Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1901/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Mgr. Hany Hemmerové, zastoupené Mgr. Ondrejem Štefánikem, advokátem se sídlem Praha 1, Petrská 1136/12, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. -270 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020 č. j. -397, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o žalobě na obnovu řízení, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu a d.

Ze spisového materiálu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 19. 3. 2019 č. j. -333 povolil obnovu řízení o náhradu škody z pracovního úrazu, vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. . Městský soud napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se žaloba stěžovatelky na obnovu řízení zamítá. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle s tím, že dovolání není přípustné podle

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že závěry soudů v napadených usneseních představují vybočení z mezí pravomocí daných jim při posuzování návrhu na obnovu řízení podle Z původního rozsudku totiž jednoznačně vyplývá, že je opřen o znalecký posudek, jehož závěry byly s jistotou vyvráceny výsledky lékařských vyšetření, které stěžovatelka nemohla beze své viny použít v původním řízení. Stěžovatelka podrobně polemizuje se závěrem městského soudu a namítá, že splnila všechny podmínky pro povolení obnovy řízení. Na podporu své argumentace odkazuje na závěry judikatury Ústavního soudu týkající se obecně podmínek povolení obnovy řízení.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle , což je však jeho obligatorní náležitostí. Ústavní soud nemá srozumitelně a podrobně formulovaným závěrům Nejvyššího soudu z ústavního hlediska co vytknout. Pro úplnost dodává, že není možné teprve v ústavní stížnosti vysvětlovat a obhajovat zamýšlené předpoklady přípustnosti a důvody dovolání. Stěžovatelka, povinně zastoupená advokátem, měla možnost se seznámit s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážit, zda v její věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena ostatními soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit a své výhrady vůči rozhodnutí odvolacího soudu jednoznačně formulovat (srov. obdobně

sp. zn.

,

,

).

Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu tak Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. , podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti ( ), není jeho odmítnutí pro vady porušením y.

V citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle . Proto ve vztahu k usnesení odvolacího soudu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (srov. obdobně usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

a další).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu