Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4375/2011

28

Cdo 4375/2011

ROZSUDEK

a) I. S.,

b) K. S.,

c) M. S., d) M. S., e) Ing. E. S., f) O. Š., g) V. S.,

a

h) P. K.,

všichni žalobci zastoupeni JUDr. Sylvou Rychtalíkovou, advokátkou v Praze 10, Kodaňská 57,

proti žalované

České republice – Ministerstvu financí České republiky,

se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o příslušenství z finanční náhrady, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2010, č. j. -292, takto:

I. Dovolání se

zamítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2005, č. j. -155, a to tak, že byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobci po žalované domáhali zaplacení příslušenství pohledávky (21% úroku z prodlení od 25. 4. 2002 do 14. 3. 2005 a 18,5% úroku z prodlení od 15. 3. 2005 do zaplacení, tj. do 18. 4. 2005), vzniklé z titulu finanční náhrady podle , o mimosoudních rehabilitacích. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně usuzoval na promlčení nároku žalobců na úhradu požadovaného příslušenství ve formě úroků z prodlení s plněním finanční náhrady. Dovodil, že v posuzované věci marně uplynula tříletá promlčecí doba pro uplatnění práva na úroky z prodlení; počátek jejího běhu bylo třeba vztahovat ke dni, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. k datu 1. 7. 1996 – dlužník měl splnit dluh v zákonem stanovené jednoleté lhůtě ve smyslu článku IV bodu 2 , běžící od doručení žádosti o finanční náhradu žalované dne 30. 6. 1995). Žalobci však uplatnili nárok na úroky z prodlení podle zjištění soudu prvního stupně dne 17. 7. 2003 (odvolací soud v tomto směru za relevantní označil podání ze dne 7. 11. 2003, došlé soudu dne 10. 11. 2003); v důsledku promlčení tak došlo k jeho zániku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítali mimo jiné, že právo na plnění odpovídající úroku z prodlení bylo uplatněno již v žalobě ze dne 19. 11. 1998, tudíž v tříleté promlčecí době. Nemohlo proto dojít k zániku nároku promlčením, jak nesprávně uzavřela odvolací instance. Námitku promlčení vznesenou ze strany žalované považovali žalobci za výkon práva v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., který v právním státě nepožívá soudní ochrany. Dovolatelé proto žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Nesouhlasila s dovolacími námitkami a navrhla, aby dovolání žalobců nebylo vyhověno.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátkou, podali dovolání v zákonné lhůtě ( , ). Přípustnost dovolání dovozovali z ustanovení , tj. pro diformitu rozsudků nižších instancí. Dovolací důvody byly uplatněny podle , tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci, a ve smyslu , tedy z důvodu, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolání je přípustné.

Podle ustanovení totiž platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – což dopadá také na posuzovaný případ.

Dovolání však není důvodné.

V případě prodlení s plněním peněžitého dluhu, spočívajícího v neuhrazené finanční náhradě podle , je relevantní právní otázkou, od kterého okamžiku vzniká oprávněné osobě právo na zaplacení úroků z prodlení a tomu odpovídající povinnost ústředního orgánu státní správy, příslušného k vyplacení náhrady. S ohledem na nejednotné řešení uvedené problematiky bylo dne 10. 3. 2010 v obdobné věci rozhodováno velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu pod sp. zn. , který se přiklonil k argumentaci – prezentované například v rozsudku zdejšího soudu ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. – vážící

vznik prodlení s plněním finanční náhrady na uplynutí lhůty, kterou státnímu orgánu stanovil k jejímu placení zákon.

V dané věci byla žádost o finanční náhradu u žalované uplatněna dne 30. 6. 1995; rozhodnou je proto právní úprava účinná od 8. 6. 1994, na základě novely zákona o mimosoudních rehabilitacích, provedené – podle článku IV bodu 2 tohoto předpisu je lhůta k poskytnutí finanční náhrady jednoletá a běží ode dne doručení žádosti.

Z řečeného se podává, že do

prodlení

se žalovaná dostala dne 1. 7. 1996. Od tohoto okamžiku jí proto vznikla povinnost k úhradě úroků z prodlení s plněním finanční náhrady. Tímto dnem také žalobcům počala běžet

tříletá promlčecí lhůta

k uplatnění nároku na zaplacení příslušenství pohledávky (§ 110 odst. 3 obč. zák.), přičemž je nutno podotknout, že jejím

marným uplynutím

k datu 1. 7. 1999 došlo k

promlčení práva jako celku

(viz citovaný rozsudek sp. zn. , R 96/2010; shodně též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. ). Vzhledem ke vznesené námitce promlčení ze strany žalované, kterou z hlediska principu právní jistoty zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, musel soud k promlčení z úřední povinnosti přihlédnout a shledat tak

zánik nároku

žalobců na úhradu úroků z prodlení s placením finanční náhrady ve smyslu

Nejvyšší soud závěrem shrnuje, že v posuzované věci jde o prodlení s poskytnutím peněžitého plnění (finanční náhrady), přičemž cenné papíry představují pouze formu uspokojení nároku ( ). Je pochopitelné, že se žalobci pozastavují v závěru dovolání nad původní argumentací odvolací instance, přijatou v rozsudku ze dne 6. 5. 2005, sp. zn. -184. Nejvyšší soud se ostatně pokusil ve svém předchozím rozhodnutí v této věci, tedy ve zrušujícím rozsudku sp. zn. , dosavadní interpretační praxi změnit tak, že prodlení se splněním dluhu nastává v těchto případech již marným uplynutím jednoroční lhůty běžící od doručení žádosti o vyplacení finanční náhrady příslušnému ústřednímu orgánu státní správy (Ministerstvu financí ČR); viz článek IV bod 2 Předestřený právní názor byl také posléze akceptován velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia NS, který ovšem v rozsudku sp. zn. vyložil nárok na úhradu úroků z prodlení z hlediska promlčení jako celek. Tyto závěry vyústily v předmětné věci v zamítnutí návrhu žalobců na zaplacení příslušenství jejich pohledávky, a to pro zánik jejich nároku z titulu promlčení. Kromě toho je třeba dodat, že v rozporu s tvrzením dovolatelů nebyl v žalobě ze dne 19. 11. 1998 nárok na úrok z prodlení uplatněn.

Z výše uvedeného plyne, že uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, odvolací soud rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud proto dovolání žalobců zamítl ( věta před středníkem ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a , když dovolání žalobců bylo zamítnuto, přičemž žalované podle obsahu spisu v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 8. srpna 2012

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu