Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 550/2012

U S N E S E N Í

A. L.

, bytem R.,

zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované

České republice – Ministerstvu financí České republiky

, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o finanční náhradu ve výši 17.296.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2010, č. j. -229, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta JUDr. Vladimíra Jablonského.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve vyhovujícím výroku I. ve věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 6. 2009, č. j. -207, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni finanční náhradu ve výši 214.186,50 Kč formou cenných papírů, které nemají povahu státního dluhopisu, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Ve výroku II. (o zamítnutí žádosti žalobkyně o poskytnutí dalšího plnění ve výši 17.081.813,50 Kč) a v nákladových výrocích byl rozsudek soudu prvního stupně odvolací instancí zrušen.

Předmětem řízení byla žaloba o zaplacení finanční náhrady podle , o mimosoudních rehabilitacích. Tato byla požadována za nemovitosti nacházející se v kat. úz. T., jež byly v rozhodném období v roce 1949 převzaty státem bez právního důvodu (§ 6 odst. 2 citovaného předpisu) a v restituci nebyly vydány (restituční řízení skončilo pravomocně ke dni 6. 2. 1997). Žalobkyně opírala svůj nárok o nálezy Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. a č. 153/1998 Sb.

Nižší instance ve věci rozhodovaly po zrušení jejich předchozích rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, č. j. -100, který pro daný případ vyslovil mj. závazný názor, že nárok strany žalující na finanční náhradu nezanikl prekluzí, byl-li uplatněn v jednoroční lhůtě běžící od právní moci nálezu č. 153/1998 Sb. Soud prvního stupně uznal nárok žalobkyně důvodným pouze v rozsahu ¼ výše ceny nemovitostí určené znaleckým posudkem podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti (stanovena celkově částkou 856.674,- Kč). Žalobkyně podle názoru první instance neprokázala, že je oprávněnou osobou též po dalších spoluvlastnících předmětných (odňatých) nemovitostí, tj. vyjma své matky M. U. V tomto směru odvolací soud nepokládal právní závěry soudu prvního stupně za přezkoumatelné a v zamítavém výroku, jakož i ve výrocích o nákladech řízení, jeho rozsudek zrušil. Potvrdil však žalobkyni přisouzené plnění ve výši 214.186,50 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nárok žalobkyně na finanční náhradu považovala za zaniklý z titulu prekluze. Nesouhlasila se závěrem, že nález Ústavního soudu č. 153/1998 Sb. vede v projednávané věci ke splnění podmínky včasného uplatnění nároku, poněvadž počátek jednoroční lhůty pro vznesení požadavku na úhradu tohoto plnění bylo nutno podle ( ) vztahovat k právní moci rozhodnutí o zamítnutí nároku na vydání věcí. Dovolatelka žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – ve vazbě na výrok I. rozsudku soudu prvního stupně – a věc vrátil první instanci k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání písemně vyjádřila. Nárok na finanční náhradu podle jejího názoru nebyl prekludován ani promlčen. Navrhla, aby dovolání žalované bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, za niž jedná pověřený zaměstnanec jako osoba s právnickým vzděláním ( ), podala dovolání v zákonné lhůtě ( , ). Přípustnost dovolání opírala o ustanovení a dovolací důvod byl uplatněn podle , tj. pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání podle je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle , b) (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud ve vztahu k dovolatelkou položené právní otázce zaujal stanovisko už v předchozím rozhodnutí vydaném v této právní věci, tedy ve zrušujícím rozsudku ze dne 31. 1. 2006, č. j. -100. Od výkladu tam prezentovaného nemá důvod se odchýlit.

Ze zjištěného skutkového stavu je patrno, že žalobkyně vyzvala stát k poskytnutí finanční náhrady dne 21. 6. 1995 (poté, co jí na základě nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. již svědčilo postavení oprávněné osoby). Následně bylo z jejího návrhu vedeno restituční řízení o vydání předmětných nemovitostí, které skončilo zamítnutím žaloby – rozsudek Okresního soudu v Teplicích sp. zn. nabyl právní moci dne 6. 2. 1997. V posuzované věci je však třeba akcentovat skutečnost, že teprve v důsledku nálezu Ústavního soudu o zrušení části , jenž byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 153/1998 Sb. a nabyl právní moc dne 8. 7. 1998, se žalobkyně dostala do rovného postavení s ostatními restituenty, v němž mohla bez odůvodněných pochybností žalovat o restituční náhradu (tzv. actio nata). Ve vazbě na změnu ustanovení počal od vyhlášení citovaného nálezu ve Sbírce zákonů běh jednoroční prekluzivní lhůty k podání žádosti o finanční náhradu příslušnému ústřednímu orgánu státní správy, resp. státu; uvedený předpoklad uplatnění nároku žalobkyně dne 29. 6. 1999, s doručením žádosti Ministerstvu financí ČR k datu 1. 7. 1999, splnila. K zániku práva prekluzí proto nedošlo.

Právo žalobkyně na poskytnutí náhrady nebylo ani promlčeno, neboť bylo uplatněno u soudu v obecné tříleté lhůtě (s účinky ke dni 25. 9. 2001), počítané nejdříve ode dne následujícího od doručení žádosti o poskytnutí náhrady ministerstvu (1. 7. 1999) – viz § 101 obč. zák.

Přípustnost dovolání proti zrušujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu pak nevyplývá z žádného ustanovení , takže dovolacímu soudu nezbylo než dovolání i v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítnout.

Z výše řečených důvodů Nejvyšší soud podle věty první a dovolání žalované pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Konečná výše odměny za zastupování odpovídající předmětu řízení (zde pouze v rozsahu žalované částky 214.186,50 Kč) představuje 10.000,- Kč ( , , , , ve znění účinném do 29. 2. 2012). K této částce bylo nutno přičíst náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč ( ) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady řízení přiznané žalobkyni činí 12.360,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle . V Brně dne 12. prosince 2012JUDr. Ludvík David, CSc. předseda senátu