Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3288/14

Ústavní soud v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Venduly Frühaufové, zastoupené JUDr. Miroslavou Dekanovou, advokátkou se sídlem Štítného 30/710, 130 00, Praha 3, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2014, č. j. -82, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2013, č. j. -33 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2011, č. j. -16, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčena na svých ústavně zaručených právech. Namítá porušení práva vlastnit majetek podle d.

Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 1. 9. 2011, č. j. -16 tak, že zamítl návrh stěžovatelky, aby soud prohlásil za neplatné rozhodnutí členské schůze vedlejšího účastníka Družstva Z. konané dne 3. 7. 2010, kterým byla stěžovatelka vyloučena z družstva (výrok I.).

K odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 4. 2013, č. j. -33 tak, že usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 7. 2014, č. j. -82 dovolání stěžovatelky podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen " ") odmítl, neboť stěžovatelka v dovolání nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu až . Vymezení uvedeného je podle obligatorní náležitostí dovolání.

II.

Proti shora uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž zejména namítala, že v dosavadním řízení byl nesprávně vyložen zákon ( , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) v důsledku čehož došlo k nesprávnému určení počátku běhu tříměsíční prekluzivní lhůty.

III.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu a 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

V části, v níž směřuje ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2013, č. j. -33 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2011, č. j. -16 dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

V projednávané věci je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, dovolání ve smyslu a násl. , na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu trvat (s výjimkou toho, kdy by byly splněny podmínky podle ). Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že stěžovatelka uplatnila tento procesní prostředek k ochraně svých práv, avšak neučinila tak procesně správným způsobem, v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl projednat.

kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, došlo s účinností od 1. 1. 2013 ke změně úpravy přípustnosti dovolání ( až ) a změně ustanovení , konkretizující podmínky řádně podaného dovolání. Tato změna zavádí jiné podmínky přípustnosti dovolání (než tomu bylo za účinnosti do 31. 12. 2012), čemuž logicky odpovídá i nová úprava obsahových náležitostí dovolání. Změně právního předpisu bylo nutné přizpůsobit i dovolání.

Stěžovatelka však novou úpravu obsahových náležitostí dle nerespektovala a přípustnost dovolání odvozuje z , ve znění účinném do 31. 12. 2012, když předestírá otázku zásadního právního významu. Dovolání tak trpí vadami, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a proto bylo podle dovolacím soudem odmítnuto. Ústavní soud navíc doplňuje, že proti těmto závěrům Nejvyššího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti žádné námitky ani nevznáší.

Ústavním soud je proto nucen konstatovat, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí platný právní řád umožňuje, a proto je její ústavní stížnost v části, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2013, č. j. -33 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2011, č. j. -16 nepřípustná ve smyslu .

IV.

V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2014, č. j. -82, pak byly splněny všechny předpoklady pro věcné projednání ústavní stížnosti.

Ústavní soud v dané části posoudil obsah ústavní stížnosti, napadené rozhodnutí, včetně dovolání stěžovatelky, které si za tím účelem vyžádal, a dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti ve smyslu .

Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší soud posoudil obsah podaného dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními , řádně odůvodnil, proč neshledal vymezení přípustnosti dovolání dostačujícím, přičemž odkazuje též na judikaturu Nejvyššího soudu, týkající se vymezení přípustnosti dovolání. V této souvislosti pak Ústavní soud nemá, co by uvedenému postupu dovolacího soudu vytkl.

Ústavní soud neshledal v postupu dovolacího soudu porušení základních práv stěžovatelky.

V.

Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení dílem podle ustanovení jako nepřípustnou a dílem dle téhož zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2015

Radovan Suchánek

předseda II. senátu Ústavního soudu