Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 182/20

Ústavní soud rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Zdeňka Studničky, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem Praha 3, Kolínská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2019 č. j. -255, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2019 č. j. -206, rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 9. 2017 č. j. -86 a návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudků Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení , d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a navrhuje odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem soudu prvního stupně bylo vyhověno žalobě, jíž se žalobce vůči stěžovateli domáhal vrácení částky 15 000 EUR s příslušenstvím, která představovala zálohu poskytnutou stěžovateli na jeho odměnu podle mandátní smlouvy, neboť došlo k výpovědi mandátní smlouvy, aniž bylo ze strany stěžovatele jejího výsledku dosaženo. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle pro vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť nelze posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Zejména uvedl, že dovolatel uvedl celkem tři předpoklady přípustnosti dovolání, aniž vymezil, který z těchto předpokladů zamýšlel uplatnit a u které z formulovaných otázek. Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. sp. zn. a

). Dovolatel navíc přehlédl, že předpoklad přípustnosti dovolání "má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak", míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit, a nikoli na případ, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Dále uvedl, že k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. větu druhou ).

Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud přepjatě formalisticky odmítl dovolání jako vadné. Je přesvědčen, že z obsahu a struktury dovolání je patrné, v čem je spatřována jeho přípustnost. Soudu I. stupně vytýká nevhodný procesní postup při stanovení lhůty podle a 2 Dále namítá, že soud si nesprávně učinil představu o zdravotních poměrech stěžovatele a nepostupoval podle ustanovení věta druhá či Odvolací soud tento nesprávný postup soudu prvního stupně svým rozsudkem aproboval.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle , což je však jeho obligatorní náležitostí. Ústavní soud, který se seznámil i s dovoláním stěžovatele, z ústavního hlediska nemá srozumitelně a podrobně formulovaným závěrům Nejvyššího soudu co vytknout. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že není možné teprve v ústavní stížnosti vysvětlovat a obhajovat zamýšlené předpoklady přípustnosti a důvody dovolání. Stěžovatel, povinně zastoupený advokátem, měl možnost se seznámit s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážit, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena ostatními soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit, a své výhrady vůči rozhodnutí odvolacího soudu jednoznačně formulovat (srov. obdobně

sp. zn.

,

,

).

Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu tak Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. , podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti ( ), není jeho odmítnutí pro vady porušením y.

V citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle . Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (srov. obdobně usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

a další).

Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že z ústavněprávního hlediska by ani nebyl dán důvod zpochybňovat řádně odůvodněná rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, a to včetně dopadu procesní nečinnosti stěžovatele. I v této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy ostatních soudů ( y) a nepřísluší mu jako další instanci přehodnocovat jejich právní závěry.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení a zčásti jako návrh zjevně

neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nerozhodoval o návrhu na odklad výkonu rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu