Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1460/98

M ě s t s k ý s o u d v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. února 1998, č. j. -44, změnil rozsudek O b v o d n í h o s o u d u pro Prahu 1 ze dne 5. června 1997, č. j. -34, jímž byla žalované stanovena povinnost zaplatit žalobkyni finanční náhradu 60 000 Kč v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, a rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3720 Kč tak, že žalobu o zaplacení finanční náhrady zamítl. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobkyně svůj restituční nárok na finanční náhradu ve smyslu ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “”), uplatnila u Ministerstva financí ČR až po marném uplynutí jednoroční prekluzivní lhůty, tedy v době, kdy její právo na finanční náhradu již zaniklo. Konstatoval přitom, že okolnost, že žaloba byla podána u soudu dne 26. června 1996, je pro posouzení účinků prekluze práva již zcela nerozhodná, neboť o včasném uplatnění práva u soudu lze uvažovat jen tehdy, jestliže bylo právo nejprve včas v prekluzivní lhůtě uplatněno u Ministerstva financí. Dále připomněl, že soudu nepřísluší posuzovat, zda lhůty k uplatnění nároků jsou v zákoně stanoveny v přiměřené délce. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž s odkazem na ustanovení vytýká odvolacímu soudu, že “nesprávně posoudil povahu lhůty, v níž byla oprávněna uplatnit žalobou u soudu svůj nárok podle , o mimosoudních rehabilitacích”. Není srozuměna se závěrem odvolacího soudu, že její právo na finanční náhradu přiznanou ustanovením bylo prekludováno. Nadále trvá na tom, že na případ paušální náhrady za majetek, který propadl státu na základě později v rámci soudní rehabilitace zrušeného trestního rozsudku, ustanovení ani ustanovení nedopadají. Navíc je přesvědčena, že ani jedno ze zmiňovaných ustanovení nestanoví prekluzivní lhůty v souvislosti s právem na finanční náhradu za propadlý majetek, nýbrž pro případy jiné, např. zamítnutí žaloby o vydání věci a vznik práva na vydání majetku neprávem propadlého. “Rozšiřující (extenzivní) výklad zákona pro tuto situaci žalobkyně považuje za nepřípustný, protože znamená zákonem výslovně neupravené omezení restitučního nároku aplikací prekluzivní lhůty k jeho uplatnění tam, kde to zákon výslovně nestanoví”. Uplatnit nárok na finanční náhradu lze podle žalobkyně v obecné promlčecí lhůtě podle obč. zák., když speciální zákon, jakým je , odchylnou úpravu neobsahuje. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná Česká republika prostřednictvím Ministerstva financí ČR v písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo jako neopodstatněné zamítnuto. Odkazuje na důvody rozhodnutí odvolacího soudu, které považuje za zcela správné, a připomíná “řadu pravomocných prejudiciálních rozhodnutí” vyšších soudů. N e j v y š š í s o u d - po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (, ) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání podle přípustné - přezkoumal bez jednání ( ) napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné, a proto je zamítl.Z o d ů v o d n ě n í : Žalobkyně nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( /, b/ ), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Obecně je právní posouzení věci nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle , obsahově konkretizovanému dovolacími námitkami správný ( ), znamená přezkoumat opodstatněnost odvolacím soudem vysloveného právního závěru, podle něhož žalobkyně "uplatnila restituční nárok na finanční náhradu (tzn. nárokpřiznaný ustanovením ) u Ministerstva financí České republiky po marném uplynutí jednoroční prekluzivní lhůty, tedy v době, kdy jí právo na finanční náhradu zaniklo”. K tomu, aby odvolací soud dospěl k uvedenému - dovoláním zpochybněnému - závěru, musel vyřešit tři následně zmíněné základní otázky. Jako první musel řešit otázku, zda lhůta uvedená v se vůbec vztahuje na nároky podle , neboli zda i v případě finančních náhrad ve smyslu ustanovení je zapotřebí postupovat způsobem stanoveným v tohoto zákona. V souvislosti s určením počátku lhůty, v níž mohla žalobkyně u Ministerstva financí České republiky uplatnit právo na finanční náhradu (podat písemnou žádost), pak musel následně uvažovat vztah ustanovení a 3 k ustanovení . Konečně řešil charakter lhůty stanovené k uplatnění práva na finanční náhradu u příslušného orgánu státní správy. Především je třeba souhlasit s odvolacím soudem, že vzhledem k výsledkům nalézacího řízení může jít v daném případě pouze o nárok přiznaný částí třetí (“Oblast trestněprávních vztahů” - a 20), tedy nárok, který vyplývá z výroku o trestu propadnutí majetku zrušeného v řízení podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a nikoli o nárok podle části druhé hlavy první . Finanční náhrady upravil sice v ustanovení , tedy ve své části druhé (“Občanskoprávní vztahy” - až 13), avšak umožnil je i v oblasti trestně právních vztahů (část třetí - a 20) tím, že v upravil právo oprávněné osoby žádat o poskytnutí náhrady podle , není-li vydání věci podle ustanovení , 7 až 12 možné. Protože žalobkyně je podle výsledků nalézacího řízení osobou odvozující restituční nárok od osoby rehabilitované podle (ve znění pozdějších předpisů) a splňuje podmínku státního občanství České republiky (dříve ČSFR) podle již od doby jeho účinnosti, tj. splňovala ji již ke dni 1. dubna 1991, mohla být oprávněnou osobou pouze podle ve spojení s a mohl jí příslušet nárok na finanční náhradu podle , věty za středníkem, ve spojení s . O druzích finančních náhrad pojednává ve svém a 2 (pro oblast trestněprávních vztahů ve spojení s ). Ustanovení výlučně pojednává o finančních náhradách za nemovitosti. Finanční náhrada ve smyslu tohoto ustanovení se poskytuje za a) nemovitost, kterou nelze vydat (, věta před druhou čárkou, ), b) nemovitost, u níž došlo ke znehodnocení ve smyslu , a nemovitost zhodnocenou podle , v obou případech tehdy, požádá-li oprávněná osoba o finanční náhradu místo vydání nemovitosti (, věta za druhou čárkou, ve spojení s ustanovením a 4 ), c) nemovitost, která se stala neoddělitelnou součástí jiné věci, rovněž pouze v případě žádosti oprávněné osoby o finanční náhradu místo vydání této věci (, věta za druhou čárkou, ve spojení s ustanovením a 5 ). Finanční náhrada podle přísluší oprávněné osobě v případě, že a) šlo o převzetí celéhomajetku občana, jehož součástí nebyla nemovitost (všech movitých věcí občana), b) k převzetí došlo na základě soudního rozhodnutí, které bylo nebo bude zrušeno v rámci soudní rehabilitace podle zákona o soudní rehabilitaci, nebo c) které se zrušuje podle ( ). Ustanovení , 4 a 5 (ve spojení s ) se týká postupu při uplatňování a poskytování finančních náhrad. V je stanovena lhůta pro podání písemné žádosti o finanční náhradu. Lze uzavřít, že už ze systematiky (ve spojení s ) vyplývá, že lhůta uvedená v se týká nároků na finanční náhradu podle i 2 (ve spojení s ) a že tudíž i v případě nároků podle (ve spojení s ) je zapotřebí ve lhůtě upravené v podat žádost o tuto finanční náhradu u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky. Uvedený závěr vyplývá i z toho, že v citovaném ustanovení je v návaznosti na pojem “písemnou žádost” užito pouze sousloví “o finanční náhradu”, aniž by se v něm rozlišovalo mezi finanční náhradou podle na straně jedné a finanční náhradou podle na straně druhé. K poskytování finančních náhrad jak podle , tak také podle je pasivně legitimován stát, tj. Česká republika (k tomu srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. listopadu 1996 sp. zn. ), a ústřední orgány státní správy České republiky, o nichž se zmiňuje ustanovení , jsou pouze orgány příslušné podle ve věcech finančních náhrad podle i 2 (v daném případě ve spojení s ) , na něž vznikl nárok podle . Z toho vyplývá, že i právo na finanční náhradu podle , k jejímuž poskytnutí je věcně legitimován stát, je třeba v jednoroční lhůtě formou písemné žádosti uplatnit u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky, jak to stanoví . S přihlédnutím k těmto závěrům lze za použití jazykového, systematického a logického výkladu dovodit, že lhůta upravená v se týká uplatňování finančních náhrad podle i 2 a tudíž že i v případě finanční náhrady podle (v daném případě ve spojení s ) je zapotřebí ve lhůtě upravené v podat písemnou žádost o finanční náhradu u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky. Lze proto uzavřít, že odvolací soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že lhůta k uplatnění práva přiznaného ustanovením ve spojení s je stanovena v .Souhlasit lze s odvolacím soudem rovněž v určení počátku lhůty, v níž mohla žalobkyně uplatnit své právo na finanční náhradu. I když ustanovení výslovně zmiňuje “případy uplatňování nároku na vydání majetku vyplývajícího ze zrušení výroku o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci”, nelze, než logicky dovozovat, že toto ustanovení platí i v případech, kdy je namísto vydání majetku (vydáním je i zde nutno rozumět obnovu vlastnického práva, tedy povinnost vzdát se věci a vrátit ji tomu, komu byla v minulosti určitým, zákonem prezumovaným způsobem odňata, resp. oprávněné osobě) požadováno zástupné plnění, tj. plnění formou finanční náhrady za odňatý majetek, který nelze vydat. Smyslem ustanovení totiž je zamezit nepřípustnému zkrácení lhůt k uplatnění restitučních nároků pro ty osoby, jejichž statut osoby oprávněné je spjat s rehabilitací podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, tzn. se zrušením soudního rozhodnutí, jehož realizací došlo k odnětí vlastnického práva k věci. Ustanovení může lhůtu k uplatnění restitučního nároku pouze prodloužit a bylo by nesprávné, aby tohoto dobrodiní požívaly pouze některé osoby rehabilitované podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, resp. od nich “odvozené” oprávněné osoby. Opačný výklad (výklad, který prosazuje v dovolání žalobkyně) by vedl k absurdním důsledkům, neboť by došlo ke znevýhodnění těch soudně rehabilitovaných osob, které jsou “znevýhodněny” již samotným faktem, že se nemohou z různých důvodů domáhat vydání odňatých jim věcí. Protože žalobkyně ke dni účinnosti , tj. k 1. dubnu 1991 byla občankou České a Slovenské Federativní Republiky, mající trvalý pobyt na jejím území, a statut osoby oprávněné jí nebyl přiznán až nálezem Ústavního soudu České republiky publikovaným pod č. 164/1994 Sb. (tento nález umožnil uplatnit restituční nároky těm občanům někdejší České a Slovenské Federativní Republiky, posléze České republiky, kterým bránila v jejich uplatnění neústavní podmínka trvalého pobytu na území této republiky), lze i s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 3. června 1998 sp. zn. , uveřejněnému pod č. 153/1998 Sb. a vykonatelnému dnem 8. července 1998, jež je s nálezem Ústavního soudu České republiky publikovaným pod č. 164/1994 Sb. v přímé kontinuitě, dovozovat, že lhůta k uplatnění práva na finanční náhradu u příslušného ministerstva by žalobkyni začala běžet již dnem účinnosti , tj. dnem 1. dubna 1991 za předpokladu, že by rozhodnutí o zrušení trestu propadnutí majetku nenabylo právní moci po účinnosti . V posuzovaném případě však toto rozhodnutí o soudní rehabilitaci otce žalobkyně J. S. nabylo právní moci až po účinnosti , a to dne 17. září 1992, a je proto namístě v posuzovaném případě počátek lhůty k uplatnění práva na finanční náhradu formou písemné žádosti u Ministerstva financí České republiky posunout k tomuto dni. Odvolací soud proto nepochybil, když dovodil, že lhůta k uplatnění práva na finanční náhradu (k podání písemné žádosti) u Ministerstva financí České republiky začala žalobkyni běžet dnem 17. září 1992. Zcela správně pak odvolací soud posoudil i charakter lhůty k uplatnění práva na finanční náhradu formou podání písemné žádosti u příslušného ústředního orgánu státní správy (Ministerstva financí ČR). Ustanovení před nálezem Ústavního soudu České republiky publikovaným pod č. 153/1998 Sb., z něhož je namístě v posuzovaném případě - jak již bylo výše vyloženo - v návaznosti na vycházet, stanovilo, že písemnou žádost o finanční náhradu je třeba u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky podat nejpozději ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti zákona nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci. Stanoví tedy lhůtu pro uplatnění práva a místa pro jeho uplatnění a nelze ho označit za předpis práva procesního; lhůta v něm uvedená není lhůtou procesněprávní, nýbrž lhůtou hmotněprávní. K jejímu dodržení je zapotřebí, aby nejpozději posledního dne této lhůty byla v restitučním zákoně zmiňovanému ústřednímu orgánu státní správy (Ministerstvu financí ČR - viz , o působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších změn a doplňků) doručena písemná žádost o finanční náhradu. Přitom posledním dnem lhůty určené podle let je ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen “”), který je v této souvislosti nutno podpůrně užít, den, který se svým pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Není - li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den. Podle obč. zák. připadne - li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Naproti tomu u procesněprávních lhůt podle postačí, je-li příslušné podání (např. odvolání) poslední den lhůty předáno k poštovní přepravě. Podle nezpochybněného skutkového zjištění soudů obou stupňů nabyl rozsudek, jímž byl otec žalobkyně J. S. podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, rehabilitován a jímž tedy byl mimo jiné zrušen výrok o trestu propadnutí jeho jmění, právní moci dne 17. září 1992. Tento den lze považovat za počátek jednoroční lhůty k uplatnění práva na finanční náhradu u příslušného ministerstva. Poslední den uvedené lhůty určené v daném případě podle let připadl ve smyslu , věty první, obč. zák. na pátek 17. září 1993. Byla - li písemná žádost podána žalobkyní Ministerstvu financí České republiky nejdříve 24. června 1994, došlo k uplatnění práva po marném uplynutí uvedené jednoroční lhůty. Protože nemá vlastní ustanovení obecně pojednávající o lhůtách v něm uvedených, přičemž ustanovení je zařazeno v jeho části upravující oblast občanskoprávních vztahů, je třeba i otázku, zda hmotněprávní lhůta stanovená ve třetím odstavci citovaného ustanovení je promlčecí nebo prekluzivní, řešit výkladem příslušných ustanovení , který je k ve vztahu lex generalis - lex specialis, s přihlédnutím k právní teorii. Sluší se připomenout, že zatímco používá pojmu “lhůta”, hovoří o “dobách”. Protože rozlišuje pouze doby promlčecí a prekluzivní, lze o lhůtě uvedené v uvažovat jen jako o době prekluzivní či době promlčecí, přičemž je zapotřebí vycházet z jazykového a logického výkladu tohoto ustanovení. Stanoví - li zákon v konkrétním ustanovení (jak je tomu i v případě citovaného ustanovení), že účastník právního vztahu může své právo uplatnit u určeného orgánu v určité lhůtě, lze z takového ustanovení dovodit závěr, že po marném uplynutí takové lhůty již svá práva s úspěchem uplatnit nemůže. Proto i ustanovení ve znění před nálezem Ústavního soudu České republiky publikovaným pod č. 153/1998 Sb., podle kterého je písemnou žádost o finanční náhradu třeba podat u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky nejpozději do jednoho roku ode dne účinnosti zákona nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci, je nutno (v posuzovaném případě v návaznosti na ) interpretovat tak, že požádala-li písemně oprávněná osoba příslušný ústřední orgán státní správy o finanční náhradu později, než ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti nebo ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci, resp. od rozhodnutí, jímž byl v rámci soudní rehabilitace mimo jiné zrušen výrok o trestu propadnutí majetku, vyplývá ze zákona, že své právo uplatnila pozdě a že v důsledku této skutečnosti její právo zaniklo. Lhůta stanovená k podání písemné žádosti o finanční náhradu u příslušného ústředního orgánu státní správy je tedy propadná (prekluzivní), byť není vyjádřena dovětkem “jinak právo zanikne”, když skutečnost, že jde o dobu prekluzivní je slovně vyjádřena jinak. S přihlédnutím k námitkám žalobkyně je třeba zdůraznit (a tento názor zastává ve stanovisku ze dne 20. října 1998 sp. zn. i Ústavní soud České republiky), že byť je svou povahou zákonem specifickým, sledujícím zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd z období let 1948 - 1989 a nemůže být proto zcela vsazen do nepřekročitelného občanskoprávního rámce, tendenci “zprůchodnit” cestu ke zmírnění následků křivd odpovídá na druhé straně zjevná tendence vymezit pro uplatňování restitučních nároků určitý časový rámec. Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalobkyně, ve smyslu , věta před středníkem, správný, dovolací soud dovolání žalobkyně podle téhož zákonného ustanovení zamítl.