Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 93/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Jaroslava Vozába, zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem se sídlem Bořice 65, 538 62 Bořice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -277 ze dne 15. 10. 2013 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. -245 ze dne 6. 2. 2013 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , 72 a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení a násl. d (dále jen " ").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze jako věcně správný dle (dále též " ") potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně č. j. -213 ze dne 27. 4. 2012, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele o 1 950 000 Kč s příslušenstvím, uplatněná z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením podle ustanovení odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Proti rozhodnutím dovolacího a odvolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel je přesvědčen, že tvrzení Nejvyššího soudu o vadách dovolání jsou neopodstatněná. Krajskému soudu pak vytkl, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, soud se dopustil chyb v protokolaci, přičemž během odvolacího jednání nebylo čteno odvolání stěžovatele, ač se o tom protokol z tohoto jednání zmiňuje. Odvolací soud též dle stěžovatele měl odmítnout důkaz čtením y dokazující dle stěžovatele právně neúčinné doručení rozsudku v souvislosti s namítaným během promlčecí doby, aniž toto odmítnutí odůvodnil. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, zčásti jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že v případě napadeného usnesení Nejvyššího soudu jde o rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, směřující proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze, pro vady, které nebyly po dobu trvání lhůty k podání dovolání odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat ( ve spojení s ), a nikoli tedy z "důvodu závisejícího na uvážení dovolacího soudu" (jak má na mysli ustanovení ) v tom smyslu, že nejde o otázku s judikaturním přesahem ve smyslu Za tohoto procesního stavu věci je totiž ústavní stížnost proti označenému rozhodnutí odvolacího soudu nepřípustná pro nevyčerpání opravných prostředků, neboť jejich vyčerpání má jak formální, tak materiální rovinu. Vyčerpáním opravného prostředku se tak nerozumí toliko podání návrhu, který je určitým způsobem označen (nadepsán jako dovolání a směřován Nejvyššímu soudu), ale rovněž naplnění všech zákonných znaků a podmínek, aby příslušný orgán o něm mohl věcně rozhodnout. Podání vykazující vady, pro něž nelze v řízení pokračovat, proto nelze považovat za řádné vyčerpání opravného prostředku (z poslední doby srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 25. 11. 2013, dostupné v on-line databázi rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud se tak mohl zabývat pouze námitkami směřujícími proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, které však Ústavní soud neshledal důvodnými. Pokud jde o argumenty stěžovatele napadající závěr Nejvyššího soudu o tom, že dovolání "vzhledem k celkovému vyznění, formulacím a systematizaci zřejmě nebylo sepsáno advokátem (...) a bylo jím toliko podepsáno" (str. 2), dlužno konstatovat, že na tomto závěru není odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem postaveno, jelikož jde spíše o vedlejší připomínku (srov. "Pomine-li dovolací soud..." - ibidem), která však bezesporu má svůj racionální základ, když dovolání, jehož opis stěžovatel přiložil i k ústavní stížnosti, z hlediska jeho celkového vyznění, formulacím i systematizaci vskutku nese známky toho, že nebylo sepsáno za stěžovatele advokátem, nýbrž jím jen signováno; k utvrzení se v této domněnce pak Nejvyššímu soudu posloužil i charakter stěžovatelova odvolání ve věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. .

Nejvyšší soud nicméně za podstatnou vadu dovolání označil absenci vymezení toho, v čem odvolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( a 3 ). Stěžovatel tomu sice v ústavní stížnosti oponuje tvrzením o opaku s odkazem na bod III a) svého dovolání, v němž tyto požadavky mají být splněny, ale z obsahu tohoto bodu je prima vista zřejmé, že tyto podmínky splněny nebyly; stěžovatel v něm (v pozici dovolatele) pouze uvedl, že nesprávnost právního posouzení spatřuje v úvaze soudu, že někdejší ustanovení dávalo soudu možnost, nikoli ovšem povinnost znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem, kdy sám je přesvědčen o tom, že existovala toliko povinnost a ne jen možnost takového přezkumu, což ovšem stěžovatel odůvodňuje naprosto nesouvisejícím ustanovením § 8 odst. 1 věty druhé trestního řádu o oznamovací povinnosti státních orgánů ve vztahu k okolnostem nasvědčujícím tomu, že byl spáchán trestný čin. Jde o právní názor stěžovatele zcela se míjející s podstatou jím vymezeného údajně nesprávného právního závěru odvolacího soudu, poněvadž trestní řád ze své podstaty nemůže nabídnout konkurenční odpověď na otázku, zda v civilním procesu musil či "jen" mohl být znalecký posudek přezkoumán jiným, revizním znaleckým posudkem. Nadto v dovolání absentuje požadovaný judikaturní přesah dovoláním napadeného právního závěru odvolacího soudu, jak vyžaduje ustanovení , v platném znění. Proto ústavní soud nemohl rozumně dospět k závěru, že Nejvyšší soud odmítl vadné dovolání podané stěžovatelem zcela neoprávněně či že by k jeho hodnocení zvolil přepjatě formalistický přístup. Stěžovatel tedy dovolacímu soudu neumožnil řádné projednání jeho dovolání.

Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost v části směřující proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl dle jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývající části jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 28. ledna 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu