Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3181/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Václava Šrouba, zastoupeného JUDr. Petrem Tomancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 736/14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019 č. j. -136, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2018 č. j. -111 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 5. 2018 č. j. -70, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení a d (dále jen " "), a y, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 v části výroku, kterým zamítá žalobu stěžovatele, aby mu žalovaná Česká republika - Ministerstvo financí byla povinna zaplatit částku 3 305 500,- Kč, z toho 10 000,- Kč v hotovosti a zbývající část v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu. Žalované částky se stěžovatel domáhal podle , o mimosoudních rehabilitacích (dále jen " ") z titulu finanční náhrady za nemovitosti, které mu nelze vydat. Stěžovatel o finanční náhradu požádal dne 22. 9. 1991, přičemž požádal o vyčkání s vyřizováním žádosti, dokud nebude definitivně vyřešena otázka vydání nemovitostí (stěžovatel vedl řízení o vydání nemovitostí, podal žalobou na přikázání stavby do jeho vlastnictví a vedl řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem). Dne 15. 9. 2006 požádal o pokračování v řízení o vyřízení žádosti o finanční náhradu. Jeho žádosti nebylo vyhověno. Soudy posoudily nárok stěžovatele jako promlčený, neboť po uplynutí lhůty dané Ministerstvu financí k vyřízení žádosti o poskytnutí finanční náhrady podle čl. IV. bod 2 , kterým byl doplněn (dále jen " "), stěžovatel právo na finanční náhradu neuplatnil u soudu v tříleté promlčecí době podle , , a žalobu podal až dne 11. 4. 2017.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu podle odmítl, neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle Dovolání tak trpí vadou, která nebyla ve lhůtě odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak soudy posoudily počátek běhu promlčecí doby pro uplatnění nároku na finanční náhradu za nemovitosti, které nelze vydat. Na rozdíl od soudů je přesvědčen, že jeho žádost o finanční náhradu byla jako neúplná vrácena k doplnění a neběžela tak lhůta podle Stěžovatel uvádí, že si je vědom, že pokud v dovolání uvedl, že přípustnost dovolání podle závisí na vyřešení dvou otázek jím formulovaných, které by měl dovolací soud "posoudit jinak než posoudil odvolací i nalézací soud", jde o nešťastnou formulaci, která je v rozporu se zněním ustanovení , avšak má za to, že v dovolání dostatečně uvedl důvody, pro které má být hodnoceno jako důvodné. Nejvyšší soud postupoval příliš formalisticky, neboť měl podle stěžovatele přihlédnout k okolnostem případu a neměl dovolání odmítnout.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle , což je však jeho obligatorní náležitostí. Ústavní soud, který se seznámil i s dovoláním stěžovatele, formulovaným v podstatě jako další řádný opravný prostředek, z ústavního hlediska nemá srozumitelně a podrobně formulovaným závěrům Nejvyššího soudu co vytknout. V postupu Nejvyššího soudu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle y. Ústavní soud dodává, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena ostatními soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit.

Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud tak shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. , podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti ( ), není jeho odmítnutí pro vady porušením y.

V citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle . Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (srov. obdobně usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

a další).

Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že z ústavněprávního hlediska by ani nebyl dán důvod zpochybňovat řádně odůvodněná rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu. Závěr o promlčení nároku je podložen skutkovými zjištěními, podle nichž žalovaná žádost o finanční náhradu jako neúplnou žalobci k doplnění podle nevrátila. Soudy ve svých rozhodnutích pak srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Vzhledem k tomu, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy ostatních soudů ( y) a nepřísluší mu jako dalšímu odvolacímu orgánu přehodnocovat jejich právní závěry.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu