Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2487/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Miloslava Sochůrka, zastoupeného Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem Moskevská 637/6, 460 01 Liberec IV - Perštýn, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -278 ze dne 9. 5. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení d.

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v České Lípě č. j. -252 ze dne 19. 6. 2017 byla zamítnuta žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o žalobě na obnovu řízení. K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. -260 ze dne 30. 8. 2017. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl.

Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel namítl, že Nejvyšší soud mu svým postupem odňal spravedlnost, neboť neprojednal jeho dovolání v rozsahu vymezených předpokladů přípustnosti. Ve svém usnesení dovolací soud dle názoru stěžovatele neodkázal na jediný judikát, ve kterém byly stěžovatelem v dovolání vymezené otázky hmotného či procesního práva vyřešeny, tedy měl dovolání posuzovat z pohledu splnění daného předpokladu. Stěžovatel rovněž vyjádřil nesouhlas s tím, že Nejvyšší soud nepřihlédl k samotnému dovolání stěžovatele, které podal v době, kdy nebyl zastoupen advokátem. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelem podané dovolání pro vady spočívající v absenci vymezení předpokladů přípustnosti. V té souvislosti uvedl, že stěžovatel v dovolání vymezil všechny čtyři předpoklady jeho přípustnosti uvedené v (dále též " "), které se ale navzájem vylučují. Jak již Ústavní soud dříve připomněl ve své judikatuře, na niž Nejvyšší soud v napadeném usnesení též odkázal, formulace předpokladů přípustnosti má za této situace takřka blanketní povahu, což neodpovídá ani povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 6. 2015). Stěžovatel v ústavní stížnosti tuto oprávněnou výtku dovolacího soudu nijak nerozptýlil, ba naopak z jeho tvrzení lze dovodit, že Nejvyššímu soudu vskutku předestřel více navzájem se vylučujících předpokladů přípustnosti. Ústavní soud k tomu podotýká, že není úkolem dovolacího soudu provést jejich výběr dle vlastního uvážení tak, aby dovolání bylo věcnému přezkumu otevřeno (shledáno přípustným). I z toho důvodu zákon pro dovolací řízení předepisuje povinné právní zastoupení (s výjimkami, které se ale nevztahují na případ stěžovatele), aby dovolatel Nejvyššímu soudu kvalifikovaně nastínil právní otázky, které je třeba ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu řešit. Neobstojí tak ani nesouhlas stěžovatele s tím, že dovolací soud nepřihlédl k jeho vlastnímu podání, protože požadavek právního zastoupení je třeba naplnit materiálně, a nikoli jen formálně, jak ostatně výslovně plyne z ustanovení , dle něhož se k obsahu takového nekvalifikovaného podání nepřihlíží. Z toho důvodu také nemohl dovolací soud zodpovědět žádnou otázku vznesenou stěžovatelem.

Nejvyšší soud odmítnutím dovolání pro vady do práva stěžovatele na spravedlivý proces nezasáhl, pročež Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele dle jako návrh zjevně neopodstatněný. Tím současně není splněn ani základní předpoklad pro přiznání stěžovateli práva na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 19. září 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu