním žádosti o finanční náhradu, dokud nebude definitivně vyřešena otázka vydání nemovitostí, což žalovaná vzala na vědomí sdělením ze dne 4. 9. 2003, že žalobce podáním doručeným žalované dne 15. 9. 2006 požádal o pokračování v řízení o vyřízení žádosti o finanční náhradu, které následně opakoval, že žalovaná vyzývala žalobce dopisy ze dne 3. 3. 2003, 28. 12. 2006, 21. 3. 2007, 17. 8. 2007, 2. 10. 2007 k doložení relevantních dokladů o jeho státním občanství, o rehabilitaci, o tom, že nemovitosti nelze vydat, jakož i k předložení stanoviska (posudku) soudního znalce týkajícího se domu č. p. 456 (zda byl zdemolován, nebo zda přestavbou ztratil stavebně technický charakter, případně zda došlo k jeho podstatnému zhodnocení či znehodnocení), že jejím dopisem ze dne 27. 8. 2012 konstatovala, že některé doklady žalobce nepředložil a že dopisem ze dne 10. 11. 2014 žalobci sdělila, že uplatněný nárok považuje za promlčený.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalované od 15. 9. 2006 do 15. 9. 2007 běžela lhůta k vyřízení žádosti o poskytnutí finanční náhrady žalobci podle čl. IV. bod 2. , kterým se doplňuje , o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění , , a , a mění , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění , a (dále jen „ “), a že po jejím uplynutí bylo na žalobci, aby právo na finanční náhradu uplatnil u soudu v tříleté promlčecí době podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), která ovšem marně uplynula, protože žalobu k soudu podal až dne 11. 4. 2017. S námitkou žalobce, že neuplatnil řádně právo na finanční náhradu proto, že jeho žádost nebyla způsobilá k vyřizování žalovanou, se odvolací soud vypořádal závěrem, že v případě opožděného uplatnění tohoto práva u žalované by došlo k jeho prekluzi podle (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. , a ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. ), přičemž současně dovodil, že v dané věci nešlo o případ, kdy by žádost žalobce mu žalovanou byla jako neúplná vrácena k doplnění, tedy, že by neběžela lhůta podle , o působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Stejně tak nepřisvědčil ani jeho další námitce, že běh tříleté promlčecí doby započal až od sdělení žalované ze dne 10. 11. 2014, jelikož již v roce 2006 bylo postaveno najisto, že k naturální restituci žalobcem požadovaných nemovitostí nedojde, že žalovaná na žádost žalobce v projednávání jeho žádosti o finanční náhradu pokračovala, že žalobce však nereagoval na opakované výzvy žalované k předložení dokladů k prokázání jeho tvrzeného práva, jak mu ukládal Opodstatněnou konečně odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) neshledal ani argumentaci žalobce, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, jelikož k promlčení tvrzeného nároku na finanční náhradu došlo jen v důsledku jeho nečinnosti, nikoliv žalované. Odvolací soud proto s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, která dovodila, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, neboť institut promlčení je institutem zákonným, přispívajícím k jistotě v právních vztazích a že každý je povinen střežit svá práva (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. ) dospěl k závěru, že tato námitka vznesená žalovanou není v daném případě v rozporu s dobrými mravy. Pokud jde o postup ve věcech finančních náhrad, odkázal odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. , ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. , a ze dne 28. 5. 1992, sp. zn. .

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jež má ve smyslu za přípustné k řešení otázky „jaký vliv mělo nepředložení dokladů požadovaných žalovanou na běh zákonné lhůty podle a na promlčení nároku na finanční náhradu“, kterou by dovolací soud měl „posoudit jinak než posoudil odvolací i nalézací soud“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci nešlo o případ, kdy by jeho žádost byla jako neúplná vrácena k doplnění a kdy by neběžela lhůta podle , a na rozdíl od něj zastává názor, že na jeho žádost „je třeba nahlížet jako na žádost neúplnou“, která „nebyla způsobilá k projednání, nebyla způsobilá přivodit právní účinky a že proto lhůta stanovená v čl. IV. vůbec nevyběhla“. Z toho dovolatel dovozuje, že „nezapočal ani běh promlčecí doby“, která „začala běžet až po doručení konečného stanoviska žalované dopisem ze dne 10. 11. 2014“, a podal-li tedy žalobu k soudu dne 11. 4. 2017, k promlčení nedošlo. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání především poukázala na to, že žalobce přípustnost dovolání neváže na některý z předpokladů uvedených v Dále s odkazem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího souduze dne 24. 7. 2008, sp. zn. , zdůraznila, že možnost promlčení práva přispívá i k tomu, aby dlužník nebyl po časově neomezenou dobu vystaven ze strany věřitele hrozbě podání úspěšné žaloby. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, popř. zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v řízení o dovolání podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „ “ (srov. bod 2. článku II, přechodných ustanovení, části první ), přičemž zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem ( a 4 ).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovozuje-li dovolatel přípustnost dovolání podle z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, resp. dvou otázek, jím formulovaných, které by dovolací soud měl „posoudit jinak než ji posoudil odvolací i nalézací soud“, pak nejde o způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ve spojení s

Nejvyšší soud zdůraznil již např. v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci odvolacím soudem byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání podle Takový předpoklad přípustnosti dovolání totiž ustanovení nezná. Poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatele míří pouze na případ otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak. Dosavadní judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl dovolací soud odklonit (tj. otázku v ní vyřešenou posoudit jinak), dovolatel ovšem neoznačil. Dovolání tak trpí vadou, která nebyla ve lhůtě odstraněna a pro niž nelze dovolacím řízení pokračovat.

Ostatně, i kdyby dovolací soud posuzoval dovolání žalobce podle jeho obsahu, když v něm vymezil dvě otázky, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu podle jeho mínění závisí, nebylo by dovolání ani v takovém případě podle přípustné.

Námitka dovolatele, že jeho žádost o finanční náhradu „byla neúplná“, že „nebyla způsobilá k projednání“ a „přivodit právní účinky“ a že proto „lhůta stanovená v čl. IV. vůbec nevyběhla“, je zcela nepřípadná, neboť ze skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů při právním posouzení dané věci vycházely, nevyplynulo, že by žalovaná žádost o finanční náhradu jako neúplnou žalobci vrátila k doplnění dle (který stanoví, že neúplnou žádost vrátí příslušný ústřední orgán oprávněné osobě k doplnění a že od doby vrácení žádosti do doby doručení doplněné žádosti lhůta stanovená zákonem neběží).

K dalším námitkám v dovolání je možno poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, která dospěla k závěru, že článek IV. bod 2. obsahuje speciální úpravu lhůty k poskytnutí finanční náhrady podle (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. , nebo usnesení téhož soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. ), a že právo na finanční náhradu podle se - při nedostatku speciální právní úpravy v tomto zákoně - promlčuje podle obecných ustanovení , tj. podle obč. zák. v tříleté promlčecí době běžící ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (k tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. , uveřejněný pod č. 96/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. , a usnesení téhož soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. , a ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. ).

Jestliže tedy odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) - vycházeje ze zjištění, žežalobce podáním doručeným žalované dne 15. 9. 2006 požádal o pokračování v řízení o vyřízení žádosti o finanční náhradu podle (původně podané dne 22. 9. 1991 jen pro případ, že mu předmětné nemovitosti nebudou vydány) - dospěl k závěru, že žalované běžela lhůta k poskytnutí finanční náhrady podle čl. IV. bodu 2. od 15. 9. 2006 do 15. 9. 2007, takže uplatnil-li žalobce nárok na zaplacení této náhrady u soudu dne 11. 4. 2017, stalo se tak po uplynutí tříleté promlčecí doby stanovené v obč. zák., je tudíž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Námitka dovolatele, že obecná tříletá promlčecí doba podle obč. zák. k uplatnění nároku u soudu na finanční náhradu dle mu začala běžet až po doručení „konečného stanoviska“ žalované dopisem ze dne 10. 11. 2014, je tudíž nesprávný.

Přípustnost dovolání proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, je vyloučena

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobce podle odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá )

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), a rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 6. 2019

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu