Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 11 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (16)86903.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 3288/14
Ústavní soud v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Venduly Frühaufové, zastoupené JUDr. Miroslavou Dekanovou, advokátkou se sídlem Štítného 30/710, 130 00, Praha 3, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2014, č. j. 29 Cdo 1986/2014 -82, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2013, č. j. 14 Cmo 3/2012 -33 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2011, č. j. 80 Cm 137/2010 -16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčena na svých ústavně zaručených právech. Namítá porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d.
Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 1. 9. 2011, č. j. 80 Cm 137/2010 -16 tak, že zamítl návrh stěžovatelky, aby soud prohlásil za neplatné rozhodnutí členské schůze vedlejšího účastníka Družstva Z. konané dne 3. 7. 2010, kterým byla stěžovatelka vyloučena z družstva (výrok I.).
K odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 4. 2013, č. j. 14 Cmo 3/2012 -33 tak, že usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 7. 2014, č. j. 29 Cdo 1986/2014 -82 dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen "občanský soudní řád ") odmítl, neboť stěžovatelka v dovolání nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až § 238a občanského soudního řádu . Vymezení uvedeného je podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu obligatorní náležitostí dovolání.
II.
Proti shora uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž zejména namítala, že v dosavadním řízení byl nesprávně vyložen zákon (§ 231 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb. , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) v důsledku čehož došlo k nesprávnému určení počátku běhu tříměsíční prekluzivní lhůty.
III.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu § 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu ").
V části, v níž směřuje ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2013, č. j. 14 Cmo 3/2012 -33 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2011, č. j. 80 Cm 137/2010 -16 dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ).
V projednávané věci je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, dovolání ve smyslu § 236 a násl. občanského soudního řádu , na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat (s výjimkou toho, kdy by byly splněny podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ). Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že stěžovatelka uplatnila tento procesní prostředek k ochraně svých práv, avšak neučinila tak procesně správným způsobem, v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl projednat.
Zákonem č. 404/2012 Sb. kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, došlo s účinností od 1. 1. 2013 ke změně úpravy přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a občanského soudního řádu ) a změně ustanovení § 241a občanského soudního řádu , konkretizující podmínky řádně podaného dovolání. Tato změna zavádí jiné podmínky přípustnosti dovolání (než tomu bylo za účinnosti občanského soudního řádu do 31. 12. 2012), čemuž logicky odpovídá i nová úprava obsahových náležitostí dovolání. Změně právního předpisu bylo nutné přizpůsobit i dovolání.
Stěžovatelka však novou úpravu obsahových náležitostí dle § 241a občanského soudního řádu nerespektovala a přípustnost dovolání odvozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu , ve znění účinném do 31. 12. 2012, když předestírá otázku zásadního právního významu. Dovolání tak trpí vadami, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a proto bylo podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu dovolacím soudem odmítnuto. Ústavní soud navíc doplňuje, že proti těmto závěrům Nejvyššího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti žádné námitky ani nevznáší.
Ústavním soud je proto nucen konstatovat, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí platný právní řád umožňuje, a proto je její ústavní stížnost v části, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2013, č. j. 14 Cmo 3/2012 -33 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2011, č. j. 80 Cm 137/2010 -16 nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu .
IV.
V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2014, č. j. 29 Cdo 1986/2014 -82, pak byly splněny všechny předpoklady pro věcné projednání ústavní stížnosti.
Ústavní soud v dané části posoudil obsah ústavní stížnosti, napadené rozhodnutí, včetně dovolání stěžovatelky, které si za tím účelem vyžádal, a dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu .
Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší soud posoudil obsah podaného dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu , řádně odůvodnil, proč neshledal vymezení přípustnosti dovolání dostačujícím, přičemž odkazuje též na judikaturu Nejvyššího soudu, týkající se vymezení přípustnosti dovolání. V této souvislosti pak Ústavní soud nemá, co by uvedenému postupu dovolacího soudu vytkl.
Ústavní soud neshledal v postupu dovolacího soudu porušení základních práv stěžovatelky.
V.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení dílem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a dílem dle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2015
Radovan Suchánek
předseda II. senátu Ústavního soudu