Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3855/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje David Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ilji Padalíka, LLM, BA (Hons), MSc, zastoupeného Mgr. Romanem Peškem, advokátem, sídlem Šantova 2, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. září 2017, č. j. -496, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 28. června 2018, č. j. -559, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2019, č. j. -888, za účasti Okresního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Jitky Plaché a Milady Galatíkové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v d (dále jen "").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem soudu prvního stupně uvedeným v záhlaví Okresní soud v Olomouci rozhodl, že stěžovatelova žaloba na určení, že dvě žalované (nyní v pozici vedlejších účastnic) společně a nerozdílně ručí stěžovateli za závazky dlužníka Kuchyně Horní Lán s.r.o., se zamítá (výrok I.), že vedlejší účastnice jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli jednotlivě specifikované finanční částky s úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl, že žádná ze stran nemá nárok na úhradu nákladů řízení (výrok III.).

3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzen (výrok I.) a ve výrocích II. a III. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.).

4. Dovolání stěžovatele proti výroku I. odvolacího soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle , (dále jen "") jako nepřípustné.

II.

5. Podle stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání jako nepřípustné v rozporu se zákonem. V dovolání bylo uvedeno, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti a že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena a při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Právní otázkou, kterou Nejvyšší soud doposud neřešil, mělo být posouzení, zda "je při splnění obligatorních podmínek ve smyslu , o obchodních korporacích (dále jen "") zvláštní úpravou právní normy (lex specialis) ve smyslu , při rozhodnutí soudu, že člen nebo bývalý člen statutárního orgánu ručí za splnění povinností této obchodní korporace". Další právní otázka pak směřovala k náležité formulaci petitu, kterým se věřitel má rozhodnutí soudu podle domáhat.

6. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že s uplatněním těchto otázek přichází v rozporu s až v dovolání. Tvrdí, že se nejedná o nové skutečnosti či důkazy, neboť skutkový stav se nijak nepokouší změnit. Namítá pouze to, že odvolací soud (podle názoru stěžovatele vadně) neaplikoval speciální právní úpravu zákona o obchodních korporacích účinnou od 1. 1. 2014.

III.

7. Ústavní soud se nemohl zabývat těmi výroky rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího, které nebyly napadeny v dovolání, neboť u nich nedošlo k vyčerpání všech prostředků obrany. Stěžovatel ostatně k těmto výrokům ani žádnou argumentaci neuvádí.

8. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, přípustná (stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle ,), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až 31 ).

9. Závěr o přípustnosti ústavní stížnosti již ale nelze vztáhnout k té její části, kterou se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku krajského soudu. K odmítnutí dovolání totiž došlo z důvodu, že v něm nevymezil, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání podle , tedy z důvodu nesplnění zákonem stanovených náležitostí návrhu [v podrobnostech viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. K věcnému přezkumu tohoto rozhodnutí by proto mohlo dojít pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud v tomto řízení zrušil napadené usnesení dovolacího soudu. Teprve v takovém případě by se otevřel prostor pro jeho přezkum jednak v dovolacím řízení, jednak v případném následném řízení o ústavní stížnosti.

IV.

10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je v části, ve které byla shledána přípustnou, zjevně neopodstatněná.

11. V řízení o ústavních stížnostech [ písm. d)y, a násl. ] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (y) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

12. Pro rozhodnutí o ústavní stížnosti bylo určující, zda Nejvyšší soud v souladu se zákonem posoudil náležitosti stěžovatelem podaného dovolání. Pokud by totiž dovolání odmítl, aniž by k tomu byl dán některý z důvodů podle , takovéto rozhodnutí by mělo za následek odepření přístupu k dovolacímu soudu a tím i porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle y. Řádné vyčerpání dovolání je podle zároveň podmínkou toho, aby Ústavní soud mohl přezkoumat napadený rozsudek krajského soudu.

13. Za této situace se Ústavní soud předně zabýval otázkou, zda dovolání stěžovatele obsahovalo náležitosti podle , mezi něž patří i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Je zjevné, že dovolání mohlo být přípustné jen podle , podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Součástí dovolání tak mělo být vymezení, který z uvedených předpokladů přípustnosti dovolání měl být dán v případě dovoláním napadeného rozsudku krajského soudu.

14. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že takovéto vymezení v dovolání řádně provedeno nebylo, a tomuto hodnocení po seznámení se s obsahem dovolání přisvědčil i Ústavní soud. Zákon nestanoví konkrétní formu, jakou má dovolatel předmětné vymezení učinit, a tedy samo o sobě není překážkou, jestliže se tak stane v dovolání na více místech. Z obsahu dovolání nicméně musí být zřejmé, co je obsahem právní otázky, na které závisí rozhodnutí odvolacího soudu, a jakým způsobem na ni dovolatel nahlíží z hlediska dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy která ze situací uvedených v měla podle jeho názoru nastat [srov. např. nález ze dne 16. 5. 2017

sp. zn.

(N 79/85 SbNU 353)]. Toto vymezení musí být jednoznačné, přičemž není úlohou Nejvyššího soudu je jakkoli domýšlet či doplňovat.

15. V dané věci stěžovatel namítal, že krajský soud měl v rámci svého posouzení aplikovat úpravu , která měla mít aplikační přednost před obecnou úpravou I kdyby bylo možné uznat, že v souvislosti s touto námitkou byly v dovolání formulovány určité právní otázky ve smyslu (což nebyly), napadené rozhodnutí odvolacího soudu na jejich vyřešení nezávisí. Není tedy zřejmé, v jakém vztahu by řešení obsažené v rozsudku krajského soudu bylo k dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu. Nejvyšší soud dodal, z napadeného rozsudku odvolacího soudu i z argumentace samotného stěžovatele v soudní fázi předcházející podání dovolání je zcela jasně patrné, že soudy prvního i druhého stupně ve vztahu k aplikaci neučinily žádný právní závěr, jenž by mohl být v dovolacím řízení přezkoumán. Oba soudy věc posuzovaly podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, neboť rozhodné skutečnosti nastaly před 1. 1. 2014, tedy v době, kdy zákon o obchodních korporacích ještě nebyl účinný.

16. Při posouzení dovolání a jeho odmítnutí z důvodu nepřípustnosti tak Nejvyšší soud postupoval v souladu s Napadeným usnesením nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle y, ani jiné jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.

17. Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle , což je však jeho obligatorní náležitostí. Ústavní soud nemá srozumitelně a podrobně formulovaným závěrům Nejvyššího soudu z ústavního hlediska co vytknout. Pro úplnost dodává, že není možné teprve v ústavní stížnosti vysvětlovat a obhajovat zamýšlené předpoklady přípustnosti a důvody dovolání. Stěžovatel, povinně zastoupený advokátem, měl možnost se seznámit s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážit, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena ostatními soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit a své výhrady vůči rozhodnutí odvolacího soudu jednoznačně formulovat (srov. obdobně

sp. zn.

,

,

).

18. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele, a to zčásti podle pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle pro nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu