Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1556/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně A. L., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o finanční náhradu podle , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. , o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.12.2004, č.j. -74, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2004, č. j. -74, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 4. 2004, č. j. -54, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 17.296.000,- Kč ve formě cenných papírů nemajících povahu státního dluhopisu, a to jako finanční náhrady podle , o mimosoudních rehabilitacích, za nemovitosti – dům čp. 1169 s pozemkem parc. č. 2227 v k. ú. T. -, které nebylo možné vydat (nabyvatelé – zde od obce – manželé P. se nestali povinnými osobami ve smyslu cit. zák., jak o tom rozhodl již Okresní soud v Teplicích pod sp. zn. s právní mocí dne 6. 2. 1997). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud nyní dovodil, že žalobkyně nevyzvala oba manžele P. k vydání nemovitostí, ač je toto podmínkou pro poskytnutí následné finanční náhrady. Proto došlo k prekluzi restitučního nároku žalobkyně jako takového a bylo bezpředmětné zkoumat včasnost pozdější žádosti žalobkyně vůči státu k poskytnutí finanční náhrady. Také v relaci k zákonným podmínkám restituce žalobkyně „nespecifikovala skutkové okolnosti“ přechodu věci na stát, ač k tomu měla, po účinnosti nálezu ÚS č. 164/1994 Sb., „dostatek času pro získání podkladů“. Z pouhého rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 10. 12. 1949 o přechodu (přidělení) předmětných nemovitostí Městu T. nebylo – při neexistenci jakýchkoli podkladů o předchozí konfiskaci – možné učinit závěr, zda zvážit „aplikaci některého z dekretů prezidenta republiky“, a tedy i zákona č. 128/1946 Sb. (z hlediska , pozn. dovolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně ve lhůtě a prostřednictvím svého zástupce včasné dovolání, v němž dovozovala jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ( , odst. 3 – dále jen „ “) a poté dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci ( ). Žalobkyně podle obsahu dovolání vytyčila pro věc určující právní otázky tak, že

- prvotní výzva k vydání nemovitostí byla doručena L. i D. P., a tak byl naplněn požadavek (bod 2. dovolání);

- nemovitosti přešly na stát po 1. 1. 1950, přinejmenším s ohledem na důsledky zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů; ostatně rodinní příslušníci žalobkyně, jako její právní předchůdci, byli zapsáni v pozemkové knize jako vlastníci až do tohoto data; restituční důvod je tedy dán podle (body 3, 4 dovolání).

Dovolatelka žádala, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Dovolání je přípustné i důvodné.

Dovolacímu soudu není zřejmé, proč – na rozdíl od soudu prvního stupně – učinil odvolací soud předmětem výlučně svého právního posouzení již pravomocně zodpovězenou otázku, zda žalobkyně vyzvala oba manžele P. Je to tím více, bez provedených kontrérních či opakovaných důkazů, zarážející ve srovnání s tím, že jak soud prvního stupně v nyní posuzované věci, tak zejména Okresní soud v Teplicích ve věci sp. zn. , dovodily doručení včasné výzvy oběma manželům - a D. P. před soudem sám vypověděl, že výzvu obdržel (při jednání dne 10. 12. 1996, viz čl. 17 verte připojeného spisu). O prekluzi restitučního nároku, a tím i nároku na náhradu při nevydání nemovitostí v nyní posuzované věci, tedy z tohoto hlediska vůbec nelze poprávu mluvit.

Také při zodpovězení otázky přechodu věcí na stát a tím i existence restitučního důvodu odvolací soud pochybil, i když se tímto aspektem věci zabýval spíše okrajově. Jestliže byli od března 1945 zapsáni v pozemkové knize jako vlastníci U. – H., C., M. a M. – a chybí průkaz konfiskace nemovitostí (jediným zřejmým právním jednáním byl shora popsaný přidělovací akt Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy), pak je zcela nepřípadné, aby byl tento stav interpretován k tíži žalobkyně a konstatována její důkazní nouze. Naopak: přidělil-li posledně označený orgán státu nemovitosti bez předchozí prokázané konfiskace, učinil tak bez právního podkladu resp. důvodu; datem „převzetí věci státem“ ve smyslu je tu buď právě datum (den) bezprostředně předcházející přidělení obci 10. 12. 1949 (k účinkům zde srov. R 35/93), nebo nejpozději den 1. 1. 1950 jako den přechodu nemovitostí ex lege na stát po zániku obecního vlastnictví. Příslušný časový okamžik tedy spadá do rozhodného období. Restitučním důvodem je převzetí věci státem bez právního důvodu podle (subsidiárně, v případě relevance data 1. 1. 1950, perzekuční případ podle neuvedený v odst. 1 , opět v rámci odst. 2 ).

Konečně pak nelze souhlasit ani s posouzením otázky eventuální prekluze či promlčení restitučního nároku na náhradu za nevydané nemovitosti oběma instancemi. Je skutečností, že žalobkyně vyzvala, po svém vstupu do restitucí na základě nálezu ÚS č. 164/1994 Sb., stát k poskytnutí náhrady dne 21. 6. 1995 a že rozsudek Okresního soudu v Teplicích sp. zn. , kterým byla zamítnuta žaloba o vydání předmětných nemovitostí, nabyl právní moc dne 6. 2. 1997. Nicméně až v důsledku nálezu Ústavního soudu o zrušení části , jenž byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 153/1998 Sb. a nabyl právní moc 8. 7. 1998 , se – jak přímo patrno z textu nálezu – dostala žalobkyně do rovného postavení s ostatními restituenty, v němž mohla bez odůvodněných pochybností žalovat o restituční náhradu (tzv. actio nata). Na základě změněného jí tedy od právní moci zmíněného nálezu počala běžet jednoroční prekluzivní lhůta k podání žádosti státu (jeho příslušnému ústřednímu správnímu orgánu) o náhradu; tuto podmínku uplatnění nároku žalobkyně dne 29. 6. 1999, s prokázaným doručením žádosti ministerstvu financí dne 1. 7. 1999, splnila.

Poté, při odmítnutí poskytnout náhradu ministerstvem financí, mohl být nárok žalobkyně zachován, jestliže by v obecné tříleté lhůtě – při nedostatku speciální právní úpravy -, počítané nejdříve ode dne následujícího od doručení žádosti o poskytnutí náhrady ministerstvu (1. 7. 1999), podala žalobu k soudu (§ 101, § 563 obč. zák.). Podala-li žalobkyně žalobu s účinky zahájení soudního řízení dne 25. 9. 2001, pak i tuto ze zákona plynoucí podmínku dodržela a její nárok se nepromlčel.

Pro podstatná pochybení obou nižších instancí proto Nejvyšší soud jejich rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( , 3 ), v němž bude rozhodnuto též o nákladech řízení o dovolání.

Při dalším řízení je dána vázanost právními názory dovolacího soudu; otázka rozsahu náhrady však bude (viz ) zbylým předmětem rozhodování. Nepochybným se totiž jeví nárok žalobkyně na restituční náhradu ve vztahu k její zemřelé matce M. U. v rozsahu ¼ předchozího spoluvlastnického podílu; u ostatních spoluvlastníků je sice kromě jedné zjištěno datum úmrtí, nikoli však – eventuálně významný – výsledek dědického řízení.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 31. ledna 2006

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu